Doporučujeme
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
7. Rukopis B
V září 1896 si Terezka vykonala soukromé exercicie. Než se do nich ponořila, požádala ji sestra Marie, podle Tereziina svědectví: abych vám vypsala svůj sen1 a svou „malou nauku“, jak to nazýváte (AS 183). Terezie to udělala a teprve potom připsala2 text na úvod – o tom, že Bůh od nás chce být jen milován. Cestou k Lásce je odevzdanost malého dítěte (AS 182).
Terezka v tomto rukopise B pro sestru Marii nejprve popsala svůj sen, v němž jí Anna od Ježíše (1545–1621) na otázku, zda Ježíš přijde pro Terezku brzy, odpověděla kladně a pak ji ujistila, že Ježíš je s tím, co pro něj Terezka koná – s jejími malými skutky a s jejími touhami – spokojen. To bylo pro Terezku velkou útěchou.
Na dalších řádcích se pak rozepsala o tom, jaké a jak silné jsou její touhy: být knězem, válečníkem, misionářem... A vypsala objev svého povolání – být v církvi srdcem, láskou. Na to navázala příměrem: Ježíš je maják a ona mořeplavec. Ale ona už ví, jak k majáku dospět (AS 188): Jsem jen dítě, slabé a bezmocné. Ale její láska jí dává odvahu nabídnout se za oběť Ježíšově lásce. Následující slova mluví o Božím milosrdenství: ...Láska si mne zvolila za celopal, mne, slabého a nedokonalého tvora... Není tato volba hodna Lásky?... Ano, aby byla Láska plně uspokojena, musí se snížit, musí se snížit až k nicotě a tuto nicotu proměnit v oheň... Slovo „milosrdenství“ tu sice nepoužila, ale toto „snížení se“ Lásky, tato Boží „volba slabého“ – to je co do podstaty Boží milosrdenství!
Terezka chce ulehčit svému srdci a lásku oplácet láskou. Přirovnává se k dítěti, kterému se toleruje, aby mělo nerozumně odvážná přání. Zatímco jeho velcí sourozenci dělají velké skutky, ono to nedokáže a pouze se zdržuje v blízkosti rodičů a miluje. Může dělat jen drobnosti, drobné projevy lásky – obrazně: házet květy (to znamená: přinášet malé oběti, každou drobnost dělat z lásky), zpívat píseň lásky. Stylizuje se do takového malého dítěte a prosí své velké bratry – anděly a světce v nebi – aby jí vyprosili dvojnásobek své lásky.
Toto Terezčino přání navazuje na text Písma, který bývá v karmelitánské tradici často zmiňován, protože se týká života proroků Eliáše a Elizea. Elizeus prosil Eliáše před jeho odchodem, aby na něm mohl spočinout dvojnásobný díl Eliášova ducha (jako jej dostával prvorozený syn, když se po někom v Izraeli rozdělovalo dědictví). Terezka prosí anděly a světce o přímluvu za to, aby jí byl dán dvojnásobný díl jejich lásky. Tím, že si prosí o dvojnásobný díl jejich lásky, Terezka geniálně směřuje k jádru jejich vlastní zkušenosti. Oni si přece při své svatosti museli dobře uvědomit, že láska k Bohu je v jejich životě to nejcennější, to nejužitečnější pro druhé a to nejkrásnější pro ně samotné. A Terezka je prosí, aby právě této lásky, v níž poznali svůj poklad, jí vyprosili dvojnásobný díl...
Když Terezka uvažovala o svých velikých touhách a o své malosti, použila a různě rozvíjela jiný příměr: Já se pokládám za slabé ptáče, jen lehce opeřené. Toto ptáče touží letět k božskému Slunci, ale nedokáže to. Ale nebude se trápit. Co udělá? S odvážnou odevzdaností chce nadále upírat zrak na božské Slunce.
A ještě pro ni bylo hodně důležité jasně říci, jak si má ptáček počínat, když se dopustí nevěrnosti:
„Místo aby se schoval do kouta3 a oplakával svou bídu a zemřel lítostí, ptáček se obrátí k svému milovanému Slunci, vystaví jeho blahodárným paprskům svá promočená křidélka, úzkostně pípá jako vlaštovka a svým sladkým švitořením svěří, vypráví dopodrobna své nevěrnosti. Ve své opovážlivé odevzdanosti se domnívá, že takto získá větší vliv, že si plněji přitáhne lásku Toho, který nepřišel volat spravedlivé, ale hříšníky...“ (AS 192.)
Tedy zde opět přichází ke slovu Tereziina víra v Boží milosrdenství. A dále o něm – aniž by použila přímo slovo milosrdenství – píše: Ježíši, dovol mi, abych ti řekla v přemíře své vděčnosti [!], že tvá láska jde až k šílenství... Jak můžeš chtít, aby se před tímto šílenstvím mé srdce nevrhlo k tobě? (AS 193.) Ježíšovo šílenství spočívá podle Terezie v jeho milosrdenství, čili v jeho lásce k malým. A „šílenství“, kterým ona Ježíši odpovídá, je naděje, že tvá láska mě přijme jako oběť (AS 193).
A svůj rukopis B zakončila Terezka důrazným poučením: milosrdná Láska se touží dávat opravdu každému! „Ježíši, kéž bych mohla říci všem malým duším, jak nevýslovná je tvá blahosklonnost...! Cítím, že kdybys nalezl duši slabší, nepatrnější, než je moje – což je nemožné – zahrnul bys ji ještě většími projevy přízně, kdyby se s plnou důvěrou odevzdala tvému nekonečnému milosrdenství“ (AS 193–194).
8. Následná korespondence se sestrou Marií4
Když si sestra Marie (adresátka rukopisu B) Terezčin text přečetla, velmi ji jeho obsah zasáhl5 a napsala Terezce 17. 9. 1896 lístek, jehož znění se dochovalo. Opakovaně v něm zmiňuje, že Terezčina slova považuje za slova veliké lásky, a zároveň vyslovuje svůj smutek, způsobený v jejím srdci Terezčinými „neobyčejnými touhami po mučednictví“. Marie v nich totiž spatřovala jasný důkaz velikosti Terezčiny lásky k Ježíši a rmoutilo ji, že ona sama se utrpení bojí. V tom viděla důkaz opaku – toho, že ona Ježíše nemiluje jako Terezka. Vždyť i když Terezka o sobě napsala, že je jen slabé ptáče, které nedokáže nic, její tužby mají přece v Božích očích váhu skutku! Marie proto svým lístkem Terezku prosí, aby jí kratičce napsala, jestli i Marie může milovat Ježíše jako ona.
Terezka jí odpověděla ještě téhož večera delším listem (DT 197), který obsahuje další cenné vysvětlení jejích myšlenek o Božím milosrdenství. Otázka, kterou jí Marie položila, byla pro Terezku svědectvím, že Marie její vyprávění o nemohoucím ptáčeti nepochopila. Odpověděla jí: „Mé touhy po mučednictví nejsou nic.“ Terezka totiž v těchto svých touhách spatřovala duchovní bohatství, které jí Ježíš dává prostě proto, že je slabá. Obdarovává ji jimi proto, aby ji povzbudil. Ale její touhy po mučednictví podle ní vůbec nesouvisejí s tím, co je nejdůležitější! Takže naopak ona se v dopise obrátila na Marii otázkou: „Milovaná sestro, jak můžete po tom všem říct, že mé touhy jsou známkou mé lásky...? Ach, dobře cítím, že toto vůbec není to, co se líbí Pánu Bohu v mé malé duši; jemu se líbí, že miluji svou malost a svou chudobu, má slepá důvěra v jeho milosrdenství... To je můj jediný poklad.“ A v tomto naléhavém tónu ještě pokračuje a ptá se Marie: „Milovaná kmotřičko, proč by to nemohl být i váš poklad...?“
Jestli dobře rozumím tomu, jak list pokračuje, Terezka uklidňuje Marii: vím, že jste připravena vytrpět všechno, co by si Pán Bůh přál. Jestliže byste chtěla i toužit po mučednictví, pak mít tuto touhu by vám bylo útěchou – no, a Pán Bůh vám ji nedává. Takže – ujišťuje Terezka Marii – jste na tom duchovně lépe než já! A doslova jí píše, že kdyby za této situace ony obě vytrpěly mučednictví, Marie bude mít velkou zásluhu a Terezie žádnou...
Má milovaná sestro, prosím Vás, pochopte svou dcerku, pochopte, že chce-li někdo milovat Ježíše, být jeho obětí lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť „kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,“ říká žalmista.6 Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale „hodně daleko“ – to znamená v nízkosti, v nicotě... Ach! Zůstaňme tedy hodně daleko ode všeho, co se třpytí, milujme svou maličkost, to, že nic necítíme. Potom budeme chudé v duchu a Ježíš přijde za námi.7 Ať budeme sebedál, přetvoří nás v plameny lásky... Ach, jak bych Vám chtěla pomoci, abyste pochopila, co cítím...! Důvěra, a nic než důvěra nás má dovést k Lásce... Nevede bázeň jen k přísné spravedlnosti, kterou se hrozí hříšníkům, ne k Spravedlnosti, kterou osvědčí Ježíš těm, kdo ho milují?... Když tedy vidíme cestu, běžme společně. Ano, cítím to, Ježíš nám chce dát tytéž milosti, chce nám dát zdarma své Nebe.
Má milovaná sestřičko, jestliže mi nerozumíte, je to proto, že jste příliš veliká duše... nebo proto, že se špatně vyjadřuji. Neboť jsem jistá, že by Vám Pán Bůh nedal touhu být CELÁ JEHO,8 být v moci jeho milosrdné Lásky, kdyby Vám nevyhrazoval tuto přízeň... Nebo spíše už Vám ji dal, protože jste mu odevzdaná, protože toužíte být jím strávena a protože Pán Bůh nikdy nedává touhy, které by nemohl splnit...
Zvoní, je 9 hodin, musím Vás opustit, ach, kolik bych Vám toho chtěla říct, ale Ježíš Vám dá pocítit všechno, co nemohu napsat...
Miluji Vás celou něhou svého malého VDĚČNÉHO srdce dítěteTerezie od Dítěte Ježíše
Důležitá je tedy „nekonečná důvěra“ vůči Bohu a vůči jeho milosrdenství, kterou Terezka pěstuje ve svém srdci a o níž se v tomto dopise zmínila už dříve. Ale touhy po mučednictví nejsou zdrojem této důvěry...
(Pokračování v příštím čísle.)