KARMEL

Ježíši, kéž mé smutky nejsou jedem! Ať mě navštěvují tak často, jak je potřeba: ať rmoutí mou duši, ať ji naplní až po okraj, to rád snesu, s tím předem souhlasím. Učiň však, aby hořkost a nouze, které mě zaplavují, nebyly nikdy hořkostí a nouzí vzpoury ani zoufalství. Přibliž ke mně v takových chvílích nekonečnost své agónie. Učiň, abych tím, že si budu v srdci opakovat slova, která se ti vyrvala z úst v přemíře tvého utrpení za lidi, pocítil, jak se má úzkost náhle rozplývá v té tvé jako slza v oceánu. Učiň, aby přestala být sobecká, aby započala své dílo vykoupení. Dej mi před smrtí tu výsadu, abych chvílemi alespoň v malé míře vytušil tajemství tvé vykupitelské noci a tvé opuštěnosti.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Je to od vás laskavé, že mi píšete. Ano, Otče, postní doba je téměř pryč – Ježíšovo utrpení přešlo kolem, aniž by se alespoň dotklo mé duše. Moje rozjímání, stejně jako všechno ostatní, jsou tak beze smyslu. Den za dnem opakuji stejnou věc – možná jen svými rty – „Učiň, ať cítím, cos cítil Ty. Učiň, ať s Tebou sdílím Tvou bolest.“ Chci Mu být k dispozici.

(Matka Tereza, korespondence, dopis otci Neunerovi, 11. dubna 1963)

Ne proto jsem Ti, Bože, lásku vzdala,
že nebesa jsi za to slíbil celá;
ne proto jsem se před Tebou vždy chvěla,
že jsem se pekla krutých trestů bála.

Leč dojímá mne myšlenka ta stálá,
jak hruď Tvá, na kříž přibitá, se bělá,
mne dojímají rány Tvého těla,
Tvá smrt a její hrůza neskonalá.

Tvá láska poutá mne, že nebýt nebe,
přec bych Ti stejně věrna byla dále,
a nebýt pekla, bála bych se Tebe.

Nic nedej mi, že miluji Tě stále:
Neb, byť bych v to, več doufám, nedoufala,
přec bych Tě jako teď vždy milovala.

(sonet připisovaný dříve sv. Terezii od Ježíše, překlad Otto F. Babler, 1925)

V hloubi Ježíšova utrpení září nekonečné světlo. V jeho srdci přebývá Boží pokoj, jenž vládne nad proměnlivostí věků. Jeho první tři slova na kříži se neuzavírají do vlastní bolesti, jsou otevřena pro druhé: odpouští světu, blahoslaví lupiče, myslí na to, aby nám dal svou Matku.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Co povím v den, kdy stanu před tím, jehož jsem urážel – s vědomím, že je to Boží Syn –, až mě budou obviňovat hříchy a zrady mého života? Bude tu však tento Kříž, kde pro mě visel v agónii, kde pro mě prolil právě tuto kapku krve, kde kvůli mně řekl: „Otče, odpusť mu!“ Ach Ježíši, můj Bože, dej mi od nynějška zakoušet, že to já jsem tě nechal krvácet!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Anděl se nemohl vyjádřit jasněji. Řekl: „Pán s tebou!“ Je zřejmé, že v opačném směru platí totéž: Ty jsi s Pánem, jsi duší kontemplativní. Už v Nazaretě jsi neochvějně a trpělivě setrvávala v modlitbě.
Když říkám já „Pán s tebou“, posiluje se má naděje, že se mi dostane daru kontemplativní modlitby, který postupně pronikne celý můj život. Je to vzácný poklad, ale mohu v něj doufat, půjdu-li po cestě vyhrazené tvým dětem. Nic cennějšího se najít nedá!

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Předzpěv k andělskému pozdravení)

I já (tak jako Petr) půjdu za Tebou radostným krokem a neopustím Tě, můj Živote, mé Světlo. Ty však posilni má klesající kolena a nepřestávej mě k sobě táhnout, postrkovat a vábit.

(J. S. Bach, árie č. 13 z Janových pašijí, autor textu neznámý, před r. 1724)

Mimo křesťanství to může být ušlechtilé a dobré, když člověk trpí o samotě, aby ušetřil své přátele pohledu na utrpení. Ale v křesťanství bychom tím vlastně bližního o něco připravovali, protože utrpení je plodné a utrpení snášené společně je milost. Pro Matku a pro Syna je to dar, smějí-li trpět spolu.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Nechtějme před Bohem uplatňovat svou teologii! Buďme u Otce dětmi! To, co jsme přijali i z nauky, kterou nám Kristus vykládal, říká nám také beze slov skrze Ducha svatého v modlitbě. Takové slovo v modlitbě – to je světlo a teplo, a protože je to určeno zcela jen pro naši duši, duše tomu neodolá. Toto světlo a teplo se v okamžiku zmocňuje naší duše, povznáší ji a proměňuje. Celá léta rozjímání a přemýšlení by to nedokázala.
Když si za pěkného zimního dne vyjdeme ven, děláme to proto, abychom se vystavili slunečním paprskům, ne proto, abychom o slunci mluvili, či si opakovali vědecké poučky a dohady o vesmíru, které dávno známe…

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 28. ledna 1934)

Budou-li se tě světští lidé vyptávat, proč tak často přijímáš, řekni jim, že často přijímat má dvojí druh lidí: ti dokonalí proto, že jsou dobře připraveni, takže by bylo velkou chybou, kdyby nepřicházeli ke zdroji a studnici dokonalosti; ti nedokonalí právě proto, aby se o dokonalost mohli snažit; silní proto, aby nezeslábli, slabí proto, aby zesílili; nemocní proto, aby se uzdravili, zdraví proto, aby neonemocněli, a že ty – nedokonalá, slabá a nemocná – se potřebuješ často stýkat s tím, kdo je tvou dokonalostí, silou i lékařem. Řekni jim: ti, kdo nemají mnoho světských starostí, ať často přijímají proto, že je jim to snadno možné; ti, kdo těchto starostí mají mnoho – proto, že to potřebují … Přijímej často, Filoteo, jak nejčastěji můžeš.

(sv. František Saleský /1567–1622/, Úvod do zbožného života, kap. XXI)