KARMEL

Když dobrý Ježíš viděl, jak potřebujeme jeho pomoc, dokázal nám svou lásku tím, že našel obdivuhodný prostředek; říkal svým jménem i jménem svých bratří: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, Pane.
Ach, věčný Pane, jak jsi mohl přijmout takovou prosbu? Proč jsi ji vyslyšel? Nedej se zaslepit láskou, jakou má tvůj Syn k nám, neboť On by se dal každý den rozsekat na kousky, jen aby zcela naplnil tvou vůli a pracoval pro naši spásu. Je třeba, abys na to myslel Ty, můj Pane, neboť tvůj Syn si to ani nepřipustí. Copak je možné, aby na každé naše dobro musel doplácet On? Je to snad kvůli tomu, že všechno snáší mlčky, že nikdy nemluví o sobě a jenom se přimlouvá za nás? Cožpak by právě proto neměl někdo hájit tohoto tak milujícího Beránka?

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXIII, 1.4)

Rozčilovat se z toho důvodu, že jsem slabý, roztržitý a slepý a neustále dělám chyby, mi připadá jako ta nejabsurdnější věc na světě! Co jiného bych čekal? Copak mě Bůh miluje míň jenom proto, že se nemohu stát svatým z vlastních sil, svým vlastním způsobem? Naopak – miluje mě tím víc, jelikož bez něho jsem neohrabaný a bezmocný. Pod rouškou toho, čím nyní jsem, mě už vidí takového, jakým se stanu čistě díky jeho obdarování, a to ho těší… A proto to těší i mne, proto spoléhám na jeho velkou lásku, která je mou radostí.

(Thomas Merton, Jonášovo znamení, překlad Marie Sommerová)

Síly zla jsou mocné, přísné, velkolepé a bombastické. Síly života jsou velice laskavé, značně zranitelné, nesmírně slabé a někdy dokonce stěží postřehnutelné. Mnohem důležitější než říci „ne“ silám smrti je znovu a znovu říkat „ano“ těmto křehkým a zranitelným zdrojům života. To proto bychom měli milovat chudé, postižené, osamělé, izolované, všechny bezvýznamné kolem nás.
Jsem přesvědčen, že tento svět bude spasen skrze maličké, skrze ty, kteří nejsou vidět. Ptejte se sami sebe, kde tyto maličké hledat. Někteří mohou žít ve vašem sousedství, byť by to byl jen jeden jediný člověk, ale skrze něj se dostanete do kontaktu se životem. Může to být osamělá žena, umírající člověk, malé opuštěné dítě nebo chudák, který přešel hranice a prosí: „Nebylo by tu pro mne místo?“

(Henri Nouwen /1932–1996/, proslov během valného shromáždění presbyteriánské církve USA, červen 1985)

Udeří-li tě někdo na pravou tvář, nastav mu i levou.“ Jsou to slova Krista Pána z jeho kázání na hoře. Nejsou příliš jasná ani příliš pohodlná jako mnohá jiná v evangeliu. My se ovšem příliš nesnažíme jim trpělivě porozuměti, a proto děláme, jako by jich nebylo, jako by tam byla jen tak pro zajímavost. Někteří pak jich zneužívají. Jsou to lidé, kteří myslí, že se toho nejvíce udělá neděláním ničeho, vzdycháním, očekáváním konce světa.
Není věru třeba mnoha čtení a přemýšlení k poznání, že činný postoj k životu, víra v činnost, je přímo duší křesťanství. Všechny schopnosti v nás mají sloužiti k milování Boha (…), ani částečku z nich nemáme nechati ladem, ani nejmenší myšlenku a nejnepatrnější slovo, neboť ze všeho budeme museti skládati účty. Máme své síly napnout až do konce, jako tělo Krista Pána na kříži, až k mezím našich možností a ještě přes ně.
Je proto falešné tvrditi, že křesťanství vůbec kdy hlásalo, že se nemá odporovati zlu. Ten, kdo by přihlížel nečinně ke křivdě, která se děje jeho bratrovi, k němuž má své závazky, a nepoužil by všech svých prostředků, všech svých sil, aby mu pomohl, by se prohřešil proti základnímu přikázání naší víry.

Proč radost…? Milovat Boha přece znamená nacházet své štěstí v Boží radosti a štěstí. Znamená to mít úplnou, totální radost, protože Bůh je trvale šťastný. Normálním, trvalým postojem pokřtěného člověka je tedy plnost radosti. Ti, kdo patří Bohu a žijí z něj, se oddávají radosti. Žijeme-li s Pánem a on s námi, jak by náš život nebyl plný radosti a jásotu…? Pokoj pro přítomnost, naděje pro budoucnost a ovoce radostnosti a štěstí, dokonalá radost.

(Dom Paul Delatte, OSB /1848–1937/, komentář k žalmům)

Moje milá sestřičko Růženko,

vždy mne potěší, když píšete, že se Vám daří lépe. Bůh je Váš nejlepší přítel. Vaše Ty, které chce Vaše štěstí a dobro. On je velmi blízko Vám, blíž, než Vy jste sama sobě, On Vás chce obdarovávat svou láskou. On Vás vyvádí z toho, co Vás straší a co Vás přemáhá. On je středem Vašeho života, On k Vám mluví skrze lidi, také skrze mne, skrze události, abyste si znovu uvědomovala jeho přítomnost. On Vám také dává v životě úkoly. K tomu je třeba vyjít ze sebe a jít k druhým. On nás tam volá.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. května 1998)

Pokora

V hlubším slova smyslu je pokora následkem lásky.

Člověk se přestává brát vážně.

Tak velice miluje druhého a obdivuje ho
že nenachází zalíbení sám v sobě
a na svou čest není tak úzkostlivý.

Pokora nespočívá v tom
že bychom měli co nejpřesnější přehled
o svých dobrých a špatných vlastnostech

nýbrž

že v tom druhém nacházíme takové hodnoty
že už sami na sebe nemyslíme.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky)

(starozákonní prorok • svatý • památka 14. června)

Texty propria

Elizeus („Bůh je má spása“) je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem. Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16–19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19–21). Po Eliášově tajemném zmizení pokračoval v jeho poslání a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna – dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1–15).

Vždy si v srdci uchovejte mnoho lásky. I tehdy, setkáte-li se s tvrdostí či s nenávistí. Stále si vyhrazujte pár chvilek pro samotu, například tak, že si každý den nakrátko zajdete do nějakého tichého kostela; s sebou si vezmete evangelium nebo nic víc než své srdce. Pak se nebudete bát ničeho a nikoho. Kolem sebe konejte dobro tak, jak umíte.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Panika, strach a úzkost nepatří k úsilí o mír. Mohlo by se to zdát samozřejmé, ale mnozí, kteří bojují proti nebezpečí světové války, jsou nejen motivováni strachem, ale dokonce sami využívají strach k tomu, aby ostatní přiměli jednat. Strach je v úsilí o mír nejsvůdnější silou. Historky o jaderných zbraních a popisy, co by se stalo, kdyby vypukla nukleární válka, jsou tak děsivé, že snadno podléháme pokušení využívat tento strach, abychom ze sebe i z ostatních učinili obránce míru. (…) Pokud se úsilí o mír zakládá na strachu, příliš se od vedení válek neliší. Mírotvůrci sice mohou používat jiná slova než jaká používají válečníci, ale hovoří stejným jazykem. Žijí v zajetí strategie těch, proti nimž chtějí bojovat.
Pro úsilí o mír není nic důležitějšího než to, že vyvěrá z hluboké a nepopiratelné zkušenosti lásky. Jen ti, kteří do hloubi duše věří, že jsou milováni, a radují se z této lásky, se mohou stát skutečnými tvůrci pokoje. Protože jenom intimní jistota, že jsme milováni, nám umožňuje svobodně nahlédnout za hranice smrti a beze strachu mluvit a jednat v zájmu míru.

(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)