Terezie z Lisieux (1873–1897)
Pánu Bohu se líbí, že miluji svou maličkost a svou chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství... to je můj jediný poklad. (D 197)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Uznávám, že bez Boha bych klesla tak nízko jako svatá Magdaléna, a hluboká slova Pána Ježíše Šimonovi zaznívají velmi lahodně v mé duši... Já vím. „Ten, komu se odpouští málo, málo miluje“ (1). Ale také vím, že Ježíš mně odpustil víc než svaté Magdaléně, protože mi odpustil předem, zabránil mi klesnout. Ach, jak ráda bych vysvětlila, co cítím!...
Terezie z Lisieux (1873–1897)
V nebi »se každému dostane od Boha chvály, jaká mu náleží« (1), a ten, kdo chtěl být na zemi nejchudší, nejzapomenutější z lásky k Ježíši, ten bude první, nejvznešenější a nejbohatší. (AS 119)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Má cesta pozůstává z důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí tak něžného Přítele. Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdci, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Musím se snášet taková, jaká jsem, se všemi svými nedokonalostmi. Ale chci hledat prostředek, abych šla do nebe cestičkou hodně přímou, krátkou, cestičkou docela novou.
Tato báseň je „mariánským testamentem“ sv. Terezie z Lisieux. Terezie ji píše v květnu 1897, v měsíci Panny Marie, a v téže době se svěřuje sestře Genevii: „Musím ještě, než umřu, některé věci udělat. Vždycky jsem snila o tom, že vyjádřím v písni, co vše mám na mysli, když přemýšlím o Panně Marii.“
Terezie slyšela během života mnoho mariánských kázání, ale málokteré ji uspokojilo. Začíná rovněž tušit, že se její spisy, včetně básní, budou šířit, a chce svými myšlenkami o Marii doplnit „dílo“, které nám zanechá.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Když mě mé touhy při modlitbě doopravdy mučily, otevřela jsem listy sv. Pavla, abych našla nějakou odpověď. Padly mi do očí 12. a 13. hlava prvního listu Korinťanům. V prvé jsem četla, že všichni nemohou být apoštoly, proroky, učiteli, atd..., že církev se skládá z rozličných údů a že oko nemůže být zároveň rukou... Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, nedávala mi mír...
Mons. Guy Gaucher
(2. část – dokončení)
Nejste-li příliš unaveni, ještě chvilku. Ještě kousíček teologie s Tomášem Akvinským. Když Terezka objevuje, že všechny Boží dokonalosti vidí skrze milosrdenství, říká přesně totéž, co velký teolog sv. Tomáš Akvinský (kterého ona nikdy nečetla – nebo ne moc.
Mým nebem je, mohu-li svolávat na duše Ježíšovy milosti a jeho božské plameny, které dovedou zapálit a rozradostnit srdce. (Básně)
Texty propria
Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.