KARMEL

Ježíši, zná tě tolik lidí, kteří si říkají nevěřící a kteří přesto mají nesmírnou a nepřiznanou touhu věřit, bojí se přiblížit se k církvi, ke kněžím, ze strachu, „že budou indoktrinováni“. Bojí se, že ztratí něco ze své svobody, také ze svobody myšlení; že budou dostávat předem vyhotovené odpovědi z příruček, a možná mají i pravdu.

(Ermes Ronchi, Klíčové otázky evangelia)

Věřím, že blahoslavení mají veliký soucit s naší bídou, připomínají si, že byli křehcí a zranitelní stejně jako my, že se dopouštěli stejných vin, že sváděli stejné boje, a proto je jejich bratrský soucit ještě větší než na zemi. Proto o nás nepřestávají pečovat a modlit se za nás.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Důvěra v Boha neklame jedině tehdy, souhlasíme-li s tím, že s pokorou přijmeme všechno, co na nás Bůh sesílá, protože jedině on ví, co je pro nás skutečně dobré. A bude-li možná někdy správnější dopustit na nás bídu a nedostatek nežli pohodlné a zajištěné živobytí, neúspěch a pokoření namísto poct a vážnosti, měli bychom být ochotni i to přijmout, projevit důvěru a odevzdanost. Jsem spokojena se vším.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Každý člověk musí trpět a umírat, avšak je-li živoucí součástí tajemného těla, jeho utrpení a smrt získá výkupnou moc díky božství toho, který je jeho hlavou. To je podstatný důvod, pro který si každý světec přál utrpení.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Když nic necítím, když se nedokážu modlit a když nedokážu uplatňovat ctnosti, právě tehdy nadchází vhodný okamžik ke hledání drobných příležitostí, těch malých „nic“, která působí Ježíši větší radost než vláda nad světem nebo dokonce než velkodušně snášené mučednictví: například úsměv, laskavé slovo řečené ve chvíli, kdy má člověk chuť neříkat nic nebo dát najevo svou unuděnost.

(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)

Stav své duše neumím definovat: jeden den temnoty a roztržitost, přestože vůle chce milovat našeho Pána, a to, že ho nemiluji a nemohu ho vidět, mi působí velkou bolest. Nejsem pak s to zadržet slzy, protože volám svého Ježíše s opravdovou úzkostí. Druhý den se naopak mohu usebrat ve víře, ale necítím nic, mohu pouze rozjímat. Do těchto temnot vstupuje trochu světla, což zvyšuje mé utrpení. Vnímám i svou bídu a nestálost, nenávidím sebe sama a zdá se mi, že mě nikdo nemiluje, a to mi působí utrpení, protože nenacházím pokoj a útěchu ani u Boha ani u lidí. Vidím nesmírnou Boží láska a cítím se neschopná ho milovat. …
Modlete se za svou hříšnici. A když Ježíš ve své svaté Oběti umírá ve vašich rukou, proste ho, abych i já zemřela lidem a sama sobě, aby ve mně žil On.

(sv. Terezie z Los Andes, dopis otci Blanchovi, listopad 1919)

Ráno, hned jak se vzbudíme, okamžitě se nás snaží tísnit povinnosti a nejrůznější starosti, pokud nás už dočista nepřipravily o noční klid. Přihlásí se úzkostná otázka: Jak se během jediného dne poperu se všemi těmi potížemi, kdy zvládnu to či tamto? Člověk má chuť přestat se modlit a okamžitě běžet za prací. Jenže právě tehdy je zapotřebí přitáhnout uzdu a říci si: Jen klid! Teď mě nic nedokáže připravit o pokoj, protože první hodina patří Pánu. Teprve s jeho pomocí zvládnu úkol, který mi svěřuje.

(sv. Terezie Benedikta od Kříže)

Jacques Maritain rád říká: „Existuje smrt, ale neexistují mrtví, všichni mrtví žijí.“ Jsou nám velmi nablízku. Základní myšlenkou poslední Maritainovy knihy je, že církev, naše církev, kterou milujeme, je už spíše v nebeské vlasti, kde nás očekává, než zde na zemi, kam za námi přichází na návštěvu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jak úžasný je Ježíš! Můj Bože, klaním se ti! Ty jediný jsi veliký, klaním se tvé velikosti, tvé moci! Ty jediný jsi hoden uctívání… Kdo se ti podobá? Není jiného, podobného boha na zemi! Jak jsem šťastná, že mě můj Bůh stvořil, abych ho mohla nazývat svým Bohem! Kdybys mě stvořil malým zvířátkem, nemohla bych říkat: můj Bože! Vzdávám ti díky, že jsi mi dal rozum; dávám ti ho. Jak jsem šťastná, že mám Boha, který naplňuje nebe i zemi! Ať se všechno rozezvučí chválami našeho Boha! Ať pahorky poskakují radostí! Ať se zachvěje země!

(sv. Marie od Ukřižovaného, výroky z extáze, 1873)

Rozumíme-li správně eschatologickým textům Písma, budou důvěra a statečnost vůbec charakteristickými vlastnostmi křesťanů poslední doby. Vliv křesťanského kulturního prostředí a tradice ztratí na síle. To vše bude patřit k onomu nebezpečí pohoršení, o němž se v Písmě říká, že by „uvedlo v blud, kdyby bylo možno, i vyvolené“ (Mt 24,24).

Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24,12). Lidé ji nebudou chápat, ani jí nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč“. Možná, že nabude takové hloubky vroucnosti a vzájemného porozumění, jaké tu ještě nebylo. Že v ní bude něco z toho, co je obsaženo v klíčových slovech Ježíšova poselství o prozřetelnosti: že se kolem člověka, který bude hledat nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno promění (Mt 6,33).

Tento eschatologický ráz se, jak se zdá, výrazně projeví v náboženských postojích nadcházející doby. Tím nemá být hlásána nějaká laciná apokalyptika. Nikdo nemá právo říci, že přichází konec, když Kristus sám prohlásil, že o tom ví jen Otec sám (Mt 24,36). Když tedy zde mluvíme o blízkosti konce, není tím míněn konec ve smyslu časovém, nýbrž kvalitativním: že se naše existence blíží absolutnímu rozhodnutí a jeho důsledkům, nejvyšším možnostem i krajnímu ohrožení.

(Romano Guardini, závěr přednášek v zimním semestru 1947/48 na universitě v Tübingen, knižně 1950 pod názvem Konec novověku)