KARMEL

Ó Adonai, Vladaři Izraelova domu, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou mocnou pravicí.

O Adonai, et Dux domus Israel, qui Moysi in igne flammae rubi apparuisti, et ei in Sina legem dedisti: veni ad redimendum nos in brachio extento.

(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 18. prosince)

Osm dní před slavností Narození Páně se v liturgii setkáváme s texty, které církev zpívá již od poloviny prvního tisíciletí. Při nešporách jako antifony k Magnificat a nově také při mši svaté jako verš před evangeliem zaznívají slova plná očekávání Spasitele. V latině začínají zvoláním „Ó“ – podle toho se nazývají „Ó antifony“.

Ó Moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího, od jednoho konce k druhému se rozprostíráš, všechno mocně a líbezně spravuješ: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.

O Sapientia, quae ex ore Altissimi prodiisti, attingens a fine usque ad finem, fortiter suaviterque disponens omnia: veni ad docendum nos viam prudentiae.

(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 17. prosince)

„Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“

(„Prázdný, vyhladovělý, sám, zraněný a trpící láskou, zavěšený ve vzduchu!“)

Jít zpátky z chlévů v horkém slunci po blátivé cestě mezi sadem a zeleninovou zahradou s Duchovní písní pod paží a říkat tahle nádherná slova! Našel jsem pěkné místo, kde můžu číst a modlit se, v horním patře toho chléva, kde bývali králíci. Nahoře pod střechou je místo dosažitelné pomocí různých žebříků. Jsou tam nějaké roury od kamen a stará vědra a spousta krabiček, do nichž novicové sbírají na začátku léta jahody. Je tu židle a je tu nádherné malé pravoúhlé okno, které hledí přes údolí dolů k jihu – vnější sad, pole svatého Josefa, vzdálená linie kopců. Je to nejklidnější a nejskrytější a nejizolovanější místo, jaké jsem v celém ohrazení objevil – ale není zrovna nejteplejší. Nicméně včera, když slunce svítilo do okna, to bylo dobré: „Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“

(Thomas Merton, deníkový zápis z 17. 12. 1949)

Bratříčku, zmocní-li se Vás pochybnost, zda Vám i v budoucnu Bůh uchová milost svého důvěrného přátelství, sevřete rukáv svého hábitu nebo lem škapulíře – něco hmatatelného! – a řekněte sám sobě: „Mám na sobě mnišský hábit, to znamená, že Bůh ze mne chce učinit kontemplativního mnicha, svého přítele, muže modlitby. Plán, který se mnou má, a který už začal uskutečňovat, dotáhne až do konce. Stačí, když neuteču.“

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Pro naději pevné víry,
která s nebe sestoupí,
i únava z těžkých zkoušek
zdá se náhle lehčí být.

Přesto neustálá touha
co nejvíc se přiblížit
ženichovi, v němž je radost,
žalem provází ten cit.

Bratříčku, zamyslete se nad poezií, velkou profánní poezií. Kde je pramen její inspirace, v čem tkví její podstata? V tom, že umělec evokuje krásné věci, které se staly a jejichž krásu odnesl čas. V takové poezii zaznívá vždy určitá lítost. A právě ta ji činí patetickou. My, kteří se snažíme být lidmi věřícími a muži modlitby, vnímáme jinou poezii a měli bychom ji vyjádřit. Vidíme krásné věci, jejichž krása nepomine a jichž se nám dostane v čím dál větší míře. Takovou poezii nečiní patetickou lítost, ale naděje nebo vděčnost.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, korespondence)

Drahý Otče Michaeli,
kéž Vás Bůh miluje za všechnu lásku, kterou jste dal jedné každé z nás. Uchovejte si radost z toho, že dáváte Ježíše, jen Ježíše, všem, kdo s Vámi přicházejí do styku. Byla bych vděčná, kdybych se na vás mohla obrátit o duchovní pomoc, ale jsem naprosto prázdná a příliš malá. Jedině Ježíš se může sehnout tak nízko, aby se mohl zamilovat do někoho takového, jako jsem já. Modlete se za mě, aby mým srdcem a mými rty neproklouzlo „Ne“ – až bude Ježíš žádat.
V Ježíši Vaše M. Tereza, MC

(dopis sv. Matky Terezy otci Michaelovi van der Peetovi, 16. listopadu 1975)

„Kdybyste mi obětovali své radosti i svůj odpočinek, sesílal bych vám málo zkoušek, protože já usiluji jedině o vaše spojení se mnou, a vy většinou ke mně přicházíte, až když jste nešťastní. Přicházejte neustále!"

(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 21. 6. 1947)

Duše se může postavit před Krista, zvyknout si na něj a velice se zamilovat do jeho svatého lidství, stále žít v jeho přítomnosti a rozmlouvat s ním: prosit ho ohledně svých potřeb, stěžovat si mu na svá trápení a radovat se s ním v útěchách – a to aniž by se při tom snažila o květnaté modlitby, nýbrž jen o slova, odpovídající jejím touhám a potřebám. Je to výtečný způsob, jak pokročit, a to velmi zakrátko. A kdo se bude namáhat stále setrvávat v této vzácné společnosti, dobře ji využije a bude opravdově oplácet láskou tomuto Pánu, kterému tolik dlužíme, toho považuji za pokročilého.

(sv. Terezie od Ježíše, Kniha života 12,2)

Dokážeš si představit, jaké to muselo být v duši Panny Marie, když po vtělení v sobě měla Vtělené Slovo, Boží Dar (srov. J 4,10). V jakém tichu, usebrání a klanění se musela skrývat v hloubi svojí duše, aby obsáhla Boha, jemuž byla Matkou. Moje Markétko, On je v nás. Ach! Držme se v Jeho blízkosti, v takovém tichu a s takovou láskou jako Panna Maria; tak strávíme advent, co tomu říkáš?

(sv. Alžběta od Trojice, z dopisu 183 rodné sestře Markétě, 22. listopadu 1903)