KARMEL

To je Ježíš: žít čtyřiadvacet hodin denně se stádem, doprovázet je na pastvu, spát mezi ovcemi, starat se o ty slabší. Jinými slovy, Ježíš pro nás nedělá jen něco, ale dává všechno, dává za nás svůj život. Jeho srdce je pastýřské. On je naším pastýřem.

Bůh nestojí nad ohradou svých ovcí a nevyhrožuje jim, aby neodcházely. Naopak, když někdo vyjde ven a zabloudí, On neopustí ovečku, ale hledá ji. Neříká: „Je pryč, její chyba, její věc!“ Když my slyšíme, že někdo opustil církev, co na to říkáme? „Ať si poradí“… Pastýřské srdce reaguje jinak: pastýřské srdce trpí, pastýřské srdce riskuje. Bůh trpí pro ty, kdo odcházejí, a jak je oplakává, tím více je miluje. Hospodin trpí, když se vzdalujeme od Jeho srdce. Trpí pro ty, kdo neznají krásu Jeho lásky a vřelost Jeho objetí. V reakci na toto utrpení se však neuzavírá, ale riskuje: opouští devadesát devět ovcí, které jsou v bezpečí, a vydává se pro tu jedinou, která chybí, a dělá tak něco riskantního, dokonce až iracionálního, ale v souladu se svým pastýřským srdcem, které má soucit s těmi, kdo odešli: takový je Ježíš. Ježíš nás učí touze po těch, kdo odešli; Ježíš nemá hněv ani zášť, ale nezadržitelný soucit.

A já se ptám sám sebe: máme podobné pocity? Možná, že už tak dlouho následujeme a milujeme Ježíše, a nikdy jsme si nepoložili otázku, zda sdílíme jeho pocity, zda trpíme a riskujeme v souladu s Ježíšovým srdcem, s tímto pastýřským srdcem: buďme blízko Ježíšovu pastýřskému srdci! Nejde o proselytismus, aby se ostatní stali „našimi“, ne, to není křesťanské: jde o lásku, aby byli šťastnými Božími dětmi. Pokud my křesťané nemáme tuto lásku, která trpí a riskuje, riskujeme, že budeme pást jen sami sebe. Buďme pastýři všech.

(papež František, úryvky z 2. katecheze o evangelizaci, 18. ledna 2023)