Doporučujeme
Nabízíme pracovní překlad třetí meditace P. Radcliffa, tentokrát o nezbytnosti přátelství. Poznámky pod čarou se vztahují k výchozímu anglickému textu.
Večer před svým utrpením prosil Ježíš svého Otce za své učedníky, „aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,11). A přesto téměř ve všech spisech Nového zákona už od začátku vidíme, jak jsou učedníci rozdělení, rozhádaní a nejraději by se navzájem vyobcovali. Sešli jsme se na této synodě proto, že i my jsme rozdělení a doufáme a prosíme o jednotu srdcí a myslí. To by mělo být naším cenným svědectvím ve světě rozervaném konflikty a nerovnostmi. Kristovo Tělo by mělo ztělesňovat pokoj, který Ježíš přislíbil a po němž svět tolik touží.
Včera jsem se zabýval dvěma možnými zdroji rozdělení: našimi protichůdnými nadějemi a rozdílnou představou o Církvi jako domově. Není ale nutné, aby nás toto napětí rozeštvávalo: jsme posly naděje, která každou naději převyšuje, jsme posly prostorného domova v Království, o němž Pán říká, že je zde „mnoho příbytků“ (J 14,1).
Samozřejmě že ne zcela každá naděje nebo názor jsou legitimní. Ale ortodoxie bývá zpravidla prostorná, zatímco hereze těsná. Pán vyvádí své ovce z malé oplocené ohrady na rozlehlé pastviny naší víry. O Velikonocích je vyvede z uzamčené místnůstky do neomezených Božích prostor, do „Boží hojnosti“ (1).
Naslouchejme mu tedy společně. Jenže jak? Jeden německý biskup byl frustrován „jízlivým tónem“ synodních diskusí. Říkal o nich, že byly „spíš rétorickou výměnou slovních výpadů než slušnou debatou“ (2). Jistě, ukázněné racionální debaty jsou nutné (jako dominikán bych nikdy nemohl popřít důležitost rozumu). Ale je zapotřebí něčeho víc, chceme-li dosáhnout až za hranice naší rozdílnosti. Ovce věří hlasu Pána, protože je to hlas přítele. Synoda bude plodná tehdy, když nás povede k hlubšímu přátelství s Pánem a mezi sebou navzájem.
Té noci než Ježíš zemřel, řekl svým učedníkům – těm, kteří ho zradí, zapřou a opustí –: „Nazval jsem vás přáteli.“ (J 15,15). Jsme obklopeni uzdravujícím přátelstvím Boha, který odemyká dveře vězení, která jsme si sami vystavěli. „Neviditelný Bůh oslovuje muže a ženy jako své přátele“ (Dei Verbum, 2). Otevřel cestu do věčného přátelství Trojice. Nabídl přátelství svým učedníkům, nabídl přátelství také výběrčím daní a prostitutkám, učitelům zákona a cizincům. To je předchuť Království.
Ve Starém Zákoně ani v klasické řecké a římské kultuře nebylo takové přátelství možné. Přátelství existovalo pouze mezi dobrými lidmi. Nelze se přátelit se špatným člověkem. Jak říká žalmista: „Nesedávám s falešnými lidmi ani se nestýkám se zákeřníky.“ (Ž 26,4). Zlí lidé neuzavírají skutečná přátelství, jde jim pouze o spojenectví při konání zlých skutků. Ale náš Bůh k šokujícím přátelstvím tíhnul vždycky: měl rád úskočného Jakuba, měl rád vraha a cizoložníka Davida, měl rád modláře Šalamouna.
Přátelství bylo dále možné pouze mezi sobě rovnými. K božskému přátelství nás musí pozvednout milost. Jak říká Tomáš Akvinský: „solus Deus deificat“, tedy „Bohu podobnými nás může učinit jedině Bůh sám.“ Dnes je svátek svatých andělů strážných, kteří jsou znamením jedinečného Božího přátelství ke každému z nás. Svatý Otec kdysi při oslavě jejich svátku zmínil, že: „nikdo neputuje sám a nikdo by si neměl myslet, že je sám.“ (3). Na naší pouti jsme obklopeni božským přátelstvím.
Hlásání evangelia není nikdy jen předáváním informací. Je to úkon přátelství. Irský dominikán Vincent McNabb /1868-1943/ před sto lety řekl: „Milujte ty, kterým kážete. Jestli je nemilujete, nekažte. Kažte sami sobě.“ O svatém Dominikovi se říkalo, že byl všemi milován, protože sám miloval všechny. Svatou Kateřinu Sienskou obklopoval kroužek přátel: muži i ženy, laici i duchovní. Nazývali se „Caterinati“, „Kateřinští“. Svatý Martin de Porres je často zobrazován s kočkou, psem a myší, jak jedí ze společné misky. Pěkný obraz řeholního života!
Ani přátelství mezi muži a ženami nebylo ve Starém Zákoně jednoduché. To prolomil až Ježíš, který se přátelil jak s muži, tak se ženami. Dokonce i dnes mnoho lidí pochybuje o možnosti nevinného přátelství mezi mužem a ženou. Muži se obávají obvinění, ženy násilí, mladí zneužití. Měli bychom ztělesňovat nesmírné přátelství Boží.
Hlásáme evangelium prostřednictvím přátelství, které překračuje hranice. Bůh překročil hranice mezi Tvůrcem a tvorem. A co my? Jakého nemožného přátelství jsme schopni? Když byl blahoslavený Pierre Claverie OP /1938–1996/ jmenován roku 1981 biskupem v alžírském Oranu, řekl svým muslimským přátelům: „Za to, čím jsem dnes, vděčím i vám. Když jsem se u vás učil arabsky, naučil jsem se především jazyku srdce, jazyku bratrského přátelství, které sbližuje různé rasy i náboženství… Věřím, že takové přátelství pochází od Boha a k Bohu vede.“ (4). Všimněme si: tím, kým byl, ho učinilo přátelství!
Kvůli tomuto přátelství byl spolu se svým mladým muslimským přítelem Mohamedem Bouckichim zavražděn teroristy. Po jeho beatifikaci vznikla o jejich vztahu divadelní hra Pierre et Mohamed, kterou shlédla Mohamedova maminka, a herce, který hrál jejího syna, po představení políbila.
Dobrá zpráva, kterou mladí od nás čekají, je, že Bůh k nim vztahuje své ruce s nabídkou přátelství. To je přátelství, po kterém touží a které hledají na Instagramu a TikToku. Když jsem byl teenager, přátelil jsem se s katolickými kněžími a s nimi objevoval radost z víry. V důsledku sexuálního zneužívání jsou bohužel taková přátelství dnes vnímána jako podezřelá. Víc než hřích proti šestému přikázání je to hřích proti přátelství. Nejhlubší část Dantova Pekla byla rezervována těm, kdo zradili přátelství.
Základem všeho, co budeme na Synodě dělat, by tak měla být přátelství, která zde navážeme. Zdá se to být málo. Jen si představte ty novinové titulky: „Museli až do Říma, aby navázali přátelství! To toho udělali!“ Jenom díky přátelství ale můžeme přejít od „já“ k „my“ (Instrumentum laboris A.1.25). Bez přátelství nedosáhneme ničeho. Když se anglikánský arcibiskup z Canterbury Robert Runcie /1921–2000/ setkal s Janem Pavlem II., byl zklamán, že nedošlo k žádnému viditelnému posunu k jednotě. Ale papež ho vyzval k důvěře: „afektivní kolegialita předchází tu efektivní.“
Instrumentum Laboris zmiňuje osamělost mnoha kněží, „jejich potřebu lidského zájmu, přátelství a podpory.“ (B.2.4.,b). Srdcem kněžského povolání je umění přátelských vztahů, umění přijmout věčné, rovnocenné přátelství našeho Trojjediného Boha. Pak se vytratí všechen jed klerikalismu. I povolání k rodičovství s sebou může nést osamělost a potřebuje pevná přátelství.
Přátelství je kreativní úkol. V angličtině říkáme, že do lásky „padáme“ (fall in love), ale „děláme“ si přátele (make friends). Když Ježíš vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi, ptá se na závěr: Kdo z těch tří ze sebe „udělal“ bližního muži, který se dostal mezi lupiče? (srov. Lk 10.36). Říká také učedníkům, aby si „dělali“ přátele z nespravedlivého mamonu (srov. Lk 16,9). Na Synodě máme kreativní úkol: „dělat“, uzavírat nepravděpodobná přátelství, a to zejména s lidmi, s nimiž nesouhlasíme. Jestli si myslíte, že mluvím z cesty, pojďte, spřátelíme se!
To zní dost hrozně! Představte si, jak se na vás vrhám s ponurým odhodláním učinit z vás své přátele. To byste vzali nohy na ramena! Ale základem přátelství je prostě být jeden s druhým. Je to radost z přítomnosti druhého. Ježíš zve své nejbližší, Petra, Jakuba a Jana, aby s ním prostě byli: aby s ním byli na hoře, aby s ním byli v Getsemanech. Po nanebevstoupení hledají učedníci někoho, kdo by nahradil Jidáše, někoho, kdo „byl s“ Pánem i s nimi. Jak říká Petr: někoho „z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat.“ (Sk 1,21–22). Být v nebi znamená prostě být s Pánem. Čtyřikrát ve mši svaté zaznívají slova: „Pán s vámi.“ To je božské přátelství. Sr. Wendy Beckettová /1930-2018/ popsala modlitbu slovy „zůstat nechráněný v přítomnosti Pána“. K tomu není co dodat.
Ve své knize O duchovním přátelství napsal svatý Aelred z Rivaulx /1110–1167/, cisterciácký opat z 12. století, tato slova: „Jsme zde, ty a já. A já doufám, že Kristus je zde s námi jako třetí. Nikdo nás teď nemůže vyrušovat… Pojď tedy, nejdražší příteli, odhal své srdce, řekni, nač myslíš.“ Odvážíme se vyslovit, na co myslíme?
Během dominikánských generálních kapitul samozřejmě musíme spoustu věcí projednat a rozhodnout. Ale také se spolu modlíme, společně stolujeme, společně prožíváme rekreace, chodíme na procházky, dáme si skleničku. Jeden druhému nabízíme ten nejvzácnější dar: svůj čas. Budujeme společný život. A tehdy náhle vznikají nečekaná přátelství. V ideálním případě bychom to měli během tří týdnů synody dělat také tak. Nezakončujme synodní dny každý sám a po svém. Doufejme, že to bude na synodě možné.
Boží tvůrčí láska nám nechává prostor. Dominikán Herbert McCabe /1926–2001/ napsal: „Boží moc je především mocí, která dovoluje věcem být. ‚Budiž světlo‘ – tvůrčí moc je mocí, která se nevměšuje do stvoření, která působí, že věci i osoby jsou tím, čím jsou. Je zřejmé, že tvůrčí proces už věci nemění, nechává je být sebou samými. Tvoření spočívá pouze a výhradně v tom, že nechává věci být – a naše láska je toho jen hodně slabým odleskem.“ (5).
Často nejsou zapotřebí žádná slova. Poblíž místa, kde byl zavražděn Pierre Claverie, zanechala mladá Alžířanka Jasmína lístek, na němž stálo: „Dnes večer, Otče, nemám slova. Ale mám slzy. A mám naději.“ (6).
Jsme-li takto spolu, uvidíme se navzájem tak, jako by to bylo poprvé. Když stoloval Ježíš u farizeje Šimona, přistoupila k němu žena, patrně místní prostitutka, rozplakala se a omývala mu nohy svými slzami. Šimon je šokován. Copak Ježíš nevidí, kdo je ta žena? Ale Ježíš odpovídá: A ty, ty „vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy.“ (Lk 7,44).
Izrael toužil spatřit Boží tvář. Po staletí zpíval „rozjasni nad námi svou tvář, a budeme spaseni“. (Ž 80). Nebylo však možné spatřit Boha a zůstat naživu. A Izrael přesto toužil po něčem, co nebylo možné snést, po pohledu na Boží tvář. Nám byla tvář Boha odhalena v Ježíši. Pastýři se dlouze dívali na spící miminko v jeslích – a zůstali naživu. Boží tvář se stala našim očím viditelnou a my zůstáváme naživu. Byl to však Bůh, kdo zemřel, kdo zavřel své oči na kříži.
V druhé eucharistické modlitbě prosíme, aby Bůh přijal zemřelé do světla své tváře. Vtělení znamená zviditelnění Boha. Jeden starověký teolog, snad svatý Augustin, si ve své fantazii představuje rozhovor s dobrým lotrem, který byl ukřižován spolu s Ježíšem. Lotr říká: „Nikdy jsem se nezabýval Písmem. Pořád jsem jenom loupil. Avšak v určitém okamžiku své bolesti a opuštěnosti jsem si všiml Ježíše, jak se na mě dívá. A v jeho pohledu jsem všechno pochopil.“ (7).
V tomto čase – v čase mezi prvním a druhým příchodem Páně – jsme to my, kdo musíme být Kristovou tváří jeden druhému. Vidět ty, kdo se cítí přehlížení a usmát se na ty, kdo se cítí zahanbeně. Současný americký dominikán, Brian Pierce, navštívil v peruánské Limě výstavu fotografií, na nichž byly zachyceny děti ulice. U snímku jednoho malého děcka byl popisek: ‚Saben que existo pero no me ven.‘ Vědí, že existuji, ale nevidí mě. Vědí, že existuji jako problém, otravná obtíž, položka ve statistice, ale mě nevidí!
V Jihoafrické republice se lidé běžně zdraví slovem „sawabona“, „vidím tě“. Miliony lidí si připadají přehlíženě. Nikdo na ně vědomě nepohlédne. Často jsou takoví lidé v pokušení dopustit se nějakého násilí, jen aby si jich někdo všimnul. Koukej, já jsem tady! Je lepší, když na mě hledí jako na nepřítele než když mě zcela ignorují.
Když vstupoval Thomas Merton /1915–1968/ do řádu, byl motivován únikem ze zkaženosti světa. Ale stačilo pár let cisterciáckého života, aby se mu otevřely oči pro krásu a dobrotu lidí. Ve svém deníku vzpomíná, jak mu jednoho dne na ulici spadly šupiny z očí: „Bylo to, jako bych náhle uviděl skrytou krásu lidských srdcí, jejich hloubku, kam nemůže dosáhnout hřích ani touha ani sebepoznání, jako bych viděl samou dřeň jejich bytí, člověka takového, jaký je v očích Božích. Kdyby se i oni sami dokázali zahlédnout takoví, jací skutečně jsou! Kdybychom se tak mohli vidět všichni navzájem, neustále … To by byl konec všech válek, nenávisti a hamižnosti.“ (8).
Náš svět hladoví po přátelství, ale tato touha je podkopávána destruktivními tendencemi: vzestupem populismu, který spojuje zaslepené masy zjednodušujícími narativy a lacinými hesly. Silným individualismem, který znamená, že vše, co se mě týká, je pouze moje věc. Britský literární teoretik Terry Eagleton /*1943/ k tomu poznamenal: „Cesty už se nepodnikají společně, ale každý si jde po svém; připomínají spíš autostop než autobusový zájezd. Nejsou už něčím hromadným, spíš se na ně vydáváme sami. Svět rezignoval na společný příběh, to znamená, že si svůj vlastní příběh můžete vymýšlet za pochodu.“ (9). Ale „můj příběh“ je zároveň „náš příběh“, příběh evangelia, který může být vyprávěn na sto různých způsobů.
A ještě poslední stručná poznámka: C. S. Lewis /1898–1963/ napsal, že milenci se dívají jeden na druhého, zatímco přátelé se dívají stejným směrem. Přátelé mohou jeden s druhým nesouhlasit, ale při nejmenším je zajímají podobné otázky: „Záleží ti na té samé pravdě? Člověk, s nímž se shodneme na důležitosti nějaké otázky, byť jí druzí nevěnují pozornost, může být naším skutečným přítelem. A nemusí s námi být zajedno, pokud jde o odpověď.“ (10).
To nejodvážnější, co můžeme během této synody dělat, je pravdivě sdílet své pochybnosti a otázky s druhými. Zejména ty otázky, na něž neumíme jasně odpovědět. Tak se přiblížíme jeden druhému jako společní hledači, žebráci o pravdu. Ve slavném románu Monsignor Quixote (1982) od Grahama Greena spolu tráví dovolenou španělský katolický farář a komunistický starosta. Jednoho dne se odváží promluvit o svých pochybnostech. Kněz říká: „to je zvláštní, jak sdílení pocitu pochybnosti může lidi sblížit mnohem více než víra. Věřící bude bojovat s jiným věřícím o sebenepatrnější odstín své odlišnosti; pochybovač bojuje jen sám se sebou.“ (11).
Papež František v rozhovoru s argentinským rabínem Abrahamem Skorkou (*1950) řekl: „Největší vůdci Božího lidu byli ti, kdo nechali prostor pochybnostem… Kdo chce být vůdcem Božího lidu, musí nechat prostor Bohu. Musí se menšit, ztrácet se v pochybnostech, zakoušet v sobě temnotu, nevědět kudy kam; nakonec je to velmi očistné. Špatný lídr je sebejistý a neústupný. Jednou ze známek špatného lídra je přemrštěná normativnost, založená na jeho sebejistotě.“ (12).
Pokud schází společný zájem o pravdu, na čem bychom tedy chtěli založit své přátelství? V naší společnosti je to zvlášť obtížné, protože buď už důvěru v pravdu ztratila, nebo se zuby nehty drží úzkoprsých fundamentalistických pravd, o nichž se nediskutuje. Alexandr Solženicyn /1918-2008/ napsal, že „jedno pravdivé slovo převáží celý svět“. (13). Jeden z mých bratří mimoděk vyslechl cestou autobusem rozhovor dvou žen, které seděly před ním. Jedna si stěžovala na trápení, které musí snášet. Druhá jí odvětila: „Má drahá, musíš to vzít filosoficky.“ „Ale co to znamená?“ „Abys na to tak nemyslela.“
Přátelstvím se dobře daří tam, kde se odvážíme sdílet své pochybnosti a společně hledáme pravdu. K čemu je mluvit s lidmi, kteří už všechno znají nebo kteří se vším naprosto souhlasí? Ale jak na to? O tom bude příští setkání.
[1] Earliest use found in Thomas Bacon (1512/13–1567)
[2] The Tablet, Christa Pongratz-Lippitt 20 March 2023
[3] Homily for the Feast of the Guardian Angels, 2014
[4] Cardinal Murphy O’Connor, A Life Poured Out, p. viii
[5] God Matters, Darton, Longman and Todd, London, 1987, p. 108
[6] Paul Murray OP, Scars: Essays, poems and meditations on affliction, Bloomsbury 2014, p. 47
[7] Quoted by Paul Murray OP, Scars p. 143
[8] quoted Willam H. Shannon Seeds of Peace: Contemplation and non-violence New York 1996 p. 63
[9] Terry Eagleton, “What’s Your Story?”, in London Review of Books, February 16, 2023
https://www.lrb.co.uk/the-paper/v45/n04/terry-eagleton/what-s-your-story
[10] P. 66
[11] Monsignor Quixote, New York: Penguin Classics [1982] 2008, pg. 41
[12] Bergoglio, Jorge Mario and Abraham Skorka. On Heaven and Earth. New York: Image [2010] 2013, p. 52, quoted in Marc Bosco, SJ, ‘Colouring Catholicism: Greene in the Age of Pope Francis’.
[13] Nobel Prize Speech 1970 ‘One Word of Truth’