KARMEL

P. Norbert Žuška, O.Carm.

Podoba karmelitánského charismatu

Nejlepší cestou, jak si přiblížit podobu karmelitánského charismatu v celé jeho šíři a bohatství, je podívat se do našich řádových dějin a objevovat, co všechno v duchovní zahradě Karmelu během těch více než osmi staletí existence řádu vyrostlo. V této souvislosti rád cituji P. Redempta Valabka, O.Carm.,1 z přednášky, která zazněla v Praze 2. května 1997
u příležitosti oslav 650. výročí příchodu karmelitánů do českých zemí: „Charisma Karmelu je skutečností, jež má tolik projevů, kolik je členů Karmelu. (...) Existuje široká škála životních forem, do nichž se karmelitánské principy vtělují: od klauzurovaných kontemplativních mnišek po laiky přidružené ke Karmelu, včetně terciářů, kteří dnes vykazují překvapivý rozkvět; od bratří (tzv. prvního řádu) až po sestry činných kongregací, které přijaly dar vnášet Kristovu milosrdnou lásku do všech lidských potřeb.“2

 

Když pátráme jen mezi kanonizovanými světci a světicemi našeho řádu, najdeme hned tři učitele církve: sv. Terezii z Avily – učitelku modlitby, sv. Jana od Kříže – mystického učitele a sv. Terezii z Lisieux – učitelku ‚malé cesty‘ ke svatosti, která je schůdná i pro nejslabší. Máme zde prosté duše jako malou Arabku – Marii od Ukřižovaného Ježíše nebo mysticky obdarovanou Terezii Markétu od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Redi). Rovněž intelektuály jako Terezii Benediktu od Kříže (Edith Steinovou) a Tita Brandsmu. I neúnavné pastýře jako sv. Rafaela Kalinowského a další.3

Zahrada Karmel rozhodně není žádnou monokulturou. To je ostatně vidět i na pestrosti nejširší karmelitánské rodiny dnes – u nás i ve světě. Avšak podobně jako církev, i Karmel a jeho charisma má svůj střed, své srdce; něco, co se v průběhu dějin nemění, co zůstává stálým a trvalým zdrojem, který napájí všechny formy života, jež zde můžeme nalézt, od počátku až dodnes.

Počátky

Vrátíme-li se k úplnému začátku – na horu Karmel, nejstarší zmínku o ‚plodech‘ života tamějších bratří, plodech pozorovaných a dosvědčených ‚zvnějšku‘, najdeme ve spise Jakuba z Vitry4 Historia Hierosolymitana – Dějiny Jeruzaléma. Když autor nadšeně vypráví o rozkvětu zasvěceného života na území Palestiny a o různých komunitách, s nimiž se zde
člověk může setkat, píše také:

„Jiní vedli na hoře Karmel, zvláště v té části, která leží nad městem Porphyria, které se dnes jmenuje Haifa, poustevnický život v napodobování svatého anachorety, proroka Eliáše, a to v blízkosti pramene, který se nazývá Eliášův pramen, (...) kde ve skromných celách, které se podobaly včelím úlům, takřka jako včely Páně jako med připravovali duchovní sladkost.“

Co se rozumí touto duchovní sladkostí? Důležitým pramenem, který vznikl záhy po přesídlení bratří z Karmelu do Evropy – na generální kapitule v Londýně v roce 1281 – a měl zvláště mladým členům pomoci odpovědět na otázky po vzniku řádu a způsobu jejich života, je tzv. Rubrica prima. V ní čteme:

„Prohlašujeme a přísaháme, že bezpochyby od času, kdy na hoře Karmel žili ve zbožnosti proroci Eliáš a Elizeus, svatí otcové jak Starého, tak Nového Zákona, které přilákala do samoty této hory kontemplace nebeských dober, tam u Eliášova pramene vedli ve svatém pokání, bez přerušení a plodně chvályhodný život. Jejich následovníky Albert, patriarcha jeruzalémský, za času Inocence III. spojil v jedno společenství tím, že jim dal řeholi, kterou papež Honorius, nástupce Inocence, a mnozí další papežové po něm svými přípisy s úctou potvrdili, a tak schválili tento řád.“

‚Kontemplace nebeských dober‘ tedy přilákala první bratry na horu Karmel. Kontemplace je onou ‚duchovní sladkostí‘, kterou svým životem ‚produkovali‘ a která se Jakubovi z Vitry jeví jako charakteristická pro toto společenství.

Dalším velmi starým a úctyhodným spisem, který retrospektivně definuje karmelitánskou spiritualitu počátků, je Institutio primorum monachorum – Kniha prvních mnichů. Sepsal ji katalánský provinciál Felipe Ribot kolem roku 1380 a karmelitánský ideál je v ní představen – podle příkladu starozákonního proroka Eliáše, který na Karmelu žil a působil a v Ribotově
době byl nahlížen a prezentován jako zakladatel řádu – jako život ‚kontemplace božského‘:

„Prorok Eliáš byl prvním, kdo v touze po vyšší dokonalosti odešel daleko od civilizace, aby se zcela oddal kontemplaci božského.“

Kontemplace

Kontemplace, kontemplativní život – to jsou termíny, které od počátku ke Karmelu neoddělitelně patří. Jak jim máme rozumět a co si pod nimi představit?

Slovo kontemplace má původ v latinském ‚contemplatio‘ a překládá se jako ‚pozorování, rozjímání, uvažování‘. Nejde jen o ‚karmelitánský termín‘, ani o termín ‚čistě křesťanský‘. Zvláště v dnešní době bývá často zneužíván pro ‚zastřešení‘ nejrůznějších okultních, případně parapsychologických fenoménů, nebo se jím označují pouhé přehnané sentimentální projevy. Křesťanská (a karmelitánská) tradice jím rozumí to, co můžeme už v tomto životě ‚prohlédnout‘, ‚pochopit‘ či ‚zakusit‘ z tajemství Trojjediného Boha, který se člověku dal poznat v dějinách spásy a svou tvář nám zvláštním způsobem odhalil v Ježíši z Nazareta.

Termín ‚kontemplace‘ je přitom křesťanskou tradicí užíván v dvojím významu. Jednak se jím označuje úsilí člověka dívat se na svět a na život očima víry, tedy snažit se jakoby prohlédnout skrze to, co je viditelné, až k tomu, co je neviditelné, resp. k Tomu, který je neviditelný a který svým slovem ‚nese‘ stvořený svět a je v něm přítomen. Jednak je kontemplací
nazýván zvláštní dar milosti, kterým Bůh ‚předchází‘ i ‚korunuje‘ úsilí člověka o tento kontemplativní pohled a kterým mu dává ‚prohlédnout‘, ‚pochopit‘ či ‚zakusit‘ něco ze svého tajemství. Už zmiňovaná ‚Kniha prvních mnichů‘ hovoří v tomto smyslu o ‚dvojím cíli‘ kontemplativního života:

„Tento život má dvojí cíl: jednoho můžeme dosáhnout – s pomocí božské milosti – vlastním úsilím a cvičením se ve ctnostech. A sice nabídnout Bohu čisté a svaté srdce, které je osvobozené od každého hříchu. (...) Druhý cíl tohoto způsobu života je nám darován Bohem jako nezasloužený dar. Spočívá v tom, že ne až po smrti, ale už v tomto smrtelném životě smíme okoušet ve svých srdcích a zakoušet ve svém duchu něco ze síly Boží přítomnosti a z radosti nebeské slávy.“

Současné řádové dokumenty

Druhý vatikánský koncil vyzval všechna řeholní společenství k obnově a k novému bádání v oblasti vlastního charismatu, zaměřenému k návratu ke kořenům. Plodem tohoto úsilí našeho řádu jsou jednak nejnovější konstituce z roku 1995 a dále tzv. Ratio institutionis vitae carmelitanae – dokument o formaci, závazný pro celý řád, který byl vydán v roce 2000
a který v češtině nese název ‚Formace na Karmelu: Cesta přetvoření‘.5V obou současných dokumentech se také hovoří o kontemplaci. Charisma Karmelu je podle nich neseno třemi pilíři: modlitbou, bratrstvím a službou, a tyto jsou spojeny a stmeleny tzv. kontemplativním postojem:6

„Karmelitán dostává a sdílí s bratry jediné, společné charisma: žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu v kontemplativním postoji, jímž je utvářen a nesen náš život modlitby, bratrství a služby.“7

Kontemplativní postoj je tedy středem, utvářející silou a vnitřní dynamikou, neboli ‚srdcem‘ našeho charismatu.8

Podobně jako dávná tradice hovoří i současné dokumenty o nutné spolupráci našeho úsilí s darem milosti, přičemž v duchu Zjevení předřazují Boží dar a Boží iniciativu odpovědi ze strany člověka:

„Kontemplace tvoří vnitřní cestu karmelitána, vycházející ze svobodné iniciativy Boží: Bůh se ho dotýká a přetváří ho, vede ho k jednotě lásky s Ním, pozvedá ho, aby se mohl těšit z této nezasloužené lásky a žil v jeho láskyplné přítomnosti. Jde o přetvářející zakoušení podmaňující lásky Boží. Tato láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje je ve způsoby božské a uschopňuje nás okoušet v srdci a zakoušet v duchu sílu Boží přítomnosti a sladkost nebeské slávy nejen po smrti, ale již za smrtelného života.“9

Nicméně od nás:

„To vyžaduje neustálé, radikální a celoživotní úsilí, při němž začínáme z popudu Boží milosti myslet, soudit a uspořádávat svůj život s pohledem na Boží svatost a dobrotu, jak nám byla zjevena a hojně darována v Synu.“

Přitom dokumenty nejsou naivně idealistické. Vědí, že:

„Tento proces není ani přímočarý ani uniformní. Obsahuje kritické momenty, krize růstu a zrání, období, kdy musíme nově volit – zvláště když máme obnovit své rozhodnutí pro Krista. To všechno je součástí očišťování našeho ducha v nejhlubší rovině, abychom mohli být připodobněni Bohu.“10

Tato namáhavá cesta se však rozhodně vyplácí, neboť na ní postupně „začínáme vidět svět Božíma očima a milovat jej jeho srdcem“11, což představuje velmi krásnou a srozumitelnou definici kontemplace a kontemplativního života.

Závěrem

Určitě není nutné (a asi by to ani nebylo vhodné), abychom když mluvíme o duchovním životě svém či druhých, ‚plýtvali‘ slovem kontemplace. Zároveň však platí, že tento termín patří ke křesťanské a karmelitánské spiritualitě, že se ho nemusíme bát a vyhýbat se mu, nemusíme na něj hledět podezřívavě ani ho přenechat k užívání jiným, nekřesťanským spiritualitám.

Každá naše snaha o důsledný pohled (a život z) víry je úsilím o kon­templativní postoj a každé projevení se ‚daru víry‘12 – jež může někdy překvapit a zaskočit i nás samotné – každé ‚prohlédnutí‘, ‚pochopení‘ nebo ‚prožitek‘ toho, že Bůh je přítomný, že je pří díle, že se mě ujal v nějaké konkrétní věci, že mě miluje, ‚koresponduje‘ s darem kontemplace, i když jde jen o krátkou zkušenost a my se záhy vrátíme k prožívání, při němž Bůh a jeho působení pro nás nejsou ‚evidentní‘ a zůstávají předmětem víry – leckdy nesnadné či temné.

Připomínáme

Přihlášení