Doporučujeme
Všechno, co je ve mně dobré, způsobilo svaté přijímání, jemu vděčím za všechno. Cítím, že mě ten svatý oheň zcela proměnil. Ach, jak se raduji, že jsem Tvým příbytkem Pane, mé srdce je svatyní, ve které ustavičné přebýváš…
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1392)
Boží odpuštění napravuje nenapravitelné. Ne tím, že by způsobilo, aby to, co bylo zničeno, zničeno nebylo. Ale tím, že v srdcích, kde hřích poničil růže první lásky, jejich čistotu i svěžest, dává vykvést tmavým růžím – leckdy stejně krásným, někdy i krásnějším –, růžím druhé lásky s její lítostí, s jejími slzami, s její horoucností.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!
(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)
Od července 1890 pobýval svatý Charles de Foucauld v trapistickém klášteře v Akbesu (tehdy Sýrie, dnes Turecko). Zde byl svědkem počátků arménské genocidy, která vrcholila v letech 1915–18 a při níž Turci vyvraždili přibližně 1,5 milionu Arménů. Charles tehdy velmi trpěl pocitem, že jej chrání jeho národnost. Roku 1896 psal své sestřenici:
Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout
ZDE>>>
Sladký Ježíši, když Tě vidím,
ožívá ve mně veliká láska k Tobě.
Ty víš, Ježíši, jak Tě miluji
a že jsme nejlepšími přáteli.
To vyžaduje více odvahy k utrpení.
Ale každé utrpení je pro mne
jedinou cestou k Tvému království.
Pane, když na tvůj obraz hledím, zdá se,
že cítím objetí jak od přítele;
převzácný dar a dobro zajištěné
já nacházím tak ve své věrné lásce.
Tvá láska, vím to, přináší i bolest
a velké odvahy mi bude třeba,
však za tvou slávou jinak se jít nedá,
než strádání na úzké cestě unést.
Jeho Svatost papež František o dnešním poledni jmenoval 37. pražským arcibiskupem a 25. českým primasem J. Exc. Mons. Jana Graubnera, doposavadního arcibiskupa olomouckého a metropolitu moravského.
Svěřujeme ti, Matko, svět, všechny lidi a všechny národy, svěřujeme ti také toto zasvěcení se za svět a dáváme je v oběť tvému mateřskému srdci. Neposkvrněné srdce Mariino, pomoz nám přemáhat nebezpečí zla, které se tak snadno zabydluje v srdcích dnešních lidí – zla, které ve svých nepředvídatelných důsledcích zatěžuje naši současnost a zdá se uzavírat cesty k budoucnosti.
Od hladu a války, vysvoboď nás!
Od atomové války, od nevypočitatelného sebezničení a ode všech válek, vysvoboď nás!
Od hříchů proti lidskému životu od jeho počátku, vysvoboď nás!
Od nenávisti a pošlapávání důstojnosti Božího dítěte, vysvoboď nás!
Od všech druhů nespravedlnosti v životě společnosti, států i mezi národy, vysvoboď nás!
Od pohrdání Božími přikázáními, vysvoboď nás!
Od snah zašlapat pravdu o Bohu v lidských srdcích, vysvoboď nás!
Od hříchů proti Duchu svatému, vysvoboď nás!
Vysvoboď nás!
Matko Ježíšova, přijmi toto volání obtěžkané utrpením všech lidí a celých společností. Ať se ještě jednou v dějinách světa zjeví nekonečná moc milosrdné Lásky! Ať zadrží zlo. Ať v Neposkvrněném srdci zazáří pro všechny světlo naděje.
(Jan Pavel II., úryvek ze Zasvěcení Panně Marii Fatimské, během návštěvy na poděkování za záchranu života, 13. května 1982)
Titus Brandsma prožil dětství na rodinném statku v Ugokloosteru. Vztahy v rodině byly nesmírně hezké, takže spolu všichni sourozenci udržovali častý kontakt. V rodném Ugokloosteru zůstala jediná provdaná sestra, ostatní sourozenci zvolili řeholní život. Narodili se v tomto pořadí: Baukje (*1873, později sr. Maria), Apollonia (*1874, později sr. Maria Barbara), Gatsche (*1878, provdala se roku 1901 za Michiela Boera), Siebrigje (*1880, později sr. Willibrorda), Anno (*1881, později fr. Titus) a Hendrik (*1882, později fr. Henricus).
Telefon tehdy rozhodně nebyl běžnou součástí života, Titova sestra a švagr ho mohli využívat až od roku 1940 a i vzhledem k ceně hovoru se telefonovalo jen málo. Titus tedy velmi často psal, v některých obdobích i denně nebo alespoň jednou týdně. Mnoho dopisů je ztracených, ale dochovalo se jich pořád dost na to, abychom v nich mohli zachytit atmosféru každodenního života. Po smrti rodičů (tatínek zemřel v roce 1920, maminka v roce 1933) jsou většinou adresované právě provdané sestře Gatsche a její rodině, občas mladšímu bratru Jindřichovi.
Uvádíme zde plné znění jednoho z prvních dochovaných dopisů. Titovi je pětadvacet, má za sebou devět měsíců kněžského života a dokončuje studium teologie v klášteře v Ossu.
Beata solitudo. Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi nebyl milý Bůh tak blízko. I když já nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím v bezpečí a šťasten. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.
(Titus Brandsma, deníkový zápis z nacistického vězení)