Na chodbě v domě pro hosty jsem vrazil do mladého švýcarského opata, Doma Marie Josefa. Dvacet pět z padesáti mužů jeho komunity bylo mobilizováno v poslední válce. Teď, když jsou zpátky, dává jim v refektáři všemožnou četbu, aby je uchoval v kontaktu s tím, co se děje v církvi venku. Chce, aby slyšeli o sociální situaci a o tom, co církev právě teď dělá – kněží v továrnách a podobně. Nevěří, že by mniši mohli zapomenout na své živé spojení se zbytkem mystického Těla Kristova.
Dom Marie Josef čte Léona Bloye a má ho rád, především proto, že rozumí utrpení. Nechal své novice, alespoň ty, kteří byli ve válce, číst Chudou ženu.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkové zápisy z prosince 1947)
Jsem velice ráda, že brzo odejdu do nebe, ale když myslím na toto slovo Boží: „Hle přijdu brzo a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků,“ říkám si, že u mne bude Bůh na velkých rozpacích. Nemám žádné skutky! Nebude mi tedy moci odplatit „podle mých skutků“… Nu dobrá, odplatí mi „podle svých vlastních skutků“.
(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)
+ Milá Wando!
Přibaluji dopisy na cestu. (…) Teď Ti chci ještě říci a dopovědět, co jsem Ti řekl už v pátek: důvěřuj Bohu, kterému Tebe a Tvoji zkoušku svěřuji s pokornou prosbou. Svěřuji Tě Kristu a svěřuji Tě Jeho Matce. Poněvadž v posledním bodě máš ještě nějaké vnitřní obtíže „se sebou“, chci ten bod, mohu-li to tak říci, učinit svým. Moje svěření se Matce také přicházelo postupně a stálo určité síly. Poslal mě k Ní Syn. A sv. Ludvík de Montfort mě naučil, jak velmi stojí vztah k Ní na vztahu k Vykupiteli a k Nejsvětější Trojici. Prosím, aby sis s těmi obtížemi nedělala starosti. Beru Tvoji věc za svou. A důvěřuji. Ještě Ti dám před odjezdem škapulíř.
Br. [atr]
(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)
Jak ubohá je moudrost smrtelníků a nejistá jejich prozíravost! Vy se postarejte svou Prozřetelností o nezbytné prostředky k tomu, aby Vám má duše sloužila víc podle Vaší chuti, a ne podle té své. Netrestejte mě tím, že mi dáte, co chci nebo po čem toužím, pokud by to nechtěla i Vaše láska…
(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,3; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)
Nejlépe je nemyslet ani na X., ani na sebe, ale své myšlení i svou modlitbu soustředit na Ježíše, který tu je mezi námi přítomen. A jakmile opustíme ostatní a myslíme na Něho, pak je to On, kdo myslí na ty, jež milujeme.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Věčný Bože, svatý Majestáte, shlédni na naši bezmoc a naši nevěru! Kéž Ti můžeme poděkovat, že jsi rozbil náš falešný obraz o Tobě, že můžeme sdílet svatou pošetilost Tvé lásky. Bože, víme, že nyní nadchází Tvá hodina, hodina Ducha Svatého, jenž nás vtahuje do víru Tvé lásky! Vyveď nás z naší tísně, zbav nás našeho odporu! Kéž spatříme Tvou lásku, kterou nemůžeme pochopit, svatý, věčný Majestáte!
Doveď ubohé, tísní naplněné selhání našeho těla a krve ke svatému Tělu a Krvi své lásky.
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 11; v době 2. světové války)
Pokud jde o mne, chválím odpoutanost víc než všechnu lásku. Mám tento důvod: v lásce je nejlepší to, že mě nutí milovat Boha, zatímco odpoutanost nutí Boha, aby miloval mě. Avšak je mnohem vznešenější přinutit Boha, aby přišel ke mně, než usilovat o to, abych šel k Bohu, protože Bůh může do mne vstoupit s mnohem větší intimností a lépe se se mnou spojit, než bych se já mohl spojit s ním…
(Mistr Eckhart OP /1260–1327/, Traités)
Stejně jistě jako nás Bůh lituje a soucítí s námi, tak jistě po nás Bůh touží a žízní; a působení této Kristovy touhy nám umožňuje na jeho touhu odpovídat…
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, DT 31)
To, co Vám říkají ti, kteří Vás milují, je pravda a máte si počínat podle toho. (…) Bůh Vás má raději, když si před ním hrajete a jste si jista jeho láskou.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Nejdůležitější je pokoj Kristův. Pán Ježíš řekl, že ho svět nemůže dát, protože ho nezná. Není třeba si dělat starosti, pokud ho neprožíváme, protože ho v nás může být víc, než se nám zdá, a starosti nám pouze zkracují perspektivu vlastních hlubin.
(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)
Když má někdo odpovědi na všechny otázky, ukazuje tím, že není na správné cestě. (…) Bůh nás nekonečně přesahuje, je pro nás stále překvapením a není na nás, abychom určovali, v jakých dějinných okolnostech ho můžeme nalézt, protože doba, místo a způsob setkání nezávisí na nás. Kdo chce mít všecko jasné a jisté, pokouší se mít kontrolu nad Boží transcendencí.
Podobně si nelze činit nároky na rozhodování o tom, kde se Bůh nenalézá, protože on je tajemně přítomný v životě každého člověka, v životě každého jednotlivce tak, jak to sám chce; a my to nemůžeme našimi domnělými jistotami popírat. A i když je něčí život katastrofou, i když vidíme, že je rozbitý neřestmi nebo závislostmi, je Bůh v takovém životě přítomný. Jestliže se necháme vést víc Duchem než naším rozumováním, můžeme a musíme hledat Pána v každém lidském životě.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 41–42; 2018)