Doporučujeme
Dnes přinášíme pracovní překlad další z meditací P. Radcliffa OP, která zazněla na počátku synody o synodalitě. Meditace o domově, který je nejen …, ale i …
Přicházíme na synodu s nadějemi, které si navzájem protiřečí. To ale nemusí být nepřekonatelná překážka. To, co nás spojuje, je eucharistická naděje, naděje, která ve svém náručí objímá – a zároveň přesahuje – vše, po čem toužíme.
Dalším ze zdrojů napětí je naše chápání Církve jako domova, protože v tom se ne vždy shodneme. Každý živý tvor, má-li prospívat, domov potřebuje. Ryby potřebují vodu a ptáci hnízda. Bez domova nelze žít. Jenže různé kultury mají různé představy o tom, jak by takový domov měl vypadat. „Asie nabídla obraz člověka, který si na prahu domu zouvá opánky na znamení pokory, s níž se připravujeme na setkání s Bohem a bližními. Oceánie přišla s obrazem lodi. A Afrika ukazuje Církev jako rodinu Boží, která je schopná nabídnout každému ze svých tolik rozdílných členů pocit sounáležitosti a vřelého přijetí.“ (Instrumentum laboris, B 1.2). Všechny tyto obrazy ukazují, že potřebujeme mít někde své „doma“, kde jsme přijímáni i povzbuzováni zároveň. Doma smíme být takoví, jací jsme, a zároveň jsme pobízeni, abychom ze sebe vydali více. Domov je tam, kde jsme poznáváni, milováni a chráněni, ale zároveň povzbuzováni pustit se do dobrodružství víry.
Svět trpí krizí bezdomoví. Chceme-li jej oslovit, musíme nejprve obnovit Církev jako náš společný domov. Svůj malý planetární domov drancujeme. Do pohybu se dalo více než 350 milionů uprchlíků, kteří utíkají před válkou a násilím. Tisíce z nich, v touze po domově, umírají na moři. Nikdo z nás se nemůže cítit úplně doma, dokud se toto nezmění. I v bohatých zemích přespávají miliony lidí na ulici. Mladí si často nemohou dovolit bydlení. A všude se rozprostírá strašné duchovní bezdomoví. Vybičovaný individualismus, rozpad rodiny, narůstající nerovnosti mezi lidmi, to vše nás zaplavuje jako tsunami osamělosti. Přibývá sebevražd, protože bez domova, fyzického ani duchovního, nelze žít. Milovat znamená přijít k někomu domů.
Čemu nás může naučit scéna Proměnění o našem domově? Čemu se můžeme naučit v Církvi a v našem vydrancovaném světě? Ježíš bere svůj nejužší hlouček přátel stranou, aby se společně těšili z důvěrných chvil. Tito tři s ním budou i v Getsemanech. Blízký kroužek těch, s nimiž se Ježíš cítí nejvíc doma. Na hoře jim dopřává spatřit svou slávu a Petr by rád ten okamžik zastavil: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (Lk 9,33). Přišel a chce, aby tato důvěrná chvíle hned neskončila.
V tom slyší Otcův hlas. „Toho poslouchejte!“ Musejí sestoupit z hory a vydat se do Jeruzaléma. Nevědí, co je čeká. Budou rozehnáni a posláni do všech končin země, aby svědčili o našem nejvlastnějším domově, o Božím království. Domov v události Proměnění můžeme chápat dvojím způsobem: jako důvěrnou blízkost, kdy jsme doma s Ježíšem na hoře, a jako povolání do věčného, definitivního domova, do Božího království, do něhož budou patřit všichni.
Různé chápání Církve jako domova nás rozděluje i dnes. Pro jedny je domov Církve vymezen tradičními zvyklostmi a způsoby zbožnosti, strukturou a jazykem, dědictvím předků. Církev je místem, kde jsme vyrostli a které milujeme, a to nám dává jasnou křesťanskou identitu. Druhým však dnešní Církev jako bezpečný domov nepřipadá. Je prožívána jako výlučné společenství, které odsunuje mnoho lidí na okraj: ženy, rozvedené a znovu sezdané. Pro některé je Církev příliš západní, příliš evropocentrická. Instrumentum laboris zmiňuje též lidi, kteří žijí v homosexuálních nebo polygamních svazcích. Ti všichni touží po obnovené Církvi, v níž by se cítili plně doma, uznávaní, přijímaní a v bezpečí.
Představa, že všichni jsou vítáni a přijímáni bez ohledu na to, jací jsou, může být jedněmi pociťována jako destrukce identity Církve. Jak zaznívá v anglické písni z 19. století: „if everybody is somebody then nobody is anybody” (1), tedy „je-li každý někým, pak nikdo není nikým.“ Tito lidé věří, že identita vyžaduje hranice. Ale pro druhé je vnitřní podstatou křesťanské identity být otevřený. Papež František říká: „Církev je povolána, aby byla domem Otce, s dveřmi vždy dokořán… kde je místo pro každého, se všemi jeho problémy. A aby vyšla vstříc těm, kdo cítí potřebu se znovu vydat na cestu víry.“ (2).
Toto napětí bylo v kořenech naší víry vždy přítomné. A to už od časů, kdy Abraham opustil Ur. Starý Zákon udržuje v neustálém napětí dva prvky: Na jedné straně je idea vyvolení, idea vyvoleného lidu Božího, idea lidu, s nímž přebývá Hospodin, identita, kterou s úctou opatrujeme. Ale na druhé straně je zastoupena také myšlenka univerzality, myšlenka otevřenosti všem národům, identita, která stále čeká na své odhalení.
Křesťanská identita je současně známá i neznámá. Je něčím, co je pevně dané, a zároveň tím, co je třeba hledat. Jak říká svatý Jan: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.“ (1 Jan 3,2). Víme, kdo jsme, ale dosud nevíme, kým budeme.
Pro některé z nás je křesťanská identita především daná, Církev je ta, jak ji známe a milujeme. Pro jiné je křesťanská identita vždy nějakým způsobem provizorní, leží na horizontu naší cesty do Království, v němž padnou všechny zdi našich rozdělení. Obojí je nutné! Kdybychom položili důraz pouze na to, že naše identita je pevně daná, že pouze tak je to pravé ořechové katolické, riskujeme, že se změníme v sektu. Kdybychom ale zdůrazňovali jen dobrodružné hledání dosud neobjevené identity, hrozí nám, že se staneme vágním Ježíšovým hnutím. Ale Církev je znamením a svátostí jednoty celého lidstva v Kristu (LG 1) tím, že zahrnuje obojí. Přebýváme na hoře a již nyní okoušíme slávu. A současně kráčíme do Jeruzaléma, na první synodu Církve.
Jak bychom měli toto nezbytné napětí prožívat? Veškerá teologie tryská z napětí, které napíná luk, aby vystřelil šíp. Stejné napětí se skrývá v jádru Janova evangelia. Bůh si tvoří svůj domov v nás: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23). Ale Ježíš nám také slibuje, že náš domov bude v Bohu: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo?“ (Jan 14,2).
Když uvažujeme o Církvi jako o domově, jedni myslí především na Boha, který přichází domů k nám, a druzí hlavně na to, že směřují domů k Bohu. Obě skupiny mají pravdu. Zahrňme do svých sympatií i ty, kteří smýšlejí jinak. Je nám drahé důvěrné ústraní na hoře, ale zároveň scházíme dolů a směřujeme k Jeruzalému, jako tuláci, kteří nemají kde hlavu složit. „Toho poslouchejte!“
Nejprve tedy bydlí Bůh s námi. Slovo se stalo tělem v palestinském Židovi prvního století, vychovaném ve zvycích a tradicích svého lidu. Slovo se stává tělem v každé kultuře: když se díváme na scénu Zvěstování v italském výtvarném umění, spatříme rozkošnou stavbu z mramoru, s okny otevřenými do olivového háje a zahrad plných růží a lilií. Holandští a vlámští mistři znázorňují Marii u roztopených kamen, teple zachumlanou, aby neprochladla. Ať už je váš domov jakýkoliv, Bůh přichází, aby v něm přebýval. Třicet tichých let přebýval Bůh v Nazaretě, v bezvýznamné díře. Natanael znechuceně zvolal: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). Filip odpovídá jen „pojď a podívej se“.
Všechny naše domovy jsou Nazaretem, kde přebývá Bůh. Svatý Charles de Foucauld /1858–1916/ říkal: „Ať je Nazaret vaším vzorem, v celé své prostotě a šíři… Životem Nazareta můžete žít kdekoliv. Žijte jej tam, kde to nejvíc prospěje vašim bližním.“ (3). Ať jsme kdekoliv, ať máme cokoliv na práci, Bůh přichází, aby zůstával s námi: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ (Zj 3,20).
V srdci uchováváme místa, kde jsme se setkali s Emanuelem, „Bohem s námi“. Milujeme liturgické obřady, v nichž jsme postřehli božskou krásu, kostely našeho dětství, lidové pobožnosti. Sám mám rád rozlehlé benediktinské opatství, kam jsem chodil do školy a kde jsem poprvé pocítil, že brány nebe jsou otevřené. Každý máme svou horu Tábor, kde jsme zahlédli Boží slávu. Tolik to potřebujeme! Tehdy, když se obřady mění, když se bourají chrámy, zakoušejí lidé nesmírnou bolest, jako by byl stržen jejich domov v Církvi. Jako Petr chceme zůstat.
Každá místní církev, každý kostel je domovem Božím. Panna Maria se zjevila v anglickém Walsinghamu – velké středověké svatyni, v Lurdech, v mexickém Guadalupe, polské Čenstochové, v La Vang ve Vietnamu a v Donglu v Číně. Ta místa si nijak nekonkurují. U nás v Anglii říkáme, že máme dvě zprávy: „Ta dobrá – Bůh tě miluje. A ta špatná – úplně stejně miluje kohokoliv jiného.“ Svatý Augustin řekl: „Bůh miluje každého z nás, jako bychom byli jediní na světě.“ (4). V Alžíru, v bazilice Panny Marie, Matky Afriky je nápis: „Priez pour nous et pour les Musulmans“, „oroduj za nás i za muslimy“.
Často jsou to právě kněží, pro koho je těžké přijmout synodní cestu. My jako klérus tíhneme k posvátným místům a k liturgii, kterou zde slavíme. Kněží potřebují silný pocit identity, esprit de corps, příslušnost ke společenství. Ale kým bychom byli v Církvi osvobozené od klerikalismu? Jak si může klérus osvojit identitu, která není klerikální? To je pro obnovenou Církev veliká výzva! Zkusme beze strachu přijmout nově pochopený bratrský rozměr služebného kněžství. Možná objevíme, že tato „ztráta“ identity je ve skutečnosti neodmyslitelnou součástí naší kněžské totožnosti. Je to povolání nechat se pozvednout nad všechny identity, vždyť to, „čím budeme, není ještě zřejmé.“ (1 Jan 3,2).
Dnes Bůh přebývá na místech, jimiž svět pohrdá. Dominikán Frei Betto /*1944/ vypráví, jak Bůh přišel sdílet domov do brazilského vězení, kde byli vězněni jeho spolubratři, kteří se vzepřeli diktátorskému režimu /1964-1985/: „O Vánocích, o slavnosti Pánova příchodu domů na tento svět, zavládla všude radost. Vánoční noc ve vězení… Teď celé vězení vyzpěvuje, jakoby sama naše píseň, šťastná a svobodná, měla rozeznít všechen svět. Z ženských cel se rozléhá zpěv a my tleskáme… Každý tady ví, že jsou Vánoce, že někdo znovu přichází na svět. A naše zpěvy dosvědčují, že i my jsme se znovu narodili, abychom bojovali za svět bez slz, nenávisti a útlaku. Je to fakt zážitek, vidět mladé tváře přitištěné k mřížím, jak chtějí vyzpívat svou lásku. To nelze zapomenout. Není to podívaná pro naše soudce, státní zástupce ani policisty, kteří nás zatkli. Pro ně by byla krása této noci k nesnesení. Tyrani se bojí i pousmání, natož rozesmáté tváře.“
Chtěli bychom se – jako Petr – utábořit každý na svém vlastním „Táboru“, kde vnímáme Pánovu krásu. To je dobře! Ale „Toho poslouchejte!“ Těšíme se z těch chvil, ale pak je třeba sestoupit dolů a jít do Jeruzaléma. V určitém smyslu se musíme stát bezdomovci: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ (Lk 9,58). Učedníci šli do Jeruzaléma, do Svatého města, kde přebývá Boží jméno. Ale Ježíš umírá za hradbami, pro všechny, kteří za hradbami žijí. Podobně – mimo tábor – se Hospodin zjevil svému lidu na poušti. James Alison /*1959/ napsal: „Bůh je mezi námi jako ten, kdo byl vyvržen“. (5). Ježíš trpěl za branami města, aby nás posvětil svou krví. Vyjděme tedy za ním mimo tábor a snášejme urážky, které snášel On (srov. Žid 2,12).
Arcibiskup Carlos Azpiroz da Costa /*1956/ byl léta představeným bratří kazatelů. V té době napsal své dominikánské rodině: „Boha potkáváme mimo tábor, mezi všemi těmi ‚druhými‘, kteří byli vyhnáni ven. Putovat znamená vyjít ven z institucí, vystoupit z kulturně podmíněného způsobu vnímání a názorů, protože setkání s Bohem, jehož nelze ovládat ani kontrolovat, se odehrává právě ‚mimo tábor‘. ‚Mimo tábor‘ se setkáváme s Druhým, který je odlišný, a kde objevujeme, kdo jsme my a co máme dělat.“ (6). Jenom když vyjdeme ven, dospějeme domů, kde „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jsme jeden v Kristu Ježíši.“ (srov. Gal 3,28).
V osmdesátých letech, kdy Církev hledala svůj postoj k nemoci AIDS, jsem navštívil jednu londýnskou nemocnici. Pan primář se zmínil, že tam mají mladého muže, který se dožaduje kněze jménem Timotej. Díky Boží prozřetelnosti jsem mu krátce před smrtí stihl udělit poslední pomazání. Projevil přání, aby jeho pohřeb proběhl ve westminsterské katedrále, v samém centru anglického katolicismu. Byl obklopen obyčejnými lidmi, kteří ve všední den přišli na mši svatou, a byl také obklopen HIV pozitivními, zdravotními sestrami, lékaři a přáteli gayi. Ten, který byl vždy na periferii – kvůli své nemoci, kvůli své sexuální orientaci a teď především proto, že byl mrtvý –, se ocitl v centru dění. Obklopen lidmi, jimž je Církev domovem, i lidmi, kteří by normálně do kostela nevkročili.
Naše životy jsou syceny tradicí a pobožnostmi, které jsou nám drahé. Trápí nás, když o ně přicházíme. Ale musíme brát ohled na všechny, kdo se v Církvi zatím doma necítí: na ženy, které si připadají nedoceněné v patriarchálním systému starých bílých mužů jako jsem já. Na lidi, pro které je Církev příliš západní, příliš latinská, příliš koloniální. Musíme směřovat k Církvi, v níž se budou cítit ve středu, ne na okraji.
Když Thomas Merton /1915–1968/ konvertoval ke katolické víře, objevil že „Bůh, jehož střed je všude a hranice nikde, mě našel.“ Obnova Církve je podobná zadělávání chleba. Člověk shrnuje kraje těsta doprostřed a roztahuje zpět, až se vzduch dostane všude. Chléb se hněte stálým převracením toho, co je uprostřed a co na okraji… Chléb Boží, jehož střed je všude a obvod nikde, chléb, jenž nás nalézá.
Poslední kratičké slovo: při přípravě na synodu se znovu a znovu vracela otázka: „Jak se můžeme cítit doma v Církvi spojené s tak hroznými skandály sexuálního zneužívání?“ Pro mnohé to byla ta poslední kapka. Sbalili se a odešli. Položil jsem tuto otázku na setkání ředitelů katolických škol v Austrálii, kde byla Církev sexuálními skandály strašlivě znetvořena. Jak to, že zůstali? Jak to, že jsou stále doma?
Jeden z nich tehdy citoval Carla Carretta /1910–1988/, člena Foucauldovy kongregace Malých bratrů Ježíšových. Carretto dobře vystihuje ambivalenci Církve, která je i dosud není mým domovem, která Boha odhaluje i skrývá.
„Tolik ti toho musím vytknout, má Církvi, a stále tě tolik miluji! Způsobila jsi mi víc utrpení než kdokoliv jiný, a přece nikomu nedlužím víc než tobě. Tolik bych si přál tě někdy vidět zničenou, a přitom tolik potřebuji, abys byla. Tolikrát jsi mě pohoršila, a přece ty sama mi dáváš pochopit svou svatost. … Ani nespočítám, kolikrát jsem chtěl prásknout dveřmi své duše, přibouchnout je před tebou – a stejně pořád, každou noc, tolik prosím, abych směl zemřít v bezpečí tvé náruče! Ne, já nemohu být bez tebe, vždyť jsem jedno s tebou, i když nejsem zcela ty. A taky – kam bych šel? Budovat jinou církev? Vždyť nemohu vybudovat církev bez těch samých chyb … protože ty chyby jsou moje.“
Na konci Matoušova evangelia Ježíš říká: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Jestliže Pán zůstává, jak bychom my mohli odejít? Bůh si učinil svůj domov v nás, se vší naší skandální omezeností. Učinil si ho navždy. Bůh zůstává v Církvi, i se vší korupcí a zneužíváním. Musíme tedy zůstat i my. Bůh zůstává s námi, aby nás vyvedl do širokých, vzdušných prostor svého Království. Potřebujeme Církev, svůj časný domov, se všemi jeho slabostmi, ale také se musíme nechat „okysličit“ Duchem svatým, nadechnout se vzduchu našeho budoucího domova, domova bez hranic.
(1) W. S. Gilbert, The Gondoliers, 1889
(2) Evangelii Gaudium, 47.
(3) Cathy Wright LSJ, St. Charles de Foucauld: His Life and Spirituality, p. 111
(4) Vyznání, kniha 3
(5) Knowing Jesus, s. 71
(6) Letter to the Order on Itinerancy