KARMEL

Vděčnost skrytá v mém srdci ti nestačí. Je-li pravdivá, tak čekáš, že tvé skutky rozhlásím po celém světě. Apoštolové to udělali. Nesklidili potlesk, nýbrž mučení. Díky nim tě ale znám. Nečeká obrácení dnešního světa i na mé svědectví?
Dej mi odvahu o tobě svědčit svému okolí svou radostí, slovem i příkladem. Uč mě slavit den tvého Zmrtvýchvstání – každou neděli – tak, aby lidé viděli, že jsi středem mého života, že si dovolím nepracovat a slavit, protože věřím, že žiješ a máš všechno v rukou, že se umíš postarat.

(Jan Graubner /*1948/, V tichu duchovních cvičení VIII.)

Můj milý bratře, znej Krista, a sice Krista křižovaného. Říkej mu: „Ty, Pane Ježíši, jsi mou spravedlností, a já jsem tvůj hřích. Tys přijal, co bylo mé, a dals mi své. Přijal jsi, co jsi nebyl, a darovals mi, co jsem nebyl já.“ Chraň se, bratře, prahnout po tak veliké čistotě, že by sis už sám ani nepřipadal jako hříšník a nechtěl jím být nazýván. Kristus totiž přebývá pouze mezi hříšníky. Proto přece přišel z nebe, kde přebýval mezi spravedlivými, aby mohl přebývat také mezi hříšnými. Přemítej tedy nad jeho láskou, a zakusíš jeho nejsladší útěchu. Vždyť můžeme-li dosáhnout pokoje v duši pouze vlastním snažením a plahočením, proč tedy Kristus umíral?

(Martin Luther, dopis Georgu Spenleinovi, 8. dubna 1516)

Kristus je přítomen spíše v úkolech, které Vám ukládá Vaše povolání, než kdekoliv jinde. Přítomnost Kristova a jeho život nezávisí nutně na tom, že jste si toho každým okamžikem vědoma. Vaše práce Vás strhuje: zapomínáte, že Kristus ve Vás stále působí. To však nebrání tomu, aby Kristus ve Vás působil, i když sama na to vždy nemyslíte.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 4. října 1931)

Říkám Ti, buď od základu šťastná. Buď v pokoji. Buď neúnavně laskavá. Ničemu se „nediv“, ani své fyzické únavě, ani své morální slabosti. Vzbuzuj a ponechávej si na tváři vždy „úsměv“, odraz úsměvu našeho Pána, který chce skrze Tebe jednat, a proto Tě čím dál víc nahrazovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Mandarín rozkázal, aby mě uvrhli do vězeňské cely s nohama v kládě, a od té chvíle píšu na ten kousek papíru, který jsem našel náhodou na tomto místě, kde vše chybí. Jsou tu jen slzy ubohých uvězněných, zmírajících hladem a zimou, a není tu nikdo, kdo by na jejich slzy dal. Mandarín mi sdělil, že mě chtějí popravit, aby mě zkoušel.
Starost o bratry ať vás nesvede, abyste dali tomuto mandarínovi peníze na moje výkupné. Pán nám neposlal peníze na to, abychom je dali tyranovi, ani jsem nečetl, že by během minulých pronásledování vysvobozovali služebníky Páně ze smrti penězi a že by tak to, co je pro chudé, dali tyranovi. Vždyť posvátní služebníci se obvykle uchylovali ke svému Bohu, aby je vysvobodil, tak jako vysvobodil Petra a další. Jasně jsem pochopil, že Pán mě sem vsadil, a že mě odtud vyprostí, pokud jsem hoden být křesťanům k nějakému prospěchu, a pokud ne, vezme mě s sebou…

(František Fernandez de Capillas OP /1607–1648/, dopis z čínského vězení, představenému)

Pro každého učedníka je nezbytné, aby byl se svým Mistrem, aby mu naslouchal, stále se od něj učil. Dovolím se tě nyní zeptat: Existují chvíle, v nichž vstupuješ v mlčení do jeho přítomnosti, zůstáváš s ním beze spěchu a necháš ho, aby se na tebe díval? Svolíš, aby ti jeho oheň zapálil srdce? Jestliže nedovolíš, aby v něm živil teplo lásky a něhy, nebudeš mít oheň, a jak pak budeš moci zapalovat svým svědectvím a slovy srdce druhých lidí? A jestliže se ti před Kristovou tváří ještě nedaří nechat se uzdravovat a proměňovat, pak vejdi do Pánova nitra, vstup do jeho ran, protože v nich sídlí Boží milosrdenství.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 150.151; 2018)

Buďte laskavá i sama k sobě. Netrapte se tím, že jste taková, jaká jste. Bohu, jenž je Láska, postačí i to, aby si z Vás učinil svůj příbytek a nádobu svého milosrdenství.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Připouštím, že na počátku, když Bůh začne udílet tyto milosti, duše není tak silná. (…) Ale když se duše tak úzce spojí se samým Milosrdenstvím, v jehož světle poznává svou nicotu a kolik jí bylo odpuštěno, nemohu věřit, že by i ona neuměla odpustit tomu, kdo ji urazil. Poněvadž si uvědomuje dary a milosti, kterými ji zahrnul, a vidí jasná znamení jeho velké lásky k sobě, raduje se, že mu aspoň něčím může dokázat svou lásku.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,12)

Poté, co jsem zakusil nejhlubší zoufání nad vlastními silami a schopnostmi, jsem poznal, že už si nemohu nadále důvěřovat, takže bylo logické přenést svou důvěru na Boha. Byla to milost, kterou mi Bůh nabízel celý život, ale kterou jsem nikdy neměl odvahu přijmout v její plnosti. Tvrdil jsem, že mu důvěřuji – a jistě jsem mu důvěřoval –, ale nikdy ne natolik, abych přehlížel všechny ostatní zdroje možné posily a podpory a spoléhal se pouze na jeho milost. Nikdy jsem nedospěl tak daleko, abych se úplně vydal. Až dosud jsem mu sice důvěřoval a spolupracoval s jeho milostí, ale mělo to své meze. Teprve poté, co jsem se octl na dně svých sil, dokázal jsem se Bohu bezezbytku vydat. Nebylo to něco, oč bych sám usiloval, co bych si velmi přál, na čem bych pracoval, nebo co bych si nějak zasloužil. Stejně jako každá jiná Boží milost, i tato byla v pravém slova smyslu darem: byla to smrt a zmrtvýchvstání v jednom.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 7. kapitola)

Kříž je tajemstvím světla spíš než tajemstvím utrpení. Utrpení není to podstatné, pomine. Pod ním je skryté světlo. Chvílemi prosvítá závojem bolesti a září ven. Světlo je tím podstatným, potrvá navždy. Tím, že prošlo utrpením, se však zahalí podivnou krásou a pojme do své záře vše, co je v osudech naší země a v našich lidských osudech důstojného a vznešeného.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži, závěr textu)