KARMEL

-mb-

Už bezmála dvacet pět let chodím pravidelně do malého kadeřnictví v okrajové části městského sídliště. Vždy se tam těším. Kromě toho, že „prokouknu“, je to pro mě také chvilka odpočinku a navíc ta „moje“ kadeřnice je mírná, hodná a obětavá paní. Taková biblická Tabita (jak jsem si ji sama pro sebe nazvala). Nejednou se mimochodem zmínila, kam všude za svými zákaznicemi chodí, aby jim posloužila, když už například ve stáří nebo pro nemoc je pro ně těžké vážit někam cestu. Při své práci toho musí často hodně vyslechnout, což bývá úmorné, ale mnohým se jistě uleví, když se s dobrým člověkem podělí o svoje trampoty.

 

Po svém obrácení, které spadá zhruba do doby, kdy jsem začala toto kadeřnictví navštěvovat, jsem často myslela na to, že bych ráda této ženě zprostředkovala možnost uslyšet radostnou zvěst a poznat Krista, našeho Pána. Myslela jsem na ni občas v modlitbě, a protože se v té době u nás ve farnosti konaly kurzy Alfa (praktický úvod do křesťanství), zvala jsem ji opakovaně na tento program, vysvětlovala, přinášela letáčky na Alfu i jiné programy. Pak došlo na půjčování knih, protože moje kadeřnice byla pilná čtenářka. Také časopisy a různé články jsem jí nechávala na stolečku, u kterého jsem při svém odchodu platila. Tak to bylo celá léta... Na Alfu nepřišla, všechen tisk a knihy vždy s poděkováním přijala, přečetla a se stejnou grácií mi je vrátila. Jednou se stalo, že nás bylo na tom malém prostoru v kadeřnictví asi pět zákaznic a řeč šla o léčitelství. Diskuse byla živá a bohužel prostoupená různými zavádějícími radami a prožitými zkušenostmi. Choulila jsem se do sebe, předstírala, že podřimuji a úpěnlivě jsem se modlila, aby už to ustalo a hlavně se mě nikdo na nic nezeptal. Pak ale zazněla výzva, jestli bych také já řekla něco k tomuto tématu. Neměla jsem moc kuráže, a tak jsem jen tiše poznamenala, že bych si sama nic takového pro sebe nevybrala a nikomu
podobné praktiky nedoporučovala. Vzápětí se snesly ale jiné argumenty a řeč pokračovala. Zase jsem pak myslela na svoji kadeřnici a měla jsem pocit, že ji celá ta neblahá diskuse mohla nějak nedobře ovlivnit. Dala jsem si tedy práci a vyhledala různé články a odkazy na toto téma a při příští návštěvě nechala celý ten sebraný materiál na stolečku. Jako vždy
mi pak řekla, že moc děkuje, že si vše přečetla a v pořádku vrací.

Uběhly další roky. Vždy, když jsme se setkaly, jsme si hezky popovídaly. Z jejího vyprávění často vysvitlo dobré smýšlení o druhých a všeobecná laskavost. Moje horlivost zvěstovat této ženě Krista nevyhasla, ale jakoby se velmi utišila. Už jsem se prakticky ani nezabývala myšlenkami, co bych tak pro ni mohla vymyslet, ale spíše jsem se těšila nadějí, že Bůh jistě vidí její dobré srdce, milostivě se na ni dívá a doprovází ji.

Před necelým rokem, když jsem zase zavítala na známé místo, jsem ji zastihla velmi roztrpčenou. Dala se hned do líčení celé, pro ni velmi smutné a nepochopitelné záležitosti. Trampoty prožívala mladá rodina – její syn a snacha. Nedorozumění vzniklo kvůli žádosti o křest jejich ročního dítěte. Iniciativa vzešla původně ze strany rodičů mladé maminky, praktikujících katolíků. Tamní pan farář ale žádost o křest striktně odmítl, když zjistil, že manželé neuzavřeli sňatek v kostele. Zřejmě to v celé široké rodině vyvolalo velkou hořkost a bolest také vzhledem k tomu, že dlouhá předchozí léta rodina ve farnosti vydatně pomáhala. Podruhé se mladí manželé pokusili navázat kontakt s knězem ve svém současném bydlišti, ale opět se setkali s odmítnutím. Kněz je chtěl nejprve vídat v kostele na bohoslužbách a u zpovědi, než se vůbec začne jednat o možnosti křtu. Skrze toto již druhé odmítnutí vzniklo v mladé rodině napětí. Tatínek dítěte, který neměl s vírou a církví žádnou předchozí osobní zkušenost, byl otřesen nevstřícností, uzavřeností a tvrdostí v jednání. Nakonec mezi manželi došlo k hádce. V tomto stádiu mi paní kadeřnice celou tu historii vylíčila. Protože jsem měla zrovna v té době dost co dělat se svými vlastními záležitostmi, tak se mi ani nechtělo nabízet nějakou pomoc a vstupovat do konfliktní situace, o které jsem navíc získala jen kusé a zprostředkované informace. Doma se mi to ale v hlavě rozleželo, mrzelo mě, že prošli takovou špatnou zkušeností, která jistě hluboce zasáhla celou rodinu. Zkusila jsem se tedy zeptat v jedné farnosti, o které jsem věděla, že tam mají velmi hezky vedenou přípravu na křest dětí pro nepraktikující rodiče. A tak se stalo, že příprava na křest byla otevřena i tomuto mladému páru a oni, jak jsem se mohla dozvědět, ten čas prožili velmi hezky. Během asi půlroční přípravy se mohli opakovaně setkávat s knězem, místním společenstvím a s mladými manželi, farníky, kteří s přípravou na křest pomáhali. Když jsem pak přišla do kadeřnictví, moje kadeřnice jen zářila a k údivu dalších přítomných zákaznic mi vyprávěla, jak krásné chvíle prožili v rámci udělování svátosti křtu v kostele a potom při rodinné oslavě. Svoje líčení uzavřela slovy: „A já to teď říkám všem, kteří sem přijdou: jak krásné věci jsme prožili při křtu mého vnoučete!“    

V jeden květnový večer jsem opět navštívila kadeřnictví. Zavřela jsem oči a odpočívala. Mlčely jsme. V půli práce (mokrá a napůl ostříhaná hlava) odložila paní T. náčiní, sedla si a obrátila se na mě s krátkou a přímou otázkou: „Existuje peklo?“ Celá překvapená jsem po chvilce odpověděla. Další otázky se valily jako voda a bylo dost těch, které se týkaly smíření a odpuštění. Napadlo mě, že jí budu vyprávět podobenství o marnotratném synu, abychom získaly dobrou látku k dalšímu hovoru. Podle všeho se mohu domnívat, že paní T. slyšela toto podobenství poprvé. Když jsem došla k místu, kde Písmo mluví o setkání navracejícího se syna s Otcem (Lk 15,18...), daly jsme se ve stejný okamžik obě do pláče. To slovo o Boží laskavosti, dobrotě, trpělivosti, milosrdenství, čekání, odpuštění, zkrátka o hlubině Boží lásky, nás mocně zasáhlo. Rozloučily jsme se spolu srdečně a moje kadeřnice poznamenala, že je dobré, že vždy přicházím až navečer, a tedy dost možná spolu zase budeme příště samy, abychom mohly v hovoru pokračovat. Ten večer jsem přišla domů hodně pozdě, obdařená útěchou v podobě vnitřní radosti. 

Toto malé svědectví jsem o tom napsala na poděkování našemu nebeskému Otci, který je věrný a ví o každém vlasu, který nám spadne z hlavy ☺.

Připomínáme

Přihlášení