KARMEL

Mandarín rozkázal, aby mě uvrhli do vězeňské cely s nohama v kládě, a od té chvíle píšu na ten kousek papíru, který jsem našel náhodou na tomto místě, kde vše chybí. Jsou tu jen slzy ubohých uvězněných, zmírajících hladem a zimou, a není tu nikdo, kdo by na jejich slzy dal. Mandarín mi sdělil, že mě chtějí popravit, aby mě zkoušel.
Starost o bratry ať vás nesvede, abyste dali tomuto mandarínovi peníze na moje výkupné. Pán nám neposlal peníze na to, abychom je dali tyranovi, ani jsem nečetl, že by během minulých pronásledování vysvobozovali služebníky Páně ze smrti penězi a že by tak to, co je pro chudé, dali tyranovi. Vždyť posvátní služebníci se obvykle uchylovali ke svému Bohu, aby je vysvobodil, tak jako vysvobodil Petra a další. Jasně jsem pochopil, že Pán mě sem vsadil, a že mě odtud vyprostí, pokud jsem hoden být křesťanům k nějakému prospěchu, a pokud ne, vezme mě s sebou…

(František Fernandez de Capillas OP /1607–1648/, dopis z čínského vězení, představenému)

Pro každého učedníka je nezbytné, aby byl se svým Mistrem, aby mu naslouchal, stále se od něj učil. Dovolím se tě nyní zeptat: Existují chvíle, v nichž vstupuješ v mlčení do jeho přítomnosti, zůstáváš s ním beze spěchu a necháš ho, aby se na tebe díval? Svolíš, aby ti jeho oheň zapálil srdce? Jestliže nedovolíš, aby v něm živil teplo lásky a něhy, nebudeš mít oheň, a jak pak budeš moci zapalovat svým svědectvím a slovy srdce druhých lidí? A jestliže se ti před Kristovou tváří ještě nedaří nechat se uzdravovat a proměňovat, pak vejdi do Pánova nitra, vstup do jeho ran, protože v nich sídlí Boží milosrdenství.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 150.151; 2018)

Buďte laskavá i sama k sobě. Netrapte se tím, že jste taková, jaká jste. Bohu, jenž je Láska, postačí i to, aby si z Vás učinil svůj příbytek a nádobu svého milosrdenství.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Připouštím, že na počátku, když Bůh začne udílet tyto milosti, duše není tak silná. (…) Ale když se duše tak úzce spojí se samým Milosrdenstvím, v jehož světle poznává svou nicotu a kolik jí bylo odpuštěno, nemohu věřit, že by i ona neuměla odpustit tomu, kdo ji urazil. Poněvadž si uvědomuje dary a milosti, kterými ji zahrnul, a vidí jasná znamení jeho velké lásky k sobě, raduje se, že mu aspoň něčím může dokázat svou lásku.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVI,12)

Poté, co jsem zakusil nejhlubší zoufání nad vlastními silami a schopnostmi, jsem poznal, že už si nemohu nadále důvěřovat, takže bylo logické přenést svou důvěru na Boha. Byla to milost, kterou mi Bůh nabízel celý život, ale kterou jsem nikdy neměl odvahu přijmout v její plnosti. Tvrdil jsem, že mu důvěřuji – a jistě jsem mu důvěřoval –, ale nikdy ne natolik, abych přehlížel všechny ostatní zdroje možné posily a podpory a spoléhal se pouze na jeho milost. Nikdy jsem nedospěl tak daleko, abych se úplně vydal. Až dosud jsem mu sice důvěřoval a spolupracoval s jeho milostí, ale mělo to své meze. Teprve poté, co jsem se octl na dně svých sil, dokázal jsem se Bohu bezezbytku vydat. Nebylo to něco, oč bych sám usiloval, co bych si velmi přál, na čem bych pracoval, nebo co bych si nějak zasloužil. Stejně jako každá jiná Boží milost, i tato byla v pravém slova smyslu darem: byla to smrt a zmrtvýchvstání v jednom.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 7. kapitola)

Kříž je tajemstvím světla spíš než tajemstvím utrpení. Utrpení není to podstatné, pomine. Pod ním je skryté světlo. Chvílemi prosvítá závojem bolesti a září ven. Světlo je tím podstatným, potrvá navždy. Tím, že prošlo utrpením, se však zahalí podivnou krásou a pojme do své záře vše, co je v osudech naší země a v našich lidských osudech důstojného a vznešeného.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži, závěr textu)

Nejkratší cestou se vydáme tehdy, odevzdáme-li veškeré osudy světa vzkříšenému Pánu, jehož dojímá více naše činná láska než náš shon.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všemohoucí Bože,
nám všem, kdo jsme ohroženi
vědomím ukřivděnosti,
vědomím bezvýchodnosti svého postavení,
vědomím marnosti svých obětí
a vědomím své bezmocnosti proti zlu,
vlij hlubokou nadpřirozenou víru
ve Zmrtvýchvstání svého Syna,
které proměnilo potupnou popravu
v nejslavnější vítězství
a krátkozraký jásot v neslavné ticho.
Tuto cyrilometodějskou víru
rozmnožuj v nás
Bůh † Otec, † Syn a † Duch svatý.

(Štěpán Maria kard. Trochta SDB /1905–1974/, přání k Velikonočním svátkům 1974, kterých se již nedožil; zemřel v sobotu před Květnou nedělí, bezprostředně po brutální návštěvě církevního tajemníka)

Dnes si připomínáme 60. výročí uveřejnění encykliky „Pacem in terris - O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě“, kterou papež Jan XXIII. reagoval na akutní nebezpečí nové světové války. V roce 1961 padlo v Moskvě rozhodnutí o výstavbě berlínské zdi, následujícího roku rozmístil Sovětský svaz rakety středního doletu na Kubě (Spojené státy měly své rakety v Turecku a Itálii). Encyklika zdůrazňuje lidská práva i povinnosti, požaduje zákaz atomových zbraní a apeluje na postupné, vzájemně kontrolovatelné odzbrojení. Jan XXIII. zemřel necelé dva měsíce po jejím zveřejnění. Název slavného textu později zneužil komunistický režim v Československu pro pojmenování kolaborantského sdružení katolických kněží.

Upevnit na tomto světě mír je úkol tak ušlechtilý a vznešený, že ho – přes všechnu dobrou a chvályhodnou vůli – nelze dosáhnout jen lidskými silami. Aby totiž lidská společnost byla co nejvěrnějším obrazem Božího království, k tomu je nezbytná pomoc shůry.

Proto v těchto posvátných dnech naléhavě vzýváme toho, který svým bolestným umučením a smrtí nejen přemohl hřích, zdroj rozepří a smutku, ale svou krví také usmířil lidský rod s nebeským Otcem: „Jen on je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno … přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko.“

V liturgii těchto dnů zaznívá zvěst: „Vstal Kristus, náš Pán, stanul uprostřed svých učedníků a řekl: Pokoj vám, aleluja; i zaradovali se učedníci, když spatřili Pána, aleluja.“ Pokoj nám tedy přinesl, pokoj nám zanechal: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“

Tento mír si na něm horoucně vyprošujme.

(Jan XXIII., závěr encykliky Pacem in terris, 11. dubna 1963)

On je slavně a tajemně přítomen v řece, ve stromech, v rybách, ve větru, jako Pán, který kraluje, aniž by ztratil své přetvořené rány, a v eucharistii na sebe přijímá způsoby tohoto světa a každé z nich udílí smysl velikonočního daru.

(papež František, Querida Amazonia, odst. 74; 2020)