KARMEL

Na třetí meditaci P. Radcliffa – věnovanou přátelství – navázalo zamyšlení o umění vést rozhovor, o konverzaci vedoucí ke konverzi. Poznámky pod pracovním překladem se vztahují k výchozímu anglickému textu.

Jsme pozváni, abychom šli synodní cestou ve vzájemném přátelství. Jinak se nikam nedostaneme. Přátelství s Bohem i s druhými pramení z radosti, že jsme spolu. Potřebujeme však slova. U Cesareje Filipovy konverzace ztroskotala. Ježíš nazval Petra satanem, nepřítelem. Na hoře Proměnění Petr stále neví, co by řekl, ale učedníci začínají naslouchat Pánu, a tak může cestou do Jeruzaléma rozhovor znovu začít.

Po cestě se hádají, nechápou Ježíše, nakonec ho opouštějí. Mlčení se vrací. Ale zjevuje se jim Zmrtvýchvstalý a jeho uzdravující slova znovu rozproudí řeč. Také my potřebujeme uzdravující slova, která přeskočí hranice našich rozdělení: ideologické hranice pravice a levice, kulturní hranice mezi kontinenty, napětí, které někdy dělí muže a ženy. Mluvit spolu – to je míza církve. Musíme najít společnou řeč, už kvůli světu, v němž neschopnost lidí si naslouchat přikládá pod kotel násilí. Konverzace vede ke konverzi.

Jak by měl takový rozhovor začít? V knize Genesis se po pádu prvního člověka rozhostí mrazivé ticho. Tiché společenství zahrady Eden se proměnilo v zahanbené mlčení. Adam s Evou se schovávají. Jak může Hospodin tuto propast překlenout? Bůh trpělivě čeká, dokud se neobléknou, aby zakryli své rozpaky. Teď jsou připraveni k prvnímu rozhovoru v Písmu svatém. Mlčení je prolomeno prostou otázkou: „Kde jsi?“ To není žádost o informaci. Je to pozvání, aby vyšli na světlo a nezastřeně stanuli před Boží tváří.

Snad právě toto je první otázka, kterou bychom měli prolomit mlčení, které nás rozděluje. Neptat se: „Jak jen můžeš mít tak směšné názory na liturgii?“ Ani „proč jsi takový heretik, proč jsi takový patriarchální dinosaurus?“ Ani „proč děláš, že mě neslyšíš?“ Ale zeptat se: „Kde jsi?“ „Čeho se bojíš?“ Tohle jsem já. Bůh zve Adama a Evu, aby se přestali schovávat a dali se vidět. Jestli i my vyjdeme na světlo a necháme se vidět, jestli se ukážeme takoví, jací jsme, najdeme slova jeden pro druhého. Při přípravě na synodu to byli často právě kněží, kdo se zdráhali vystoupit se svými obavami a pochybnostmi. Snad máme strach, že budeme v očích druhých nazí. Jak se můžeme navzájem povzbudit, abychom překonali strach z obnažení?

Po vzkříšení je ticho Pánova hrobu znovu protrženo otázkami: U Jana: „Proč pláčeš?“ U Lukáše: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Když učedníci prchají do Emauz, jsou plni hněvu a zklamání. Ženy sice říkaly, že viděly Pána, ale to víte, ženy… Ani dnes se někdy jejich hlas nepočítá. Učedníci odcházejí, opouštějí společenství Církve, podobně jako mnoho našich současníků. Ježíš jim nebrání ani je neodsuzuje. Ptá se: „O čem rozmlouváte?“ Jaké naděje a zklamání hýbou vašimi srdci? Hovor učedníků zní prudce. V řečtině čteme: „Co je to za slova, která chrlíte jeden na druhého?“ Ježíš je vybízí, aby sdíleli své rozhorlení. Doufali, že Ježíš je ten, který má vysvobodit Izraele, ale mýlili se. Zklamal je. A tak s nimi Ježíš kráčí a otevírá se jejich hněvu a strachu.

Náš svět je plný hněvu. Mluvíme o politice hněvu. Nedávno vyšla na toto téma knížka s názvem American rage, Americká zuřivost. Hněv infikoval také Církev. Oprávněný hněv nad sexuálním zneužíváním dětí. Hněv nad postavením žen v Církvi. Hněv na příšerné konzervativce, hněv na hrozné liberály. Odvážíme se, jako Ježíš, zeptat jeden druhého: „O čem se bavíte? Proč jste naštvaní?“ Odvážíme se vyslechnout odpověď? Občas toho mám plné zuby, když naslouchám vší té zlobě. Zdá se mi, že to nevydržím. Ale já musím poslouchat, tak jako Ježíš, cestou do Emauz.

Mnozí doufají, že jejich hlas bude na synodě slyšet. Cítí se přehlížení, umlčení. Mají pravdu. Mít hlas ale znamená nejprve poslouchat. Bůh volá každého jménem: Abraháme, Abraháme! Mojžíši, Samueli… Odpovídají krásným hebrejským slovem Hinneni, „tady jsem“. Naše existence je založena na tom, že nás Bůh oslovuje jménem a my posloucháme. Ne karteziánské „myslím, tedy jsem“, ale „slyším, tedy jsem“. Jsme zde, abychom naslouchali Pánu a sobě navzájem. Jak se říká, máme dvě uši, ale jen jednu pusu… Řeč následuje až po naslouchání.

Nasloucháme nejen tomu, co lidé říkají, ale i tomu, co se snaží říci. Nasloucháme nevyřčeným slovům, slovům, která teprve hledají. Sicilské přísloví říká: „La miglior parola è quella che non si dice.“ (1) „Nejlepší slovo je to nevyslovené.“ Nasloucháme způsobu, jakým svou pravdu vyslovují, nasloucháme každému zrnku pravdy, i kdyby to, co říkají, bylo v celku mylné. Nasloucháme s nadějí, a ne s pohrdáním. Na zasedání generální rady našeho řádu dodržujeme jednu zásadu: co říkají bratři, to není nikdy nesmysl. Mohou být dezinformovaní, mohou vyslovit něco nelogického nebo skutečně mylného. Ale někde pod jejich scestnými slovy se skrývá pravda, kterou potřebuji slyšet. Jsme mendikanti, žebráci o pravdu. Současníci sv. Dominika o něm říkali, že „rozuměl všemu inteligencí pokorného srdce“. (2)

Snad mají řeholní řády něco, čemu by – pokud jde o umění vést rozhovor – mohly naučit Církev. Svatý Benedikt nás učí hledat konsensus; svatý Dominik milovat debatu; svatá Kateřina Sienská těšit se z rozhovoru; svatý Ignác z Loyoly umění rozlišovat; svatý Filip Neri potřebnosti smíchu.

Pokud skutečně nasloucháme, naše předem připravené odpovědi se vytratí. Budeme umlčeni a neschopni slov jako Zachariáš předtím, než propukl ve svůj chvalozpěv. Když nevím, jak odpovědět na bolest nebo nepochopení svého bratra či sestry, musím se obrátit k Pánu a prosit o slova. Tehdy může začít konverzace.

Konverzace vyžaduje, abychom byli svou představivostí schopni vžít se do zkušenosti druhého člověka. Dívat se jeho očima, slyšet jeho ušima. Zakusit to na vlastní kůži. Z jakých zkušeností pramení jeho slova? Jakou nesou bolest, jakou naději? Jakou cestou se ubírají?

Na dominikánské generální kapitule jsme zažili vášnivou debatu o kázání, o jeho podstatě – zkrátka pro dominikány horké téma. Předložený dokument navrhoval, abychom kázání pojímali jako dialog: zvěstovat víru skrze rozhovor. Ale někteří účastníci zarputile nesouhlasili, pro ně to hraničilo s relativismem. Tvrdili: „Pravdu je třeba hlásat odvážně.“ Pomalu vycházelo najevo, že se rozhádaní bratři přeli na základě velmi odlišných zkušeností.

Dokument připravil bratr z Pákistánu, kde se křesťanství nutně nachází v nepřetržitém dialogu s islámem. V Asii není hlásání bez dialogu vůbec myslitelné. Bratři, kteří se proti dokumentu tvrdě postavili, byli hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu. Představa dialogu s těmi, kdo je zavřeli do vězení, jim nedávala smysl. K překonání tohoto nedorozumění bylo potřeba racionálních argumentů, samy o sobě však nestačily. Museli jste si představit, proč druzí zastávají právě takový názor. Jaké zkušenosti je k tomu vedly? Jaká zranění v sobě nesou? Jaké radosti?

Vyžadovalo to zapojit do naslouchání veškerou představivost. Láska je vždy vítězstvím představivosti, nenávist její prohrou. Nenávist je abstraktní. Láska konkrétní. V románu Grahama Greena Moc a sláva (1940) říká hlavní hrdina – ubohý, starý kněz – tato slova: „Když jsi viděl vějířky vrásek kolem očí, tvar úst, rostoucí chloupek, nešlo nenávidět. Nenávist byla jen selháním představivosti.“

Potřebujeme překonat hranice nejen mezi pravicí a levicí, nejen mezi různými kulturami, ale také mezi generacemi. Mám tu výsadu, že žiji s mladými dominikány, jejichž cesta víry se od té mé tolik liší! Mnoho řeholníků a kněží mé generace vyrostlo v silně věřících rodinách. Víra hluboce prostupovala náš každodenní život. Dobrodružství 2. vatikánského koncilu spočívalo ve vykročení do sekulárního prostředí. Francouzští kněží nastoupili do továren. Odložili jsme řeholní oděv a ponořili se do světa. Jedna rozzlobená sestra, když mě spatřila v hábitu, na mě vyletěla: „Že ještě můžeš nosit ty staré hadry!?“

Dnes už mnoho mladých lidí – zejména na západě, ale postupně všude – vyrůstá v sekulárním prostředí, v agnostickém nebo i ateistickém světě. Jejich dobrodružství spočívá v objevování evangelia, Církve a tradice. Hábit nosí s radostí. Naše cesty jsou opačné, ale neodporují si. Musím s nimi kráčet jako Ježíš a učit se rozumět tomu, co se dotýká jejich srdcí. „O čem jste spolu rozmlouvali?“ Na jaké filmy koukáte? Jakou muziku máte rádi? Teprve pak dostaneme slova jeden pro druhého.

Musím si také představit, jak oni vidí mě! Kdo jsem já v jejich očích? Jednou jsem se projížděl na kole po Saigonu s partou mladých vietnamských dominikánských studentů. Bylo to dávno před rozmachem turistického ruchu. Zajeli jsme za roh a tam stála skupina západních turistů. Byli tak rozměrní a obtloustlí a měli tak podivně ošklivou barvu. Fakt divní lidé. V ten moment jsem si uvědomil, že vypadám stejně…

Cestou do Emauz naslouchají učedníci cizinci, který je nazývá zabedněnci a odporuje jim. Je taky nazlobený! Jeho slova je ale začínají těšit, rozhořívají srdce. Nemohli bychom se během synody přiučit radostnému potěšení z nesouhlasu, které vyústí v pochopení? Hugo Rahner /1900–1968/, Karlův starší bratr (ale mnohem snazší k porozumění!) pojednává o homo ludens, hravém lidství. (3) Naučme se spolu mluvit s určitou hravostí! Podobně jako Ježíš a samařská žena u studny ve 4. kapitola Janova evangelia.

V dnešním prvním čtení jsme slyšeli, že až se naplní čas, „náměstí města budou plná chlapců a děvčat, budou si hrát na jeho náměstích“ (Zach 8,5). Evangelium zve každého z nás, abychom se stali dětmi: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Připravujeme se na Boží království tím, že se staneme hravými, dětskými, ne však dětinskými. Někdy jsme v Církvi tak neslaní a nemastní, neradostní a přehnaně vážní, že není divu, že jsou lidé znuděni!

Silvestrovskou noc na prahu nového milénia jsem trávil v Pobřeží slonoviny a čekal na let do Angoly. Seděli jsme potmě u piva s několika dominikánskými studenty a klábosili o tom, co je nám drahé. Radovali jsme se z toho, jak jsme různí, jak různé představy máme. Potěšení z rozdílnosti! Bál jsem se tehdy, že mi uletí letadlo, ale mělo tři dny zpoždění! Rozdílnost je plodná, generativní. Každý z nás je plodem báječné odlišnosti mezi muži a ženami. Kdykoli před rozdílností utíkáme, stáváme se neúrodnými a bezdětnými, ve svých domovech i v Církvi. Znovu: díky všem rodičům, kteří jsou s námi na synodě! Rodiny mohou Církev hodně naučit o tom, jak zvládat rozdílnost. Rodiče se učí, jak podat ruce dětem, které činí tak nepochopitelná rozhodnutí, a přece vědí, že mají stále svůj domov.

Když dokážeme objevit potěšení z toho, že si představujeme, jak asi naše sestry a bratři dospěli k názorům, které nám přijdou tak divné, začne v Církvi nové jaro. Duch Svatý nám dá dar mluvit jinými jazyky.

Všimněme si, že se Ježíš nesnaží převzít kontrolu nad konverzací. Ptá se, o čem oni rozmlouvají; jde tam, kam jdou oni, a ne tam, kam by sám chtěl jít; přijímá jejich pohostinnost. Skutečnou konverzaci nelze mít pod kontrolou. Člověk se musí poddat jejímu proudění. Nemůžeme předjímat, kam nás přivede, jestli do Emauz nebo do Jeruzaléma. Kam Církev zavede tato synoda? Kdybychom to věděli předem, nemuseli jsme zde být! Nechme se překvapit!

Skutečná konverzace je riskantní. Když se ve svobodném rozhovoru otevíráme druhým, budeme proměněni. Každé hluboké přátelství přivádí k bytí nějakou dimenzi mého života a identity, která tu dosud nebyla. Stávám se někým, kým jsem dosud nebyl. Pocházím z báječně konzervativní katolické rodiny. Když jsem se stal dominikánem, spřátelil jsem se s lidmi, kteří měli naprosto jiné zázemí, a jejich politické názory doháněly moji rodinu k šílenství! Kým jsem byl, když jsem zašel domů na návštěvu? Jak v sobě smířit osobu, jíž jsem byl doma, s osobou, jíž jsem se stával mezi dominikány?

Každý rok poznávám nové a nové bratry, kteří se připojují k našemu řádu. Mají různé názory a vidí svět úplně jinak. Když se jim otevřu a nabídnu přátelství, kým se stanu? I v mém pokročilém věku musí zůstat moje identita otevřená. V románu Do Not Say We Have Nothing (2016) kanadské autorky Madeleine Thien /*1974/, který pojednává o čínských přistěhovalcích v USA, říká jedna z postav: „Nikdy se nesnaž být jednou jedinou, nerozdělenou lidskou bytostí. Když tě tolik lidí miluje, copak můžeš zůstat opravdu jen jedním?“ (4) Když se otevřeme početným přátelstvím, nebudeme mít úhledně uspořádanou, striktně definovanou identitu. Když se na této synodě otevřeme jeden druhému, promění nás to. Bude to taková malá smrt a vzkříšení.

Náš novicmistr na Filipínách měl na dveřích cedulku: „Promiňte, na stavbě se pracuje!“ Mínil stavbu svého života. Koherentní výsledek leží teprve před námi, v Království. Tehdy vlk a beránek, přítomný v každém z nás, se budou pást spolu v míru. Pokud máme uzavřenou, fixní identitu vytesanou do kamene, nikdy nepoznáme dobrodružství nových přátelství, která rozvinou nové dimenze toho, kdo jsme. Nebudeme otevřeni prostornému přátelství našeho Pána.

Když učedníci dorazí do Emauz, útěk z Jeruzaléma končí. Ježíš se tváří, jako by chtěl jít dál, ale oni – s nádhernou ironií – zvou Pána nad sobotou, aby si s nimi odpočinul. „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil“ (Lk 24.29). Ježíš přijímá jejich pohostinství, podobně jako tři cizinci v 18. kapitole knihy Genesis přijali pohostinství Abrahámovo. Bůh je naším hostem. I my musíme být pokorní, abychom se mohli stát hosty. Německá předloha říká, že musíme opustit „pohodlné postavení těch, kdo nabízejí pohostinství a nechat se pozvat do existence těch, které doprovázíme na cestě lidství“.

Marie-Dominique Chenu OP /1895–1990/, jeden z předchůdců reforem 2. vatikánského koncilu, chodil po večerech ven, i když už mu bylo osmdesát. Chodil naslouchat odborovým předákům, akademikům, umělcům, rodinám… a přijímal jejich pohostinství. Kdybychom večer zašli na pivo, ptal by se: „Co ses dnes dozvěděl? S kým jsi poseděl? Jaké dary jsi dostal?“ Církev na každém kontinentu má dary pro univerzální Církev. Abych uvedl nějaký příklad: moji bratři v Latinské Americe mě naučili naslouchat chudým, hlavně náš milovaný bratr Gustavo Gutiérrez /*1928/. Budeme jim tento měsíc naslouchat v našich debatách? Co se naučíme od našich bratří a sester z Asie a Afriky?

„Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel“ (Lk 24,30–31). Otevřely se jim oči. Naposled jsme tu větu slyšeli v situaci, kdy Adam s Evou pojedli ze stromu života, otevřely se jim oči a poznali, že jsou nazí. Proto někteří starověcí komentátoři spatřovali v emauzských učednících Kleofáše a jeho ženu, manželský pár, který představoval nového Adama a Evu. A nyní jedí chléb života.

A poslední krátká myšlenka: Když jim Ježíš zmizí z očí, říkají si: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32). Je to jako kdyby si teprve poté, ex post, byli schopni uvědomit radost, kterou zažívali cestou s Ježíšem. Svatý John Henry Newman /1801–1890/ říkal, že jedině když se ohlédneme za svým životem, začneme si uvědomovat, že byl Bůh celou dobu s námi. Prosím, aby to byla i naše zkušenost.

Během synody budeme jako učedníci. Občas si nebudeme vědomi toho, jak v nás Pánova milost působí, a budeme si možná myslet, že je to všechno ztráta času. Ale prosím Pána, abychom si poté, až se ohlédneme zpět, uvědomili, že Bůh byl po celou dobu s námi a že nám hoří srdce.

[1] „La megliu parola è chiddra chi nun si dici“

[2] „humili cordis intelligentia“

[3] Man at Play or Did you ever practice eutrapelia? Translated by Brian Battershaw and Edward Quinn, Compass Books, London, 1965

[4] Granta, London, 2016, p. 457