KARMEL

P. Saverio Cannistrà, OCD

Překročit hranici

Myslím, že kdybychom měli říci, co je to misie,1 a to tak, abychom vyjádřili nejen její teologickou dimenzi, ale také její existenciální dopad, řekli bychom, že o misii jde vždy, když stojíme před nějakou výzvou „překročit hranici“. Podvědomě spojujeme misii se zkušeností cesty a dobrodružství. Ve skutečnosti je ale misie charakterizována přechodem z území, které nám patří, na území, které je nám cizí a o něž usilujeme. V tomto smyslu existují – a je třeba překonávat – hranice nejen zeměpisné, ale i společensko-ekonomické, kulturní, etnické a – stále častěji – generační. Z překonávání hranic máme strach. Tento čin vyžaduje odvahu zdolat odpor okolí, vnitřní sílu k tomu, abychom se vzdali toho, co je nám zajištěním a ochranou, a především vyžaduje touhu dosáhnout k druhému člověku, učinit ze sebe bližního.2

 

Ale především je misie počin teologální, který dělají ne ti, kdo jsou lidsky silní a ctnostní, ale jde spíše o počin chudých, kteří věří, čili svěřují svůj život do rukou Boha, o němž vědí, že je miluje a provází.

Tento teologální kořen misie bych chtěl zdůraznit. Křesťan či řeholník není misionářem, protože chce jím být, není misionářem pouze proto, že je vnímavý k sociálním otázkám, protože chce žít životem chudším a radikálnějším, nebo protože má rád dobrodružství, anebo potřebuje nějak utéct z obtíží, které prožívá v prostředí kolem sebe. Jistě, v rozhodnutí pro misie i motivace tohoto typu často působí a mají svou hodnotu, ale – stejně jako všechny ostatní „lidské“ důvody – potřebují očistit a dospět. Nejautentičtější a nejradikálnější uchopení misie nepochází z těla, ale z Ducha, to znamená z pouta, které nás sjednocuje s Kristem. A proto není možné být opravdovými křesťany, a nebýt misionáři. Jsem misionářem tou měrou, že již nepatřím sobě, nejsem již pánem svého života, ale dostávám ho od Něj, obnovený co do jeho smyslu a toho, jak rozumím sám sobě. Moje misie je prodloužením misie Ježíše Krista, kterou uskutečnil vůči mně, když přišel až ke mně, setkal se se mnou a prostřednictvím smlouvy, která mění běh mého bytí, mne učinil svým. Pokud svůj život již nežiji sám jako jednotlivec, ale jediným smyslem mého žití je, aby to byl „život v Kristu“, jak říká sv. Pavel,3 je nemyslitelné, aby takový život nebyl pojímán jako mise, vyslání. To, co říká von Balthasar o Ježíši: že jeho osoba se shoduje s jeho misií, čili že jeho bytí je skutečně bytí-poslání, to platí také pro každého člověka, který žije v Kristu, pro každého, kdo je novým stvořením, novunarozeným coby úd Kristova těla.

Tyto kristologické a antropologické úvahy nejsou pouhou spekulací. Slouží nám k tomu, abychom za základ misie znovu položili přináležitost k Ježíši Kristu, smlouvu s Ním, poslušnost Jeho vůli. Tak jako povolání neznamená vyvolit si, ale být vyvoleni, tak ani misie není naše rozhodnutí, při němž bychom vyrazili kupředu vyzbrojeni odvahou a dobrou vůlí, ale je to poslušná odpověď tomu, který nás posílá, nevybavené lidskými jistotami, nevybavené prostředky ani ctnostmi, ale skálopevně ukotvené jeho příslibem: „Já budu s tebou.“4

Ilustrativní foto P. Vojtěch KodetJe tedy snadné pochopit, že misie musí sílu a motivaci, světlo a rozlišování neustále čerpat z dialogu „misionáře“ s Pánem, který ho poslal. Příliš často si myslíme, že misie je nějaké dílo, které máme udělat a rozvíjet podle lidských měřítek, a nedáváme prostor to­ mu, co nám chce říci Pán, co nám navrhuje v tichu modlitby, v hlubinách našeho svědomí nebo ta­ké v rozlišování naší komunity, shromážděné v Jeho jménu, a o níž nám slíbil, že bude přítomen uprostřed ní. Postupujeme-li pou­ze podle svých navyklých schémat, riskujeme, že nespatříme další možnosti toho, jak být přítomni (v současném světě) a hlásat evangelium, možnosti pravděpodobně více prorocké a více odpovídající našemu karmelitánskému povolání.

Bázlivá misie

Přiznávám, že když jsem během těchto let (svého působení v roli generálního představeného) cestoval po (celém) světě, setkal jsem se s mnoha spolubratry, kteří tvrdě pracují, obětavě se snaží zajistit věřícím hlásání Slova, katechezi a svátosti, a to vše v situacích někdy velmi nesnadných, s desítkami pěšky nachozených kilometrů, v horku či zimě, navzdory nemoci a strastem života, postrádajícího pohodlí našeho západního světa. Za to vše Bohu a svým bratřím děkuji. Současně ale nemohu skrýt pocit, že misie tak má často podobu pastorační práce ve farnostech, kterou pomáháme místní církvi, když kněží je málo a věřících mnoho. A není patrné, v čem spočívá to specifické či nové, čím se vyznačuje misie. Evidentní je rozdílnost, plynoucí z různých sociálně-ekonomických a kulturních podmínek, ale spočívá misie pouze v tom? Jde pouze o to přenést do dalších míst to, co děláme v našich kostelích na Západě? Ostatně i v našem starém světě, který má antickou křesťanskou tradici: stačí to, co děláme v našich kostelích a komunitách, abychom to považovali za misii? Jaké hranice máme překročit, je-li to určující znak opravdové misie?

Možná se vám to bude zdát trochu zvláštní, ale já nedokážu oddělit myšlenku překonání, překročení hranice od zkušeností boje. Hranice jsou obvykle chráněny a nelze je překročit bez toho, že bychom vstoupili do boje s jejich strážci, s těmi, kdo nás drží v oddělenosti. Rozdíl mezi obvyklou pastorací, pokojnou administrativou vytvořených církevních struktur, a mezi misií, spočívá podle mého názoru v onom boji. V tomto smyslu uskutečňuje misie Ježíšova slova: „Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč“ (Mt 10, 34). Ježíšův meč zjevně znamená vzpouru proti nepřátelům člověka a Božího záměru. Že Ježíš přinesl meč, je pravda až do té míry, že Ježíše zabili. Jeho misii/poslání chápali jako skutečné nebezpečí, jako něco, co podkopává stávající řád, a co proto musí být zastaveno za každou cenu. Víme také, že následovat Ježíše až k tomuto je možné jen díky daru Ducha svatého, který dokáže bezbranné a slabé lidi proměnit ve vzory síly a odvahy.

Když říkám, že křesťanské poslání v sobě vždy obsahuje aspekt boje, konfliktu s nepřátelskými silami, nevyslovuji žádnou teologickou nebo ideologickou opci. Jde mi o to naši křesťanskou existenci zasadit do historie a připomenout sílu dopadu, který má ve světě hlásání či prostě svědectví o království Božím a o evangeliu Ježíše Krista. Když myslím na oblast, která momentálně ve světě vzbuzuje největší obavy, na Střední Východ, nemohu zapomenout na křesťanské svědky, kteří zde zemřeli, když bojovali pokojný boj prostého společenství, které překračuje (přestupuje) hranice (jednotlivých) náboženství. Samozřejmě myslím zvláště na mučedníky z Tibhirine, ale ne jen na ně. Určitým způsobem totiž každý, kdo opravdu miluje, riskuje. Vstupuje na území, které si druhý chrání, a přibližuje se „hrozivě“ tomu druhému. Toto přiblížení se je možné jen za podmínky, že lidství druhého člověka oddělíme od toho, co je spoutává. V tomto smyslu nemohou misie a zvěstování evangelia nezahrnovat také „osvobození“ člověka od toho, co ho svazuje a odděluje od jeho vlastního lidství.

Zdá se mi, že v tomto smyslu je naše misie poněkud „bázlivá“, poněkud ustrnulá, zkostnatělá v rámci obvyklé pastorace ve farnosti a svátostné pastorace. Jako by jí chyběl „oheň“ Eliášův nebo ten, o kterém mluví Ježíš: plamen, který člověka osvětluje a rozehřívá, ale také pálí vše, co se staví proti Boží vůli. Sám sebe se ptám, zda v sobě máme tento oheň, zda se z něj nestal jen nějaký (malý) plamínek, který doutná pod vrstvou popela. Musíme ten oheň rozfoukat, nebo lépe: nechat Ducha svatého, aby do něj zavanul. Aby ten plamen v nás znovu vzplál a mohl vyšlehnout do našeho okolí.

Papež František vyzývá celou církev, aby „vyšla sama ze sebe“. Církev, která se zabývá sama sebou, prohlíží se v zrcadle, onemocní, zrezaví. Živou a zdravou činí církev to, že vychází k druhým v dynamismu misie. Papež František ještě jako kardinál Bergoglio říkal, že Ježíš, který je uvnitř církve a uvnitř každého křesťana buší ne zvenčí, ale zevnitř, abychom mu otevřeli dveře a pustili ho ven, nechali ho pokračovat v jeho misii vůči světu, vůči těm nejvzdálenějším periferiím. Je třeba, abychom znovu objevili radost, sílu a odvahu evangelizovat, zvěstovat dobrou zprávu, která nepředstavuje zejména nějakou nauku, ale osobu, jak nám tolikrát připomínal papež Benedikt. „Evangelizovat znamená přinášet druhým radostnou zvěst o spáse a touto radostnou zvěstí je jedna osoba: Ježíš Kristus. Když se setkám s Ježíšem a pochopím, až do jaké míry mě Bůh miluje a On mi přináší spásu, zrodí se ve mně nejen touha, ale i potřeba, aby ho poznávali druzí.“5

Karmel, právě díky tomu, že se soustředí na vztah s Ježíšem, s jeho vzkříšeným lidstvím, může významně přispět církvi co do její misie a nové evangelizace. Terezie od Ježíše, Terezie od Dítěte Ježíše a mnoho našich bratří a sester nám to ukazují a volají nás k dosažení vrcholů našeho povolání. Je snadné ztrácet odvahu, je častým pokušením snižovat laťku, zmenšit svůj horizont na domácí rozměry, v nichž máme klid. Ale proto jsme na Karmel nepřišli. Přišli jsme, abychom milovali, a k tomu nelze dojít, aniž dáme svůj život na svědectví o tom, jak moc je tento život milován a hoden lásky.

Z italštiny přeložila Martina Vintrová

Žít charisma a poslání Karmelu dnes (1. část)
Žít charisma a poslání Karmelu dnes (3. část)

Přihlášení