Doporučujeme
Od zážitku bombardování v naší ulici za války jsem se hodně často snažil být nablízku Bohu a utíkal se k Němu jako do krytu, jak to říká jedna mešní antifona. Pracoval jsem v konstrukci. Němci tahali mladé techniky z různých oddělení do výroby. Tam šlo o život … když se do součástky trochu víc kleplo kladivem, měl člověk na krku sabotáž. Dělal jsem to čtvrt roku a dospěl jsem k závěru, že jestli nepřiletí Angličané a nerozbijí Škodovku, je se mnou konec. Špehové výrobu sledovali a udávali. Každý den chodilo gestapo a někoho odvedlo. Míval jsem jenom denní směnu, ale výroba jela i v noci. Jednou ráno jsem měl takové vnitřní naléhání: „Dnes jdi na odpolední směnu!“ Tak jsem šel – a v deset hodin dopoledne srovnali Angličané dělovku na hromadu cihel…
(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, Neplánovaných deset besed)
Nějak příliš přemýšlíme o atomové bombě. „Jak máme žít v atomové době?“ Jsem v pokušení odpovědět: „Asi jako kdybyste žili v 16. století, kdy byl v Londýně mor téměř každoročním návštěvníkem, nebo kdybyste žili v časech Vikingů, kdy se nájezdníci ze Skandinávie mohli kterékoliv noci vylodit a podříznout vás, nebo jako když již dnes žijete ve věku rakoviny, syfilis, obrny, leteckých útoků, vlakových neštěstí či automobilových nehod.“
Arcibiskup Visvaldas Kulbokas, apoštolský nuncius na Ukrajině, v rozhovoru pro Papežskou nadaci Kirche in Not (Aid to the Church in Need, Pomoc trpící církvi) popisuje situaci v Kyjevě.
Milé dítě,
mám možnost odpovědět na oba Vaše přemilé dopisy z 15. a 28. února, které přišly současně. Jsem nešťastný nad tím, že Vám nemohu hmotně nijak pomoci. Ty ubohé zásilky čokolády jsou teď zakázány, a přitom nám tady neschází nic: ani jídlo, ani uhlí. Ach, kdybych Vám mohl být nějak užitečný! Z celého srdce bych si přál mít Vás zde nebo v Itálii, kam bych Vám mohl něco poslat. Všechny ty přehrady, navršené krutostí lidí, dokáže teď překročit už jen Spasitelova láska.
„Rmoutí nás utrpení, kterému byli nezaslouženě vystaveni naši bratři a sestry na Ukrajině“, píše skupina dvou set třiceti tří kněží a jáhnů ruské pravoslavné církve a obrací se s důraznou výzvou na všechny, na nichž závisí ukončení války na Ukrajině, jimi označované za „bratrovražednou“.
„Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít…“ Jak závažná slova! Netřeba je komentovat. Máme je přijmout vírou a dobře pochopit, že o to, co můžeme pro druhého člověka udělat a neuděláme, jsme vlastní nedbalostí připravili svého Pána… Hovoří se o tom, co nevykonáme. O tom, co bychom sice učinit mohli, ale pro vlastní nedbalost neučiníme. Tento člověk, který prochází kolem a je chudý, nahý, na cestě, trpící, po nás nic nežádá, ale je údem Ježíšovým, je kusem Ježíše, částí Ježíše; necháme-li ho projít a nedáme mu nic z toho, co potřebuje, nechali jsme projít Ježíše…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Aux plus petits des mes frères)
Nyní se více než kdy jindy ukazuje naše františkánské charisma přinášet mír a dobro tam, kde panuje neklid, temnota a válka.
Děti, které přicházejí do našich přijímacích středisek, si hrají, dívají se na pohádky a dokonce zapomínají, že je kolem válka, a někteří dospělí možná poprvé v životě berou do rukou růženec, modlí se na kolenou, učí se zpívat náboženské písně a zažívají skutečný pokoj, kterého nelze dosáhnout pomocí tanků nebo jiných zbraní, protože my máme a věříme přesně v ten mír, který nám zanechal Ježíš Kristus: „Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj. Ne ten, jaký to dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce netrápí ani nebojí.“
Začal rok 1943 a týdny chvátaly směrem k postu. Půst mimo jiné znamená konec s dopisy – mniši ani nedostávají poštu ani nepíší. Poslední zpráva, kterou jsem dostal před Popeleční středou, byla o tom, že bratr plánuje svatbu na konec února. Musel jsem si počkat do Velikonoc, jestli to skutečně udělal.
Necelé dva dni po začiatku ruskej invázie na Ukrajinu opustilo kláštor bosých karmelitánok v Charkove jedenásť kontemplatívnych mníšok. Väčšina z nich chcela ostať, ale miestny biskup apeloval na ich poslušnosť a požiadal ich odísť.
Varšava, 2. března 2022
Vaše Svatosti,
děkuji za slova, která zazněla ve včerejším dopise metropolity Hilariona. Sdílím názor Vaší Svatosti, že nepřátelství vůči jakémukoli národu je vždy nepřijatelné. Všichni jsme bratři, a proto vnímáme každé neštěstí ukrajinského nebo ruského národa jako své vlastní. Proto se z celého srdce modlíme za mír na Ukrajině.
Aby však naše modlitba nebyla považována za projev pokrytectví, musí být doprovázena činy. Věřím, Vaše Svatosti, že jste mírumilovný člověk. Náš Pán Ježíš Kristus učil: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ (Mt 5,9). Proto tě, Bratře, prosím, abys apeloval na Vladimira Putina, aby zastavil nesmyslné boje proti ukrajinskému lidu, v nichž jsou zabíjeni nevinní lidé a trpí nejen vojáci, ale i civilisté – zejména ženy a děti. Jediný člověk může jediným slovem zastavit utrpení tisíců lidí – a tím je prezident Ruské federace. Žádám vás co nejpokorněji, abyste vyzval ke stažení ruských vojsk ze suverénního státu, kterým je Ukrajina.
Existuje jeden případ, kdy je třeba čelit zlu silou, a to, když nebráníme sebe, ale druhé… K ochraně slabých, utiskovaných a nevinných proti jejich utlačovatelům je zapotřebí síly… Duch pokoje není duchem slabosti, ale duchem síly…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, Aux plus petits des mes frères)