KARMEL

Když se v této pozdní hodině svého života ohlédnu za desetiletími, která jsem prožil, vidím především, kolik důvodů mám k vděčnosti. Především děkuji samotnému Bohu, dárci každého dobrého daru, který mi dal život a provázel mě různými okamžiky zmatku; vždycky mě zvedl, když jsem začal upadat, a vždycky mi znovu dal světlo své tváře. Zpětně vidím a chápu, že i temné a únavné úseky této cesty byly pro mou spásu a že právě na nich mě dobře vedl.
Děkuji svým rodičům, kteří mi dali život v těžké době a kteří mi za cenu velkých obětí svou láskou připravili nádherný domov, který jako jasné světlo dodnes ozařuje všechny mé dny. Jasná víra mého otce nás děti naučila věřit a jako ukazatel vždy stála pevně uprostřed veškeré mé vědecké práce; hluboká oddanost a velká dobrota mé matky jsou odkazem, za který jí nemohu dostatečně poděkovat. Moje sestra mi po celá desetiletí nezištně a s láskyplnou péčí pomáhala; můj bratr mi jasností svých úsudků, rázným rozhodnutím a klidným srdcem vždy ukazoval cestu; bez tohoto stálého předcházení a doprovázení bych nenašel správnou cestu.
Ze srdce děkuji Bohu za mnoho přátel, mužů i žen, které vždy postavil vedle mě; za spolupracovníky ve všech etapách mé cesty; za učitele a studenty, které mi dal. Vděčně je všechny svěřuji Jeho dobrotě. A chci poděkovat Hospodinu za svou krásnou vlast v bavorském Předalpí, v níž jsem vždy viděl zářit nádheru samotného Stvořitele. Děkuji lidem své vlasti, protože jsem v nich znovu a znovu zakoušel krásu víry. Modlím se, aby naše země zůstala zemí víry, a prosím vás, drazí krajané: nenechte se od víry odvrátit. A nakonec děkuji Bohu za všechnu krásu, kterou jsem mohl zažít ve všech etapách své cesty, ale především v Římě a v Itálii, která se stala mou druhou vlastí.
Všechny, kterým jsem nějakým způsobem ublížil, prosím ze srdce o odpuštění.
To, co jsem dříve řekl svým krajanům, říkám nyní všem, kteří jsou v církvi svěřeni do mé služby: Stůjte pevně ve víře! Nenechte se zmást! Často se zdá, jako by věda – přírodní vědy na jedné straně a historické bádání (zejména exegeze Písma svatého) na straně druhé – dokázala nabídnout nezvratné výsledky, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Zažil jsem proměny přírodních věd už dávno a mohl jsem vidět, jak naopak zmizely zdánlivé jistoty proti víře, které se ukázaly být nikoli vědou, nýbrž filozofickými výklady, které se vědy týkají jen zdánlivě; stejně jako se na druhé straně právě v dialogu s přírodními vědami naučila i víra lépe chápat hranice rozsahu svých nároků, a tím i svou specifičnost. Již šedesát let sleduji cestu teologie, zvláště biblických věd, a se střídáním různých generací jsem viděl, jak se teze, které se zdály neotřesitelné, hroutí a ukazují se být pouhými hypotézami: liberální generace (Harnack, Jülicher atd.), existencialistická generace (Bultmann atd.), marxistická generace. Viděl jsem a vidím, jak se ze spleti hypotéz vynořila a znovu vynořuje rozumnost víry. Ježíš Kristus je skutečně cesta, pravda a život - a církev se všemi svými nedostatky je skutečně jeho tělem.
Nakonec pokorně prosím: modlete se za mě, aby mě Pán navzdory všem mým hříchům a nedostatkům přijal do věčných příbytků. Za všechny, kteří jsou mi svěřeni, se den co den z celého srdce modlím.

Benedictus PP XVI.

(posmrtně zveřejněný text, který vznikl již roku 2006)

Ó, nepochopitelná lásko! Není větší lásky než to, že se můj Bůh stal člověkem, aby mě učinil bohem. Ó, nádherná lásko, ty ses zmařila, abys mne učinila bohatou, když jsi přijala naši podobu. (…)
Ty, Nepochopitelný, jsi nyní uchopitelný; ty, Nestvořený, jsi nyní tvorem! Tebe, kterého nelze rozumem obsáhnout, lze si nyní představit! Tebe, Nedotknutelného, lze nyní držet v rukou!

(Anděla z Foligna /1248–1309/, Autobiografia e scritti)

Jak jsi dobrý, Ježíši! Mám pocit, jako bych roztával, když vyslovuji tvé jméno, zvláště nyní, ve svém soužení! Ano, více než kdy jindy teď zakouším tvou nekonečnou dobrotu, protože vidím tu nádhernou výšivku, kterou tvoříš právě v mém ponížení! Ale kdože skutečně zná tvoji dobrotu? Abychom ji mohli pocítit, je nutné přijímat tě jako pokrm! Když spolu lidé nemají co do činění, nikdy se navzájem nepoznají. A ty, můj Ježíši, zůstáváš Bohem skrytým a neznámým, jestliže se tebou neživíme!

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, zápisky z mládí)

Má drahá Marguerite,
vzhledem k tomu, jak dlouho by šla pošta do Sarcenatu (zejména okolo Nového roku), píšu Ti raději do Paříže. Až se vrátíš, najdeš tam tento lístek. Mé přání do roku 1917 se tak k Tobě odstane trochu opožděně. Ty však velmi dobře víš, že jsem je vyslovil v pravý čas ve své mysli i v modlitbě a že na tomto zpoždění málo záleží. Víš, co Ti přeji: aby skrze radost i bolest, práci i nečinnost, úspěchy i nezdary, sjednocení i ztráty v Tobě rostl náš Pán a zaujal první místo ve Tvém konání i náklonnostech! …

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 28. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Maria, Matko Boží a Matko naše, obracíme se k tobě v této hodině soužení. Jsi naše Matka, miluješ nás a znáš nás: nic, co je nám drahé, před tebou není skryto. Matko milosrdenství, mnohokrát jsme zakusili tvou prozřetelnou laskavost, tvou přítomnost, která nám přináší pokoj, protože nás vždy vedeš k Ježíši, knížeti pokoje.
V bídě hříchu, v naší únavě a křehkosti, v tajemství bezpráví zla a války nám ty, svatá Matko, připomínáš, že Bůh nás neopouští, ale stále na nás s láskou hledí, touží nám odpustit a pozvednout nás.
V této temné hodině nám přijď na pomoc a potěš nás. Každému z nás řekni: „Copak nejsem vaše matka?“ Ty víš, jak rozplést zmatky našich srdcí a uzly naší doby. Vkládáme do tebe svou důvěru. Jsme si jisti, že zejména v době zkoušky nepohrdneš našimi prosbami a přijdeš nám na pomoc.
Stejně tak jsi učinila v galilejské Káně, když jsi uspíšila hodinu Ježíšova zásahu a uvedla světu jeho první znamení. Když se hostina změnila ve smutek, řekla jsi mu: „Nemají víno.“ Zopakuj to znovu Bohu, Matko, protože dnes nám došlo víno naděje, radost se vytratila, bratrství se rozplynulo. Ztratili jsme lidskost, promarnili jsme mír. Stali jsme se schopnými jakéhokoli násilí a ničení. Naléhavě potřebujeme tvůj mateřský zásah.
Ať tvé mateřské ruce pohladí ty, kdo trpí a prchají pod náporem bomb. Kéž tvoje mateřská náruč utěší ty, kteří museli opustit své domovy a svou zemi. Kéž nás tvé bolestné srdce pohne k soucitu a povzbudí nás, abychom otevírali dveře a starali se o zraněné a opuštěné lidstvo.

(papež František, úryvky z Aktu zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, 25. března 2022)

Již brzy budu stát před nejvyšším Soudcem svého života. A jakkoli mám při pohledu na svůj dlouhý život mnoho důvodů k obavám a strachu, přesto jsem pln radostné odvahy, protože pevně věřím, že Pán je nejen spravedlivý Soudce, ale také Přítel a Bratr, který již sám protrpěl mé nedostatky, a proto je jakožto Soudce zároveň mým Obhájcem (Paraklétem). Při pohledu na hodinu soudu je mi zřejmé, jakou milostí je být křesťanem. Vytváří to známost, ano, dokonce přátelství se Soudcem života, a to mi dovoluje s důvěrou projít temnou branou smrti. Přitom mi stále přichází na mysl, co vypráví Jan na začátku knihy Zjevení: Vidí Syna člověka v celém jeho majestátu a padne mu k nohám jako mrtvý. On však na něj položí svou pravici a řekne: „Nic se neboj! To jsem já!...“

(emeritní papež Benedikt XVI. /* 1927/, list věřícím mnichovské arcidiecéze, 6. února 2022)

Jako vzpomínku na dnešní 120. výročí narození básníka Jana Čepa /31. 12. 1902 – 25. 1. 1974/, a zároveň jako malé silvestrovské bilancování uveřejňujeme Čepovu „Modlitbu“, která vyšla tiskem jako novoročenka roku 1940.

Titus Brandsma udržoval častý kontakt se svým o rok mladším bratrem Jindřichem. V klukovských letech společně studovali v malém františkánském semináři v Megen. Titus po maturitě zamířil na Karmel, Jindřich zůstal věrný františkánům. Jindřich později vzpomínal, že nikdo nepsal dopisy s živějším zájmem o každodenní život druhých než právě Titus. Uvádíme zde plné znění Titova posledního soukromého dopisu, který napsal na svobodě, necelé tři týdny před svým zatčením a uvězněním.

Nijmegen, 31. prosince 1941

Milý Jindřichu,

opětuji co nejsrdečnější přání do Nového roku. Ať Bůh zahrne svým požehnáním Tebe, dílo vás všech v Drachten a hlavně sestry. Zůstaňme spojeni ve společenství svatých. Kéž vám náš Pán daruje radost Božích dětí. Je mi moc líto, že Tě opět trápí nervy, jak píšeš. Žij poklidně, plně důvěřuj v Pána, v jeho milost. Ať se stane, co se stane, On je s námi vždy a všude. V klidu se svěř Jeho prozřetelnosti.

Jak ses ptal po doutnících, tak to nebude tak snadné. Sjezdil jsem celou zemi, ale doutníky se, milý brachu, stávají vzácností, zejména ty levné. Už na ně nikde nenarazíš, ale budu na to pamatovat.

V úterý jsem přednášel na Katolické akademii v Rotterdamu o otci Brugmanovi(1). Ano, jsem do něj tak trochu blázen. Odtud jsem jel do Haagu. A dneska ráno(2) jsem se stavil v Utrechtu za arcibiskupem kvůli tisku. V pátek a v sobotu musím navštívit různé redakce katolických novin, aby byla stanovena jasná pozice, kterou je třeba držet v aktuální otázce(3). Procestuji tak celou zemi a poohlédnu se po levných doutnících, ale slíbit nemohu nic. Sehnal jsem nějaký tabák, ale ten máš nejspíš taky.

Co se týče nemocnice(4), o níž jsi psal s určitými obavami, je to pro vás skutečně obtížné. Pevně doufám, že náš Pán najde nějaké překvapivé řešení. Bude to zase v pořádku. On má všechno ve svých rukou.

Prosím, vyřiď otci Elpidiovi(5), že konference plánovaná na leden, na které měl promluvit, byla po poradě s farářem odložena na Svatoduší. Myslím, že bude rád, protože ještě neměl všechno pohromadě.

Přeji všem dobrý nový rok. Zdraví mi slouží. Ale to asi uhodneš z toho, jak se trmácím z místa na místo.

V Kristu

Tvůj Titus O.Carm.

(1): Johannes Brugman OFM /ca. 1400–1473/, vynikající básník a výmluvný kazatel; autor dvou životopisů sv. Lidwiny ze Schiedamu /1380–1433/; zemřel v Nijmegen.

(2): 31. prosince roku 1941 byla středa. Slavnost Matky Boží, čtvrtek 1. ledna, strávil Titus svátečním způsobem ve své komunitě, bylo to zřejmě poslední poklidné společné setkání. V pátek 2. ledna začal objíždět redakce, zatčen a uvězněn byl 19. ledna.

(3): „aktuální otázka“ i návštěva u utrechtského arcibiskupa de Jonga se týkaly nařízení okupantů, aby katolické noviny musely povinně uveřejňovat nacistická oznámení (což dosud odmítaly).

Holandští biskupové zastávali dlouhodobě konsistentní postoj vůči národnímu socialismu. Již roku 1936 zakázali katolíkům vstup do nizozemského Národně-socialistického hnutí. O rok později získali oporu v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), v níž Pius XI. popsal národní socialismus jako „provokující novopohanství“, „popření církve“ a „manifestační odpadlictví od víry“. Několik měsíců po obsazení Holandska (1940) vyhlásili, že členství v Národně-socialistickém hnutí je těžkým hříchem, „i když vstup do strany nebyl motivován souhlasem s její ideologií, ale materiálním prospěchem. Ani nátlak, ani strach z represe nejsou dostatečným důvodem vstupu“.

Okupanti se snažili ovládnout nejrůznější instituce. Postupně si vynutili správu katolických odborů, Katolické unie rolníků nebo Federace katolických učitelů. Biskupové jednali vždy stejně: vyzvali členy všech zmíněných organizací, aby z nich pod hrozbou exkomunikace vystoupili. V případě tisku (v zemi se více než třetina obyvatelstva hlásila ke katolické víře) nemohli postupovat jinak: zakázali katolickým novinám „uveřejňovat oznámení holandského národně-socialistického hnutí, váží-li si katolického ducha svých novin. A to i pod hrozbou velké pokuty nebo zastavení či likvidace novin“. Titus měl za úkol osobně seznámit redakce katolických novin s tímto rozhodnutím, což se stalo bezprostřední příčinou jeho zatčení.

(4): Františkány spravovaná nemocnice se patrně ocitla v potížích.

(5): Pravděpodobně P. Elpidius Bruna OFM, Titův spolupracovník ve Frisia Catholica.

(zpracováno podle 2. svazku souborného vydání Titova díla: Titus Brandsma, Letters to the family, 2021; a podle knihy A. M. Sicariho: Svatí Karmelu, KNA 2011)

Když se to správně vezme, je rok vždycky dobrý, lhostejné co přinesl. Nejsou špatné roky a nemohou být. Jen my sami způsobujeme, že rok je dobrý nebo špatný. Jedno je pravé, dobré a blaživé: abychom ve všem, co nás potkává, viděli vůli našeho Pána a milovali ji. Všechny velké i malé události našeho denního života jsou posly Spasitele, kterému máme říkat své „ano“, vždy jen ano. Vše přichází od Boha, vede nás k němu.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 20. ledna 1949)

Zbavme se všech stínů, protože Vánoce jsou svátkem radosti. Přesto některé z vás trpí. Ovšem mezi bolestí a smutkem je velký rozdíl. Smutek vás uzavírá do sebe, avšak trpět můžeme i o Vánocích. Stačí pomyslet na všechny, kteří tento den prožijí ve vězení, budou mučeni… Ale i tak ať máte v srdci radost a hlavně naději.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence V/421)