KARMEL

Ke knihám, jako je tato (kniha vzpomínek z 2. světové války na lékařské pokusy na vězních), těžko napsat předmluvu, těžko vůbec cokoli napsat, cokoli doplnit.

Polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman (1925–2017) píše, že je strašné si představit, že chybělo málo a byli jsme mezi oběťmi. Mnohem strašnější ale je, že chybělo málo a byli jsme mezi vykonavateli. Jedná se tedy nikoli o to, že se „to“ mohlo stát nám, nýbrž především, že jsme to mohli spáchat my. Všechno to, co se stalo, spáchali stejní lidé, jako jsme my sami, a je strašné to domyslet.

Rádi bychom věřili, že všichni ti [pachatelé zla] byly patologické osobnosti, sadisté či snad i určitým způsobem nevzdělaní primitivové, v každém případě však lidé z jiného vesmíru než jsme my. Naneštěstí vše nasvědčuje tomu, že opak je pravdou. Jednalo se většinou o lékaře, kteří své mládí prožili na nejprestižnějších univerzitách, a kteří by zřejmě, kdyby nebylo války, dokončili své kariéry jako úctyhodní profesoři vědeckých ústavů, lékaři, jejichž portréty by v mírových dobách pravděpodobně zdobily vstupní haly lékařských fakult.

Existuje vůbec člověk, který by takového zla nebyl schopen? Před druhou světovou válkou bychom takovou otázku označili za absurdní a právem bychom se urazili. Po válce si již netroufáme vyloučit nepředstavitelné. Na otázku „Kdo to chtěl?“ bude každý odpovídat: „Ti druzí!“ A každý bude přitom mínit ty druhé ve světě venku a nikoho nenapadne, že tento „druhý“ přebývá v nás samých, v našich nevědomých, neznámých hlubinách a mohl být kusem naší vlastní duše.

(Marek Vácha, úryvky z předmluvy ke knize Wandy Połtawské A bojím se snů)