KARMEL

P. Salvador Ros García, OCD

3. Rozuzlení: posledních deset let (1582–1591)

Dne 4. října 1582 zemřela matka Terezie v Albě de Tormes. Jan od Kříže byl v té době v Granadě a prožil závěrečný přechod Zakladatelky se vší bolestí, jaké bylo schopno jeho srdce, očištěné od ryze lidských náklonností, s pocity, které později vyjádří ve své Duchovní písni.¹ Byl přesvědčen o tom, že ztratil svou největší oporu na zemi, a sdílel rozšířené přesvědčení, že Tereziiným úmrtím se do věčné blaženosti odebrala světice. Již o dva roky později, v roce 1584, se přimlouval (nakolik je nám známo, jako první) ve svém komentáři Duchovní píseň za brzké vydání tereziánských spisů:

„O těchto věcech ducha nám zanechala mnohé obdivuhodné spisy blažená Terezie od Ježíše, naše matka; ty, jak doufám v Bohu, vyjdou brzy tiskem“
(DPA 12,6 = DPB 13,7).

Odkaz se vztahoval k „rozdílům mezi vytrženími a extázemi a jinými uchváceními a jemnými lety ducha“ a zcela jistě se odvolával na Knihu života (kapitoly 20–21) a na Vnitřní hrad (šesté příbytky, kapitoly 4–6). Kromě toho, že jde o tak časnou zmínku, jde zároveň o odvážný návrh, neboť Kniha života byla dosud zadržována v moci inkvizice.²

Poněkud skrytější, ač neméně objevný, je i jiný odkaz, který učinil v Živém plameni lásky, když objasňoval verš „Ó, ráno blaživá!“, v souvislosti s mystickou milostí probodení srdce a zřejmým paralelismem vůči svaté Terezii:

„Ale jiný způsob zažehnutí duše rozumovou formou bývá velmi vznešený, a je takový: stane se, že duše je zanícena láskou k Bohu, (...) takže cítí, jak do ní vniká seraf s šípem nebo kopím rozžhaveným láskou a probodne tuto duši, která je už rozpálená jako popel. (...) A když duši zraní toto zapálené kopí, pocítí ránu jako nesmírnou rozkoš; protože kromě toho, že je celá zaplavena velkou příjemností při onom přehrnování a dravém pohybu způsobeném serafem, při němž cítí velký žár a cítí, jak se rozplývá láskou, cítí také něžné zranění a bylinu, kterou bylo živě napuštěno železné kopí, jako živý hrot v podstatě ducha, jako v probodeném srdci duše“ (ŽPB 2,9).³

Milosti, jako je tato, jsou podle něj udíleny pouze málokterým osobám, i když některé sem dospěly, „především ty, jejichž síla a duch se měly přenést na jejich následovníky, protože Bůh dává bohatství a schopnost hlavám v prvotinách ducha podle většího nebo menšího potomstva, které má zdědit jejich nauku a ducha“ (ŽPB 2,12). Narážka na svatou Terezii je jasná a znamenala totéž co nejvěrohodnější uznání, k němuž může dojít ohledně „prvotin ducha“ Zakladatelky, totiž tereziánského charizmatu.

Toto nakonec stačí i jako doklad, abychom jasně viděli, že Janova znalost světice a jejího díla byla větší, než se v minulosti občas tvrdilo. Kromě toho, že on sám, ponecháme-li stranou, co bylo hlavními zdroji jeho formace (bylo jich pět a v tomto pořadí: bible, vlastní zkušenost, cizí zkušenost, filozoficko-teologické vzdělání a lidová kultura), vyznal, že za mnohé vděčí také tomu, „co poznal u jiných duchovních osob nebo od nich slyšel“ (DPB předmluva, 4), což je v tomto případě třeba chápat především s ohledem na svatou Terezii, jak na to ukazuje identický jazyk, velké množství stejných slov, příměrů, přirovnání, metafor, alegorií a symbolů, použitých oběma v témže smyslu a kontextu. Jako příklad uveďme následující: osamělý pták,⁴ pták fénix, který znovu ožívá,⁵ zraněná laň,⁶ holubice po potopě,⁷ vosk a pečeť,⁸ paprsek slunce pronikající sklem⁹ atd., včetně stejných literárních vyjádření.¹⁰

Aniž bychom zabíhali do detailů, a i když se vyhneme lacinému sešroubovávání, je třeba říci, že oba mystikové popisují itinerář duchovního života jako proces sjednocení s Bohem (ztotožnění s Kristem) ve snubní perspektivě: od přátelství se přechází k zásnubám a od nich k mystickému manželství, kde vrcholí přetvářející sjednocení. V tomto smyslu existují u Terezie pasáže, které navzdory chronologickému prvenství, jak se zdá, kopírují ty Janovy.¹¹ A to také vysvětluje, proč navzdory tomu, že oba znali tradiční schéma tří cest a tří odpovídajících stavů,¹² přesto použijí jiný, bezesporu výrazově symboličtější systém. V tomto případě je shoda nejvýraznější mezi Vnitřním hradem a Duchovní písní, kde existuje podstatná shoda mezi oběma spisy co do rozlišení dvou základních situací: té první, charakterizované aktivním stavem (meditativní modlitbou) a stavem ve vlastním slova smyslu mystickém (kontemplativní modlitby), který oba označují za „nadpřirozený“.¹³ V první situaci převládá askeze neboli očištění; ve druhé pak snubní sjednocení s Bohem, nejprve v zásnubách a pak v manželství. A jelikož přechod od jedné k druhé, od meditace ke kontemplaci, není snadné rozlišit pro samotnou osobu, které se to týká, oba se shodují rovněž co do známek a vzorů, které jej charakterizují: Terezie obecnějším či více popisným způsobem; Jan přesnějším vymezením.¹⁴

4. Závěr

Vraťme se na závěr tam, odkud jsme vyšli, ke scéně, kterou začal náš film: obraz fra Jana od Kříže, který čte Díla matky Terezie v jejich prvním vydání. Toto vydání začíná jakýmsi úvodním dopisem fra Ludvíka z Leónu, nejlepší předmluvou, jaká kdy byla k Tereziiným spisům napsána a v níž editor vyslovil ohledně svérázu těchto knih některá velmi odvážná tvrzení – tak odvážná, že tyto knihy otevřeně kvalifikoval jako inspirované:

„A tak, vždy když je čtu, znovu je obdivuji a na mnoha jejich místech se mi zdá, že to již není lidský génius, kterému naslouchám; a nepochybuji, že skrze ni na mnoha místech promlouval Duch svatý a že vedl její pero a její ruku, neboť to vykazuje jak světlo, které vnáší do temných věcí, tak i oheň, který prostřednictvím jejích slov zapaluje srdce toho, kdo čte.“¹⁵

Nevíme, jak mohl na takové tvrzení reagovat Jan od Kříže, avšak domníváme se, že měl důvody a zkušenost, aby se od něj nedistancoval, ba naopak aby je plně sdílel, když i své vlastní verše považoval za inspirované – oproti Bibli s rozdílem co do stupně, nikoli však co do povahy. Ostatně své vlastní spisy velmi originálně postavil do spojitosti s Písmem svatým, když svá díla objasňoval dobovými exegetickými metodami a hledal v nich především duchovní smysl, jak se to dělalo s Biblí.

Víme ovšem, jak reagovali jiní, neúplatní strážci ortodoxie, jako např. Alonso de la Fuente a jeho následovníci, kteří ve velkém počtu napadali vydání Tereziiných spisů a nacházeli v nich všechny druhy herezí (rozuměj: v zaujetí proti bludařskému hnutí alumbrados – „osvícených“) a kteří předkládali inkvizici udání a žádosti o to, aby odsoudila světici, vydavatele i čtenáře jejích děl. Tak o to žádal rovněž dominikán Juan de Lorenzana 25. června 1593, nedlouho po smrti svatého Jana od Kříže, v následující prosbě:

„Říkám Vaší vznešenosti, co se mi zdá ohledně těchto knih, u kterých se divím, že je viděli vzdělaní muži, a přesto je neodsoudili jako knihy zhoubné a obsahující zlou nauku, a jsem přesvědčen, že působí mnoho škody, neboť se velmi šíří a čte je mnoho nevzdělaných lidí, především z jejího Řádu, bratři i mnišky, neboť ony i oni považují tyto knihy za prorocké (...) Proto Vás žádám, vznešenosti, aby se tyto knihy a traktáty Terezie od Ježíše, které působí mnoho škody, zakázaly, protože se dostávají do rukou různých paní a beát a mnoha jiných lidí. A ti z jejího Řádu, bosé mnišky i bosí bratři, považují tyto knihy za věštbu a jako stanovy a způsob života svého Řádu.“

Jan od Kříže zemřel, aniž by se dozvěděl rozuzlení těchto absurdních inkvizičních udání. V každém případě dnes se pro nás ona přitěžující okolnost těchto obžalob bezpochyby stává tou největší chválou oněch karmelitánských bratří a mnišek, kteří – jako Jan od Kříže – považovali knihy světice za „věštbu a jako stanovy a způsob života“ a kteří prostřednictvím jejich četby objevovali tajemství charizmatického ztotožnění se se Zakladatelkou, když četli její spisy jako živé stanovy a vnímali, že jsou do nich sami radikálně zahrnuti. Totéž se i dnes říká v našich Stanovách¹⁶ a právě toto si Řád bosých karmelitánů předsevzal dělat v těchto letech, předcházejících pětistému výročí narození svaté Terezie.

Ze španělštiny přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD, redakčně upraveno.