KARMEL

Zdá se mi, že právě svatý čas Adventu je zvláště časem vnitřních duší, těch, které bez přestání a ve všem žijí „skryté v Bohu s Ježíšem Kristem“ ve středu sebe samých. V očekávání velkého tajemství Vánoc ráda opakovaně rozjímám ten krásný žalm 19, který se často modlíme při matutinu, a zvláště verše: „Postavil svůj domek na slunci a tato hvězda je jako nový ženich, který vychází ze svého lože, vytrhl jako rek, aby proběhl svou dráhu. Vyšel od jednoho okraje nebe. Obíhá až na druhý okraj a nikdo se nevyhne jeho žáru“. Vyprázdněme naši duši, abychom mu dovolili vtrhnout do ní, aby jí přišel sdílet tento svůj věčný život.

(Alžběta od Trojice, dopis 250)

Ti, kdo jsou zahrnováni projevy Boží přízně, dychtí po tom být tam, kde je hojněji zakoušejí, a ne jen nějaký hlt. Nechtějí už zůstávat na této zemi, kde jim nesčetné překážky zabraňují vrhnout se do těch nezměrných dober: chtějí být tam, kde nikdy nezapadá slunce spravedlnosti. Po takových milostech se jim zdá všechno temné a já jen žasnu, jak mohou žít. Kdo začal okoušet a dostal už zde závdavek jeho království, toho už nemůže nic uspokojit. Žije-li ještě zde na zemi, pak ne kvůli tomu, že by to chtěl on sám, nýbrž že to chce jeho Král.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XLII,3)

Vím, že oheň lásky posvěcuje víc než oheň očistce, vím, že si Ježíš pro nás nemůže přát neužitečná utrpení a že by mi nevnukal touhy, jež pociťuji, kdyby je nechtěl naplnit.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 84v)

Doufám, bratře, že kdybych opustila vyhnanství, nezapomněl byste na svůj slib, že se budete za mne modlit. Nepřeji si, abyste žádal Pána Boha, aby mě osvobodil od očistcových plamenů. Svatá Terezie říkala svým dcerám, když se chtěly za ni modlit: „Vůbec mi na tom nezáleží, že budu v očistci až do posledního soudu, jestliže zachráním svými modlitbami třeba jen jedinou duši!“ Tato slova nalézají ozvěnu v mém srdci, chtěla bych zachraňovat duše a kvůli nim zapomínat na sebe. Chtěla bych je zachraňovat i po své smrti, proto bych byla ráda, kdybyste říkal: „Bože, dovol mé sestře, aby ještě pomáhala tě milovat.“

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)

Kriste, dej mi duše. Dopouštěj na mě, co jen chceš, ale na oplátku mi dej duše. Toužím po spáse duší, toužím, aby duše poznaly Tvé milosrdenství. Pro sebe nemám nic, protože všechno jsem rozdala duším, takže v den soudu před Tebou stanu bez ničeho, neboť všechno jsem rozdala duším a nebudeš mě tedy mít z čeho soudit. A v ten den se setkáme: láska s milosrdenstvím…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1426)

Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 254, otci Roullandovi, 13. července 1897)

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pane mé duše, jak mám velebit přízeň, kterou jsi mi v těchto letech projevoval? Čím více jsem tě urážela, tím více jsi mě palčivou zkroušeností připravoval na přijetí dalších milostí a přízně. A to byl nejvybranější a také nejtěžší trest, jaký jsi mohl na mne seslat, neboť jsi věděl, můj Králi, že právě to mě nejvíce trýznilo. Ano, trestals mé hříchy přemírou svých darů!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VII,19)

Pomyslete na to, že zkoušky, které Vás potkávají, ponížení, která musíte podstupovat, zvenčí přicházející utrpení, že to vše je dopouštěno nejen proto, aby to ve Vás zničilo, co má být zničeno, ale též proto, že se tím už podílíte s Ježíšem na vykoupení světa, že to má význam pro celou jeho církev, že se to snáší nazpět na svět jako požehnání. Kdybychom na tohle nemysleli, zadusili bychom se. Ale z tohoto pomyšlení povstává jakási radost, že se můžeme spojit s Ježíšem, že můžeme být vřazeni do velké modlitby jeho snoubenky, jíž je církev.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dva týdny nato, co jsem podepsal onen lživý spis, a přiznal se tak k věcem, které jsem nikdy nespáchal, dozvěděl jsem se trest za své „zločiny“ – patnáct let nucených prací. Alespoň, pomyslel jsem si, skončila muka výslechů. Dokonce jsem se těšil na Sibiř a na těžkou práci. Tělesné strádání se prostě jen muselo vydržet. Toužil jsem po dni, kdy opustím vězení a převezou mě do pracovního tábora. Ale nemělo tomu tak být. Byly mi souzeny další čtyři roky výslechů a zkoušek v Lubjance, než Bůh skončil dolaďování a očišťování mé duše. (…)