KARMEL

Bůh se dává těm, kdo se dávají jemu. Nezáleží příliš na způsobu, pokud je to ten, který pro nás Bůh vybral. Zjišťuji, že se můžu dostat právě tak blízko k Bohu studiem suchých problémů morální teologie, jako čtením nejohnivějších stránek mystiky. Povinnost nemusí být nudná. Láska ji může učinit nádhernou a naplnit ji životem. Dokud rýsujeme ve světě svého ducha dělící čáry mezi povinností a potěšením, zůstaneme vzdáleni od Boha a od jeho radosti.

(Thomas Merton, deníkový zápis z 10. března 1950)

Připouštím, že má duše je v určité rovnováze, že Boha úmyslně neuráží, ale zároveň si s hrůzou uvědomuji, že jsem naprosto neschopen více milovat, a začínám chápat, v čem spočívá smysl mé malosti a ubohosti. … Má ubohost přitahuje jeho moc, mé rány ho mocně volají, na mou nicotnost vylévá v hojnosti svou všemohoucnost. Toto setkání všemohoucnosti Boží s nicotností lidskou je největší zázrak stvoření.

(Carlo Carretto /1910–1988/, Dopisy z pouště)

„Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se mě. A předmětem je láska. … Ježíšovo lidství je dojemné: i jako vzkříšený snažně prosí o lásku, o lidskou lásku. On se neptá: Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství, pochopil jsi to, co jsem žil? Ale on místo toho jako by říkal: všechno nechávám na lásce a ne na projektech jakéhokoli druhu. Musím odejít, ale nechám vám tu jednu otázku: probudil jsem ve vás lásku? A vám, kteří si jako Petr kvůli mnoha zradám nejste jistí sami sebou, ale přece mě pořád milujete, vám svěřuji své poselství.

(Ermes Ronchi, úryvek z meditace, která zazněla při duchovních cvičeních papeže Františka a římské kurie v roce 2016)

Víme, že pokaždé, když se člověk uchází o Boží blízkost, vstupuje do hry společenství svatých, jehož cílem je spása všech lidí. Každý Bohu oddaný člověk je za spásu druhých do určité míry zodpovědný. Všechny, na nichž mi záleží, předkládám Bohu. „Pane, každého z těch, které miluji, vkládám do tvé dlaně; vidíš tak, co pro mne znamenáš, vidíš, co pro mne znamenají…“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Dopisy Patrikovi)

Abychom dospěli k Bohu, není k tomu zapotřebí zvláštní chytrosti ani mimořádného vzdělání. Potřebujeme jen jedno: poctivé, pevné srdce, které nehledá nic než Jeho, ve všem jen Jeho – a které Jej hledá jen proto, aby Jej milovalo, jen Jeho.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor)

Nepřekračujte práh své odolnosti. Buďte před Pánem Bohem jako něco ubohého, zcela bědná, poraněná, a na něm ponechte, ať vše zařídí. Veškeré zábrany pocházejí z toho, že Bůh od Vás žádá trochu víc odevzdanosti, abyste tu překážku podlezla a ponořila se do Něho, a ne, abyste se přepínala.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jestliže je vaše přirozenost předmětem boje, bitevním polem, ach, neztrácejte odvahu, nermuťte se. Dokonce bych řekla: milujte svou ubohost, neboť právě v ní Bůh uplatňuje své milosrdenství, a pokud vás Jeho pohled uvádí do smutku, který vás uzavírá do sebe samé, je to ze sebelásky! V hodinách ochablosti se utečte k modlitbě svého Mistra. Ano, sestřičko, na svém kříži vás viděl, modlil se za vás, a tato modlitba je věčně živá a přítomná před Jeho Otcem, ona vás zachrání z vašich ubohostí. Čím více cítíte svou slabost, tím více má vaše důvěra růst, neboť se opíráte jen o Něho.

(Alžběta od Trojice, dopis 324)

Včera v noci jsem se snažila si připomenout všechno, co jste mi řekl, a dokázala jsem si vzpomenout na jedinou věc: že patřím jenom Bohu. Protože sestry nejsou moje – i ony patří jen Jemu – budu Ježíšovi Janem Křtitelem. Budu se radovat, protože Ženich má svou nevěstu, Ježíš má lásku mých sester.

(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 25. února 1963)

Jak je to jednoduché! Dívejme se na Krista, stále jen na něho patřme. Vězme, že každou myšlenkou, každým slovem, každým činem – lhostejno jakého druhu – Kristus k nám nepřichází, ale vychází z nás. Byl již dříve v našem nitru a klíčí jako semeno, které prolamuje slupku našeho vlastního já.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 2. ledna 1936)

On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro, a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)