KARMEL

P. Peter Lippert, SJ

Neměcký jezuita P. Peter Lippert (1879-1936) byl ve své době vyhlášeným kazatelem a publicistou, autorem článků i knih. V jeho knize „Dopisy do kláštera“ mne velmi zaujala jedna pasáž, kterou jsem proto přeložil a nabízím ji k přečtení také Vám.1
Celá kniha je tvořena dopisy, psanými duchovním vůdcem mladému muži, který v sobě zaslechl Boží povolání k řeholnímu životu, vstupuje do kláštera a pak v něm žije. Náš úryvek se týká etapy, kdy mladík rozlišuje, zda se do řehole hodí. Nejdřív P. Peter zmiňuje a chválí jeho dobré vlastnosti: ukázněnost, spolehlivost, vytrvalost. Je o něm přesvědčen, že určitě má potřebné předpoklady pro život v klášteře.
Ale potom jej upozorňuje na jednu jeho nectnost a hodnotí ji jako velmi nebezpečnou. Ovšem dost možná, že jeho její přesný popis i pobídka rázně se tomuto zlozvyku postavit budou užitečné i někomu z nás...

Ale Ty sám si dostatečně uvědomuješ, že v tomto ohledu jsou důležité také Tvé meze, ano slabé stránky Tvé osobnosti, o nichž jsem s Tebou často mluvil. A ty (zde) rozhodují možná dokonce ještě víc. Jsi chytrý (možná až příliš chytrý) mladý muž, všechno vidíš, pozoruješ to a děláš si svůj vlastní úsudek. Proti tomu nechci nic namítat, to patří ke zralému člověku, když má otevřené oči, že má i sílu k upřímné a seriozní kritice.

Ale já si nejsem jistý, zda tuto svou kritičnost, své jasné a tvrdé poznání také Ty sám dokážeš unést. A Tvůj (do široka) rozepjatý pohled, který teď umí zářit tak hřejivě a povzbudivě, zda s tím, jak léta poběží, neztvrdne a nezchladne. Velmi přísnými měřítky budeš poměřovat sebe a své brat­ry, své představené, klášter a vůbec celý řád – a budeš zklamaný.

Na zemi neexistuje nic, co by naprosto přesně naplnilo Tvůj ideál. Ani manželství, ba ani nějaké mužné nebo hrdinské povolání by to nedokáza­ lo. Ale tam bys nebyl zklamán, protože tam počítáš s neúspěchy a těž­ kostmi. Jenže ve svém řeholním ideálu s nimi nepočítáš. Neodporuj mi, skutečně s nimi nepočítáš. Ty, když teď jdeš do kláštera, přinášíš tam ce­lou svou duši a hledáš tam to nejsvatější pro svůj život, hledáš svého Boha, jeho ryzost a jeho nekonečnost, hledáš tam samu celou věčnost. A bude to pro Tebe velmi trpké, když i tam potkáš pořád jen lidi. „Kde je teď můj Bůh?“ budeš se jednoho dne ptát.

To, že máš taky mrštný jazyk a vyjadřuješ své názory a přesvědčení s ob­libou velmi svobodomyslně, to zmíním jen na okraj. Po nějakých těch nezdarech se nakonec naučíš mlčet, nakonec pochopíš, že Bůh ani Tebe nepotřebuje k záchraně spravedlnosti a pravdy. Ano, zmlkneš. Jenže Ty bys nakonec víc než mlčel, Ty bys oněměl.

A teď se dostávám k tomu, co je rozhodující. Jistě si ještě vzpomeneš na několik vážných rozhovorů, při nichž jsme spolu mluvili o Tvých „záse­ cích“2 a o námaze, kterou jsi musel vynaložit, aby ses z pout takového záseku znovu dostal. A několikrát ses z nich dokázal vymanit jen díky tomu, že jsem Ti pomohl já. Jenže potom v klášteře mne u sebe mít nebu­deš, nebudu Ti k dispozici jako tehdy.

(Jakou sílu má) tenhle (Tvůj) zásek! Všechno se v Tobě zavře, všechno zledovatí a ztvrdne a ty jsi – jak tomu říkáš – „nedobrý“. V té chvíli doká­žeš opravdu pohrdat lidmi a stává se tebe malý velký nenávistník. Jas­ným, bdělým zrakem vidíš to nedobré, (i) ten vzdor a tvrdost v sobě a za­tracuješ sám sebe, ztrácíš víru v sebe a nejsi už sám sobě dobrý. Pak ani nejdeš dál za Bohem, klidíš se mu z cesty, neodpovídáš, když Tě oslovu­je, klopíš zrak před paprskem jeho světla, kterým by Ti chtěl proniknout do očí a do srdce. Ano, chlapče, může Tě ovládnout až jakási zatvrzelost.

Když pomyslím na to, že by v klášteře tohle na Tebe zase mohlo přijít a já bych byl daleko, nebo byl po smrti, kdo Ti potom pomůže? Už teď se toho děsím, když na to myslím. Pak by opravdu bylo lepší, aby sis zvolil nějaké úplně všední, bezvýznamné, bezduché povolání, ano, bylo by mi milejší, aby ses stal – pokud by to bylo možné – povrchním člověkem, nepřemýš­lejícím a všedním, jako většina. Jen to ne, jen ne to hrozné, že se Tě ten zásek zmocní v klášteře, protože pravděpodobně právě tam nebude ni­kdo, kdo by Tě z toho mohl vytahovat.

Nechci líčit dál, jak by pak – v takovém stavu – byla ochromená Tvá duše, jak by vyhasly Tvé nejlepší síly, jak by se scvrkl Tvůj vnitřní život a byla zlomena Tvá křídla. To by totiž nebylo to nejhorší. Ne, to nejhorší by bylo Tvé oněmění před Tvým Bohem. Ty ani nevíš, jak výtečně milé a naplně­né milostí mohou být před Bohem Tvůj život a jednání, Tvé mluvení i ml­čení. Víc, než by se dalo vypovědět. Já to vím a už častokrát jsem se s Bo­hem těšil z toho, že Tě má. Ano, tohle jsem prožíval. Ale v onom neblahém záseku by ses před Bohem najednou stal němým a studeným, skončil by ten neustálý rozhovor, jímž jste v lásce spolu spojeni.

Chlapče, tohle se nesmí nikdy, vůbec nikdy stát. Můžeš-li mne v tomto ohledu uklidnit, pak Tě sám osobně (při Tvém vstupu) do kláštera dopro­vodím. Ale pokud ještě i dnes musíš říct: „Ano, tak tomu (s těmi záseky) se mnou bude vždycky,“ pak bych se raději modlil za to, abys ještě před svým vstupem do kláštera mohl odejít tam, kde již lásku neukončí žádný soumrak a žádná zima (jako roční období).

Teď jsem sám při psaní plakal a nejsem se svým dopisem vůbec spokoje­ný. Proč Ti takto musím působit bolest? Brzy mi napiš, nebo ještě lépe: brzy ke mně přijeď, ještě před začátkem semestru. Ať už na Tebe můj dopis zapůsobí jakkoliv, mysli na to, že je mi velmi úzko a vyjdi mi vstříc!

Tvůj (Peter)

Tolik citace z knihy. Napadlo mne k tomu ještě několik otázek, které mohou posloužit tomu, kdo by se chtěl uvedenými myšlenkami zabývat hodně důkladně:

  1. Trpím i já takovými „záseky“ a němotou před Bohem? Nebo k jakým jiným nezdravým reakcím mám já sklon a musím si na ně dávat pozor?
  2. Jaké prostředky se mi osvědčily jako lék proti tomu? Jak poctivě se s tím svěřuji Ježíši?
  3. Jakou pomoc proti tomu jsem objevil v Písmě? Mohl bych nějaké poučení k tomu najít například v evangelijním vyprávění o uzdravení posedlého chlapce (Mk 9,14-29)?

(Z němčiny přeložil a komentářem doplnil P. Gorazd,O.Carm.)

Připomínáme

Přihlášení