KARMEL

Ó, můj Bože a má nekonečná Moudrosti, bez míry a bez omezení, nad všechna andělská a lidská poznání! Ó, Lásko, která mě miluješ víc, než jak se dokáži milovat a vnímat já sama! Proč chci, Pane, toužit po něčem víc, než co mi chcete dát Vy? Proč se chci unavovat tím, že Vás budu žádat o něco, co mi přikazuje má touha, když všechno, co je můj rozum schopen dát dohromady a po čem je schopna má touha zatoužit, jste Vy již pronikl až do konce, a já sama přitom nevím, co mi opravdu prospěje? Vždyť v tom, kde si má duše myslí, že najde zisk, bude ve skutečnosti třeba má ztráta. Neboť když Vás prosím, abyste mě osvobodil od nějakého utrpení, a zatím právě v něm se ukrývá smysl mého umrtvení, oč to vlastně žádám, můj Bože?
Ale ne, můj Bože, ne! Už žádná důvěra v něco, co bych mohla chtít pro sebe. Chtějte po mně Vy, co byste rád chtěl, neboť to chci i já, vždyť veškeré mé dobro spočívá v tom, abych se Vám zalíbila. Kdybyste totiž Vy, můj Bože, měl uspokojit mne tím, že uskutečníte vše, co si žádá má touha, je mi zřejmé, že bych byla ztracena.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,1.2)

Sladká lásko, Ježíši, nad všechnu lásku sladší,
v srdce mi vepiš, jak jsi mne miloval.
Jezu, tys můj stvořitel,
jak tebe bych chtěl milovat.
Jezu, Jezu, Jezu,
vezmi si mé srdce a už mi ho nevracej.
Ježíši, Ježíši, synáčku Mariin,
ten, kdo má tebe, nic už mu neschází.

(Felix z Cantalice OFMCap. /1515–1587/)

Máte-li stále o čem mluvit, hovoříte-li s lidmi, proč by se vám mělo nedostávat slov při důvěrném rozhovoru se Stvořitelem? Nebojte se toho; já tomu totiž nevěřím. Ovšem je třeba si na to zvyknout, neboť se stává, že v přítomnosti osoby, k níž člověk nemá blízký vztah, je celý rozpačitý: zdá se, jako by byla cizí, i když je z rodiny, ale on přesto neví, co by jí řekl. Vždyť neudržuje-li se nějaký vztah, vyprchá i ona důvěrná známost, jež vyvěrá z příbuzenství či z přátelství.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,9)

Chápu tak dobře, že jen láska nás může udělat milými Pánu Bohu, proto je tato láska jediné dobro, o které usiluji. Ježíš mi ukazuje jedinou cestu, která vede k této Božské výhni. Tou cestou je odevzdanost malého dítěte, které bez obav usíná v náručí svého Otce…

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 196, sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 13. září 1896)

Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina: "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém."

(Jan XXIII. /1881–1963/, encyklika Pacem in terris, odst. 92; 11. dubna 1963)

Já tě neopouštím, a proto mě ani ty neopouštěj. To bude projev vděčnosti tvému Spasiteli. Z nás dvou budu šťastnější já, protože já tě potřebuji víc než ty mě. Já jsem ten, který víc hladoví. Snižuji se až k tomu, abych ti to řekl, abych vypadal jako žebrák. Překvapuje tě to, ale je to tak, protože já miluji víc, vždyť jsem láska. … Mé milé dítě, miluj mě! Vidíš, zase žebrám.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 14. září 1944)

Prosíš mě o mé poznámky k tomu, co jsem řekl na růžencovou neděli. Moje myšlenka byla následující: připomenout historický vývoj růžence a (…) popsat vývoj modlitby Zdrávas Maria v náboženském životě každého jednotlivce.

Zdrávas Maria je nejprve projevem, v zásadě instinktivním a často „zištným“, lásky k naší Paní.

Bratře, já ti přikazuji:
abys byl šťastný, aby ses učil být šťastný
i v těžkých okolnostech, i ve svých hříších.
Šťastný pro skutečnost milosrdenství Božího.
Je to velké umění nepropadat sobě a malomyslnosti,
být šťastný, že i z mých hříchů mne Bůh vysvobodí
pro své milosrdenství.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. Ev. Urbanem OFM, červen 1982)

Ó, můj Ježíši, přeji si nade vše jen tebe samého, ve tvé eucharistické lásce nacházím své štěstí. Zmocni se mě celého a nikdy nedopusť, abych zabloudil na špatných cestách tohoto života. Ó, nekonečná Lásko, ty jsi mě miloval až do sebeobětování; učiň, abych tě miloval stejným způsobem a stal se pro tebe obětí ustavičnou. Přicházím k tobě ukrytý pod Mariiným pláštěm, s růžencem v rukou. Jsem si jist, že s touto mocnou zbraní zvítězím ve všech bitvách. Amen.

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/)

V zásadě je správné jen toto: zasvětit svůj život Bohu, jak On to chce, a ne tak, jak my bychom chtěli. Vnuká nám touhu po samotě a mlčení – a právě tato samota a mlčení jsou nám odpírány. Je to snad krutá hra s námi? Nebo nejsou snad vnější okolnosti našeho života takové, jak On by chtěl?