Doporučujeme
Nepostradatelné hodnoty pro šťastný život...
Životní příběh Jana od sv. Samsona je neobvyklý. Člověk, který byl postižený po materiální a tělesné stránce, se rozvinul v nanejvýš šťastnou a spokojenou osobnost.
Janovo dětství bylo zatíženo těžkým tělesným postižením (slepotou) i smrtí rodičů, jeho mládí se vyznačovalo chudobou a závislostí na druhých. Přesto se z něj stal vyrovnaný a bezstarostný muž, který dokázal v moudrosti a s mírností jiným otevírat oči pro pravé a autentické životní štěstí. Jak můžeme pochopit Janův život? Jak to, že se za tak nepříznivých podmínek Janův život vyvinul tak pozitivně? Janovy spisy (1) nám poskytují překvapivou odpověď: právě proto, že se Jan tak málo staral o to, aby se mu vedlo dobře, protože žil »prostě«, mohl z daru života čerpat hlouběji než lidé, kteří vymýšlejí komplikované strategie, jak se stát šťastnými. Jan nekladl žádné podmínky.
Mnozí lidé vnímají zdraví, blahobyt, kariéru, výhodné osobní vztahy, příznivé společenské poměry apod. jako nepostradatelné hodnoty pro šťastný život. Jan to viděl naprosto jinak. Propastné hlubiny svého života neprožíval tolik s pohledem obráceným na sebe jako někdo, kdo přišel zkrátka, ale mnohem více s pohledem upřeným na Boha, který se může člověku dát poznat právě tehdy, když se člověk oprostí od starostí o sebe. Navzdory svému postižení, rodinným ztrátám, své chudobě, občasnému bezdomovectví a svým nemocem se Jan cítil nesen prostou bytostnou láskou Boží. Díky samozřejmému přimknutí se k Bohu, bez patosu, beze scén, když něco v jeho životě bylo méně dobré a příjemné, prožíval Jan Boží láskyplnou blízkost. Proto byl jeho život neporušený a dobrý. Boží láska byla jeho středem, kolem kterého se pak točilo vše ostatní. A tato láska mu byla prostě darována. Ústředním v jeho životě nemělo být postižení, chudoba, ztráta příbuzných, nemoci, smutné společenské poměry. Vše jmenované bylo sice bolestně přítomné, ale nebylo tím nejdůležitějším. Kdyby se Jan stal závislým na tom, že někdo či něco bude kompenzovat jeho postižení, nebo že bude nějak odškodněn za svá tělesná a duševní utrpení, už by se nemohl prostě otevřít Boží lásce. Zůstal by vězet v hořkosti a žalu, v sebelítosti a pesimismu.
Jak je známo, šťastným mne může učinit jen to, co si také sám přeji. Proto je pravdivé přísloví: nikomu nelze vnutit jeho štěstí. Dokud si přeji jen určité obšťastňující dobro nebo určitou obšťastňující okolnost, jsem schopen nechat se obšťastnit jen tímto dobrem nebo onou okolností. Svou potřebu štěstí se snažím nasytit mnohými malými dílčími dobry a možná jsem ještě nezahlédl své největší a nejhlubší touhy. O kvalitnější »nasycení« usiluji v rovině kvantity mně známých dober. Když se jich pak jednoho dne nedostává, mohu si uvědomit, že má touha po štěstí je mnohem hlubší a větší než ten nebo onen obšťastňující prožitek, tato nebo ona obšťastňující okolnost. Nic nedokáže tak zintenzivnit můj hlad po štěstí, nic jej nedokáže učinit tak palčivým jako prožívání stinných stránek života. Proto »temné« fáze života s jejich pokušeními, s tím, že musím mnohé pustit ze svých rukou, s utrpením a křížem nejsou jen ranami osudu, které mi nevyhnutelně musí život ztrpčit. Mohu je uchopit jako příležitosti, abych nově natáhl svou ruku – tak daleko, jako nikdy před tím. A čím více natáhnu své ruce, tím lépe mohu přijmout to, co mne může učinit šťastným skutečně a trvale: vědomí nezrušitelného spojení s Bohem, vědomí jeho veliké lásky. Tato láska nepotřebuje složité myšlenky a drahé praktiky; tato láska je přístupná zcela prostě pro každého, právě tehdy, když už člověk nemá nic.
Vždyť Bůh je vždy přítomen, nezávisle na šťastných či nešťastných okolnostech, šťastných či nešťastných událostech. Každého zve k návratu k Jeho prostotě. V Boží prostotě i Jan nalezl místo, kde se cítil přijatý a chtěný navzdory své chudobě, navzdory svému postižení, navzdory svým nemocem. Osobní svízele života nebyly pro Jana Božím trestem nebo znamením Boží nepřítomnosti. Kdo chce Boha činit zodpovědným za vše, co bolí a je nepříjemné, chová se jako dítě, které žádá od svých rodičů, aby ho ochránili před každým neštěstím. Kdo naproti tomu duchovně dospěl, trpí solidárně s trpícím Bohem; spolu s Bohem bere na sebe utrpení, které od nynějška patří nevyhnutelně k jeho vlastnímu životu. A v tom zakouší spojení s Bohem ve vzájemné lásce.
(1) Jan od sv. Samsona nadiktoval mnohé traktáty, dopisy, básně. Zachováno zůstalo více než 4000 rukou psaných stran.
Převzato z knihy: Grundkurs Spiritualität des Karmel
Autor: Elisabeth Hense, TOCarm.
Přeložil a upravil: Norbert Žuška, OCarm.
Související články
Tajemství šťastného života slepého bratra Jana (2)
Život slepého bratra Jana od sv. Samsona
Svatební píseň
Bohu se nic nelíbí tolik, jako přetvářet lidi v lásku