KARMEL

Živé Boží slovo: Jan 6,12 (ČLP)

Když se (lidé) najedli, řekl (Ježíš) svým učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“

Jakmile Pán učinil tento zázrak, ihned pokračuje dál. Nesetrvává u svého činu, nezdůrazňuje jej. Okamžitě pokračuje tím, že svědky zázraku nechá sebrat zbylé kousky. Tím ukazuje, že On je správcem. On je původcem tohoto činu; tím, co zbylo, disponuje rovněž On. Co se stane se zbylými kousky, neponechává na libovůli zástupu. Zbylé kousky jsou hmatatelným podobenstvím toho, že žádná milost, kterou uděluje Pán, není odměřená, nýbrž přesahuje chápání přijímajících. Ale i tento nadbytek zůstává v Jeho správě, v Jeho rukou, a nepřichází nazmar. Co z něho učiní, jak s ním naloží, to neříká. Ukazuje jen, že ani tento Jeho nadbytek se nesmí ztratit, musí se vrátit pod Jeho správcovství.

Když přijímá pět tisíc lidí, když se Pán sdílí takovému množství, když každý přijme, po čem hladoví a nač má svou přítomností jaksi nárok, přesto i nadále zůstává dostatek pro nespočetné množství dalších. Milost tu je; to, co chybí, je nespočetné množství přijímajících. Výpočty, které nevycházely na začátku, nevycházejí ani na konci. Jako zůstává tajemstvím, že pět chlebů stačilo, aby nasytilo pět tisíc, je tajemstvím i to, že na konci se přebytek opět vrací k Pánu. Tentýž přebytek, který zde spočívá v chlebě a eucharistii, je přítomen i v modlitbě a v každém jiném Pánově daru. Každá modlitba končí jako každé svaté přijímání a každá přijatá milost početně nevychází. Ať už tento přebytek vidíme nebo jen tušíme nebo o něm vůbec nevíme, vždycky tu je. Nikdy však neuvidíme, co se z něho stane. Celkovou bilanci milosti nemůžeme obsáhnout svým zrakem nikdy.

Patrné jsou jen jednotlivé fáze milosti: hlad lidu, Pánova láska, nasycení. Ovšem nasycení se děje v rámci náhlého vystupňování k nezměrnosti, kterou už člověk zrakem neobsáhne. Zbylé kousky jsou očividným svědectvím toho, že míra byla překročena. Tyto zbytky ale nikdy nejsou uzpůsobené tak, že by se z nich dalo vypočítat, kolik Pán dal celkem k dispozici. Když se ani touha hladového zástupu nedá vyjádřit určitým součtem, tím méně to, co nabízí Pán. Co však člověk neobsáhne svým zrakem, má Bůh pod kontrolou, proto se přebytek musí vrátit k Pánu. Ze své strany víme jistě jen to, že z toho, co Pán ve své marnotratnosti dává, se neztratí nic. Vše se vrátí zpět do tajemství Boží marnotratnosti samé.

Pán ale očekává, že čím větší bude Jeho přebytek, tím více poroste i náš hlad. Probíhá zde skutečná cirkulace. Přebytek se zvětšuje každým novým rozmnožením, tedy každým novým projitím daru skrze člověka. Neboť tento přebytek je vlastně tím, co zbylo z toho, co nám bylo dáno k dispozici (1). Jeho podstatou je: být tím, co zůstane navíc. Eucharistický Pán by byl chudší, kdybychom nepřijímali Jeho eucharistii (2); i církev by byla chudší, kdyby nepodněcovala k modlitbám, které nekončí jednotlivými prosbami a jejich vyslyšením, nýbrž nad to (jako každá skutečná modlitba) dospívají k Bohu a ve svém přebytku se vracejí do Pánova pokladu a do pokladu církve.

(1) Jako oněch dvanáct košů zbylých kousků chleba – pozn. překl.
(2) Každé nepřijetí eucharistie je neumožněním dalšího rozmnožení jak vlastního daru, tak toho, co zůstane navíc, proto Pán zůstává „chudší“ – pozn. překl.

Převzato z knihy: Jonannes, Streitreden
Autor: Adrienne von Speyr
Vydal: Einsiedeln 1949
Přeložil: Norbert Žuška, O.Carm.

Dále doporučujeme

Lehčí už to hříšníkovi Pán udělat nemohl
Katastrofa kříže se uskutečňuje i díky mému egoismu
Eliášova oběť na hoře Karmel