KARMEL

Ano, musíte se přesvědčit, že máme ve svém nitru něco úchvatného. Kdybychom si často připomínaly Hosta, který je v nás, pak by podle mého názoru nebylo možné, abychom se tak vášnivě utápěly ve světských věcech, neboť ve srovnání s Tím, kterého nosíme v sobě, by se ukázaly v celé své nicotnosti.
Nic není úchvatnějšího, než vidět, že Ten, který může svou velikostí naplnit tisíc světů, ba mnohem víc, se uzavírá do tak malé věci. On je Pánem světa a může dělat, co chce, a proto z lásky k nám se ve všem přizpůsobuje našim možnostem.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVIII,10.11)

Po práci jsme povečeřeli a po jídle usedli na zápraží, babička s námi dětmi sedávala na schodu u domovních dveří a já se posadil po její pravé straně a opíral se o futro. To jsem ještě nechodil do školy. Na tom místě jsem se cítil zabezpečený před celým světem. To bylo pro mne nejjistější místo a chvíle naprosté jistoty mého dětského života. Všechno nedobré, co na mne doléhalo, bylo v té chvíli úplně bezmocné.
Po létech si vzpomínám na jedno vyprávění babičky. Zažila ještě svého dědečka, kterého chodíval navštěvovat sedlák Nový. Doba byla napjatá, řádil Napoleon. Ti dva starci spolu živě debatovali o tažení Francouzů na Moskvu přes Čechy. Dědeček svůj názor na Napoleonovo počínání v celém světě zakončil touto větou: „Víš, Johann, až umřu a přijdu do nebe, jestli tam uvidím toho Bonaparta – já se nic nebudu žinýrovat, že jsem v nebi – ale já ho sukovicí přetáhnu!“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Co mi dala rodná ves, vzpomínky)

Ježíši, jenž jsi mým vzdechem a mou nesmírnou touhou, když Tě dnes s rozechvěním pozvedám při slavení nesmírného tajemství lásky, dopřej mi, abych spolu s Tebou byl pro tento svět Cestou, Pravdou a Životem a pro Tebe pak dokonalým obětním darem.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, modlitba v den kněžského svěcení, 10. srpna 1910)

Zejména se však nevzdalujte svatého přijímání. Lékaře potřebujeme nejvíc právě tehdy, když se v nás otevírají rány. Říkejte taková slova, jaká jsou v evangeliu: „Pane, odejdi ode mne, protože jsem člověk hříšný“. A tu se ve Vás v temnotě stane něco velice tajemného. (…) On pomůže v hlubinách Vaší duše právě ve chvíli, kdy Vás odstrkuje, tak jako tajemně pomohl kanaánské ženě.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Zítra budu prosit našeho Pána za Tebe a za Tvé záležitosti víc, než umím vyjádřit. Ve chvílích, kdy člověka tíží velká zloba války, tak hrozivá a nelítostná, se mohou i ty nejpozornější lidské sympatie zdát velmi křehké a zcela zbytečné; pokud se však opírají o našeho Pána, jsou ve skutečnosti velmi mocné.
Všichni se zaujetím pozorujeme pomalý vývoj velké ofenzivy. Víc než kdy jindy je to chvíle, abychom se utvrdili v přesvědčení, že to jediné, na čem záleží, je větší Boží sláva, vycházející z celého tohoto chaosu – a také ve víře, že tato větší sláva si podřídí události a dokáže z nich vyzískat celý morek a mízu trvalého dobra…
Obdržel jsem ponožky a spolu s nimi balíček. Děkuji Ti…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 29. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného.“ Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)

Vizte, drahá matko, povím Vám jednu věc, která je pro Vás velmi důležitá a přijměte ji jako z úst našeho Pána Ježíše Krista. Píši Vám to, co cítím ve svém srdci. (…) Milujte z celého srdce jen toho, který jediný je hoden, aby byl námi milován; důvěřujte mu celým srdcem a nepochybujte o jeho pomoci. Vykonávejte všecky své povinnosti, jak jste se zavázala je vykonávat, ale stále s onou odpoutaností, o níž jsem hovořil, a která spočívá v tom vnitřním, a ne v tom vnějším.

(br. Šimon od sv. Pavla OCD, dopis ct. Matce Elektě /1605–1663/, 27. června 1647)

Být šťastný i v utrpení, stát nohama pevně na zemi, kráčet po zablácených a hrbolatých cestách tohoto světa a přitom spolu s Kristem sedět na trůnu po Otcově pravici; smát se a plakat s dětmi tohoto světa a zároveň bez přestání se sbory andělů zpívat chvály Bohu – to je křesťanský život, dokud nenastane ráno na věčnosti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Maria, co ti mohu dát, aby ti to bylo milé? Když ti dám svou vůli, bojím se, že jí pohrdneš, protože není s tebou v souladu. Dala bych ti rozum, ale není osvícený. Dala bych ti paměť, ale zapomíná na dobrodiní, dám-li ti cit, není čistý. Nabídnu ti srdce tvého Jednorozeného! Může-li ti někdo dát větší dar, ať ti ho dá!

(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)

Můj bratře, věřte, že Ježíš už dávno zapomněl na vaše nevěrnosti, má před sebou jen vaše touhy po dokonalosti a jeho Srdce se z nich těší. Snažně vás prosím, nevlečte se už u jeho nohou, sledujte „první hnutí, které vás táhne do jeho náruče“, tam je vaše místo… Jsem zcela vašeho názoru, že božské Srdce je víc zarmouceno tisíci malých nešetrností svých přátel nežli těžkými vinami, kterých se dopouštějí lidé světa… Ale nad těmi, kdo ho milují, kdo ho přicházejí po každé nešetrnosti odprosit a vrhnou se mu do náručí, chvěje se Ježíš radostí. Ach, milý bratře, jak málo jsou známy Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 261, abbé Bellièrovi, 26. července 1897)