KARMEL

(dopis, napsaný asi měsíc po odjezdu z Vydří)1

Chvála Kristu,
zdravím Vás, otče Gorazde, od nás a ještě jsem Vám chtěla říct (vlastně: dovolila si napsat) pár poznámek – nebo spíš příběh – k letošním exerci­ciím, ze kterých jsem se vrátila před několika týdny. Omlouvám se, že až teď, ale musela jsem nejprve dohonit zameškanou práci, nemám totiž pak klid na přemýšlení, když mě tlačí jiné věci.
S osmdesátiletou paní z Brna jsme dojely v pořádku autobusem, a právě k téhle cestě a nejen k ní, se chci trošku v myšlenkách vrátit. „Vyhlídko­vý“ autobus na lince Dačice – Brno je doprava naprosto k nezaplacení, zvlášť když je tak nádherné počasí, jako bylo v tu sobotu, a když člověk nemá zas tak moc příležitostí cestovat v tuhle roční dobu. Ta naše země je tak nádherná, tak různorodá, doslova hýří těmi nejkrásnějšími odstíny zelené barvy, ale i všech jiných, úrodná, zkrátka velmi požehnaná od Pána. Znovu jsem se začala zabývat žalmem 65, který v ekumenickém překladu má nadpis – Ztišením se sluší chválit Hospodina – ale od Vla­dimíra Bognera je nadepsaný jako Děkování za Boží dary. Tenhle žalm jsem si vymodlila páteční křížovou cestou, a nemá to chybu.

Jedenáct zastavení jsem Pánu Ježíši vyprávěla o tom a prosila za to, co potřebuji já – jak chci být vnímavá k lidem, to jsem Vám už říkala. A u dva­ náctého zastavení jsem se zastavila a začala jsem si představovat, co děla­la Matka Boží pod křížem. A přišla jsem k závěru, že asi mlčela – a v té chvíli jsem zmlkla, nebo spíš byla umlčena, i já, protože když Pán Ježíš umírá, u toho se nedá nic říkat.
Navíc mě naplnila vzpomínka na mou vlastní zkušenost, když mi umírala dceruška, jak člověk v bolesti zmlkl a vlastně úplně ztratil slova, neměl co říct. Naštěstí je to už dávno, ve svatém roce 2000, a abych řekla pravdu, tehdy jsem prožila jedno ze svých nejdůležitějších procitnutí k vnímání Boží blízkosti (jak jste o tom mluvil v první exerciční přednášce) a teprve teď mi dochází, co to vlastně bylo.
Dítě se mi narodilo 2. března 2000, první čtvrtek v měsíci, který patří mod­litbám za kněze, a dali jsme holčičce jméno Marie. Přišla na svět po na­prosto normálním těhotenství, kdy nikoho nenapadlo nic mimořádného ani tragického. Snad jenom můj šestý smysl mě upozorňoval na něco ne­obvyklého, ale rozumem jsem si všechno zdůvodnila, že není důvod k oba­vám. Až po porodu jsem se najednou dozvěděla, že snad nic v tom děťátku není v pořádku, v tělíčku mu prostě chyběla spousta orgánů, ledvina, jed­na plíce, aorta, jiné byly zamotané, nebo nebyly na správném místě. Mi­minko mi odvezli do Brna a já jsem se s tím naprosto neuměla srovnat.
Byl to do té doby nejhorší šok mého života a Hospodina jsem obviňovala z toho, že při mně nestál: můj manžel i tchyně totiž chtěli, abych šla na potrat, protože už to bylo naše páté dítě, já jsem všechno přemlouvání odmítla a prosadila si svou a dítě si nechala. A teď od Něj tohle, takhle mi uhnout, když já jsem se naprosto spoléhala jen na Něj. Maruška žila osm měsíců, jenom jeden měsíc jsem ji měla doma – květen, jinak byla v ne­mocnici v Brně na JIP a já s ní nebo s ostatními dětmi doma. A tehdy se mi stalo něco úžasného, co dalo celému tomu utrpení, z lidského hledis­ka naprosto nesmyslnému, jiný směr a rozměr.
Seděla jsem takhle v křesle a peskovala Hospodina, protože jsem nebyla v stavu mu to odpustit a protože máma, když jde o dítě, je schopná stavět do latě i Boha. A jak jsem mu to tak všechno vypověděla, tak jsem to ukončila výčitkou, ať se nestaví hluchým, že já moc dobře vím, že mě sly­ší (hrůza – ještě teď se mu omlouvám). A slyšel: praštil se mnou na zem, na kolena, hlavu „do prachu“ na zem a v té chvíli jsem dostala poznání, že to dítě je pro svět (!) velký dar, že Anička Zelíková byla pro svět vel­kým darem, že Ježíš Kristus je pro svět nesmírným darem – všechny tři vjemy byly jakoby zvlášť, ALE ZÁROVEŇ V NAPROSTÉ JEDNOTĚ V JED­NOM, v JEŽÍŠI KRISTU – neumím to popsat.
A mnou procházely a zahlcovaly mě tak obrovské vlny vděku, lásky, klaně­ní, nikdy jsem nic podobného nezažila. A zároveň mě vedly k poznání, že pro tohle je člověk ve své podstatě stvořen: pro klanění se a děkování Bohu. Malé jsem od té doby říkala malá karmelitka, protože tím šestým smyslem (což je Duch svatý) se mi pořád připomínala smírná oběť a protože na jejím tělíčku nebylo zdravého nebolavého místečka – na nevinném děťátku. Přes­ně jsem si představovala, jak asi trpěla Panna Maria, když jí trýznili a zabí­jeli jejího naprosto nevinného Syna, nebylo na něm zdravého místečka...
No, a na tohle jsem dávno trochu pozapomněla, a když jsem ve středu přijela do Kostelního Vydří, tak jsem poznala, že to moje dítě je zde pří­tomné nějak mnohem víc, a na všechno tohle jsem si díky Vaším exerci­ciím, díky modlitbám a Duchu svatému postupně vzpomněla, ale před nikým jsem nebyla schopna, a ani nechtěla, o tom mluvit. 
Maruška zemřela 31. října 2000, v poslední den měsíce Panny Marie Rů­žencové, den před svátkem Všech svatých. A tak mě Pán Bůh i Panna Maria vlastně drželi po celou dobu této bolestné etapy na mé životní cestě. Na ní je spousta jiných záchytných bodů, ale to by vydalo na celou knihu. A to je taky jeden z podstatných důvodů, proč chci žít v Karmelu.
Ach, ani nevím, jestli to všechno, co jsem Vám napsala, má hlavu a patu. Prosím Vás o shovívavost, nejsem žádný spisovatel, jen Vám chci přiblížit ten svůj stav a ty mé postřehy k Vašim exerciciím z mého úhlu pohledu. A nezbývá nic jiného, než jenom se klanět a děkovat Bohu a zůstávat v Jeho přítomnosti – žalm 65 se k tomu hodí výborně. Dobrořečme Pánu!

Bohu díky!

S pozdravem Marie

P. S. Ta moje slova jsou tak ubohá, aby něco takového vypověděla...

Připomínáme

24 úno 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín
03 bře 2018 09:00-13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
10 bře 2018 14:00-17:00
Setkání terciářů Frýdlant n. Ostravicí
12 bře 2018 16:30-19:00
Setkání terciářů Klatovy
17 bře 2018 08:00-12:00
Setkání terciářů Olomouc-Hejčín

Přihlášení