KARMEL

(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)

Texty propria

Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).

Milá Růženko, moje sestřičko,

přeji Vám radostnou oslavu svátku sv. Dominika. Zde už budu kázat asi po dvanácté na tento svátek. Dnes jsem zde už deset let. Tentokrát jsem si vzal za téma: co se Dominikovi nepodařilo uskutečnit. Neúspěchy jsou také v plánu Boží prozřetelnosti, v plánu spásy, který má se světem a s lidmi. Jsou v lidské relativnosti, jako je např. čas. Jsou to hranice a omezenost. Tyto měli i svatí.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 1. srpna 2000)

(karmelitán • svatý • svátek 7. srpna)

Texty propria

Albert se narodil někdy kolem poloviny 13. století v Trapani na Sicílii. Jeho životopis, sepsaný v druhé polovině 14. století, se k nám dostal v mnoha opisech či revidovaných textech z 15. století.

Ježíš vnímal problémy světa nejradikálnějším způsobem, ale kamkoli přišel, všude reagoval na potřeby konkrétních lidí. Slepý muž znovu viděl, nemocná žena se uzdravila, matka sledovala, jak její mrtvý syn ožívá, žíznící host na svatbě dostal své víno, tisíce hladových dostaly chléb a rybu a nasytily se. Ježíš nenechával nikoho na pochybách, že jeho pomoc předznamenává obrodu mnohem větších rozměrů. Nikdy však nepřipustil, aby mu tato skutečnost bránila reagovat na konkrétní a bezprostřední potřeby lidí, s nimiž se setkal.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)

Nastanou okamžiky, kdy Vám dá pocítit svou něhu tak trochu jako apoštolům při Proměnění. Téměř pokaždé se to stane proto, aby Vás připravil, že ponesete nějaký další kříž.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pokud máme spát, musíme uplynulý den nechat být. Musíme se vzdát kontroly nad ním a všechno odevzdat Bohu. Papež Jan XXIII. v žertu vyprávěl, jak se každý večer modlil: „Papež musí jít spát, a tak se teď o církev musíš pár hodin starat ty, Bože.“ (…) Musíme se zbavit starostí a obav toho dne. Když se člověk probudí ve tři hodiny ráno, jako se to často stává mně, a dělá si starosti o to, co ho čeká, musí to všechno hodit na Pána a přijmout jeho dar spánku. Když kolem zuřila bouře a učedníci panikařili, Ježíš spal v loďce.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)

Často se totiž stává, jak jsme se přesvědčili při výkonu naší každodenní apoštolské služby, že se k nám donesou až urážlivé hlasy některých lidí, kteří jsou sice nábožensky horliví, ale přesto při posuzování fakt postrádají objektivitu a zdravý úsudek. V současném stavu lidské společnosti nejsou schopni vidět nic jiného než úpadek a spoušť a tvrdí, že naše doba, v porovnání s minulými staletími, jde stále k horšímu. Zacházejí tak daleko, že se chovají, jako by se neměli čemu učit z historie, která je učitelkou života, jako by v době předchozích koncilů probíhalo vše bezproblémově šťastně, ať už jde o křesťanskou nauku, morálku nebo spravedlivou svobodu církve. Rozhodně nesouhlasíme s takovýmito proroky zkázy, kteří ohlašují vždy jen to nejhorší, jako by už neodkladně hrozil konec světa.

(Jan XXIII., úryvek promluvy při zahájení 2. vatikánského koncilu, 11. prosince 1962)

Pokud lidem dovolíš, aby mě chválili, nebudu se tím trápit. Necháš-li je, aby mě haněli, už vůbec se tím nebudu trápit, ale budu rád. Když mi svěříš nějakou práci, chopím se jí s radostí a bude mým odpočinutím, protože je to tvoje vůle. A když mi sešleš odpočinutí, rád spočinu v tobě.
Zachraň mě jen přede mnou samým. Zachraň mě před mou vlastní toxickou snahou do všeho zasahovat, jednat impulzivně, bezcílně pobíhat a vnášet chaos do všeho, co jsi ty uspořádal. Dovol mi spočinout ve tvé vůli a zmlknout. Tehdy světlo tvé radosti prohřeje celý můj život, její oheň bude plát v mém srdci a zářit ke tvé slávě. A pro tohle žiji. Amen, amen.

(Thomas Merton 1915–1968/, Jonášovo znamení, překlad Marie Sommerová)

Milovat a odpouštět – v tom je pramen radosti. Odpouštíme-li, začne se náš život měnit. Přísnost ustoupí a nahradí ji nekonečná dobrota.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Ano, Pane, i když jsem už dospělý, zeje ve mně mnoho prázdnoty, která musí být naplněna láskou; všichni ke mně vzhlížejí, protože jsem jednou nastoupil na cestu víry a zdál jsem se silný a plný radosti, protože jsem tě tenkrát cítil velice blízko… Ale od té doby si nikdo nevšiml, že mám srdce jako všichni ostatní. Všichni mě chtějí mít silného, ale já jsem, Pane, slabý. A mnohokrát bych si přál, aby ostatní přijali mou slabost, aby ostatní přijali fakt, že i já jsem hluboce lidský, stejně jako všichni ostatní. Proto tě dnes prosím, uzdrav ty rány, které jsem vždy držel v tajnosti, protože jsem se bál, že budu vypadat jako slaboch a ostatní si mě přestanou vážit.
Ty víš o mých frustracích, znáš má selhání, znáš mě celého. Proto dnes před tebe předstupuji takový, jaký jsem: na jednu stranu je mi smutno z toho, jaký jsem a co jsem kdy udělal, ale na druhou stranu je mé srdce plné radosti, protože vím, že mě bereš do náručí, že mi rozumíš…

(Elias Vella OFMConv. /1941–2022/, modlitby)