KARMEL

Být Božím dítětem znamená držet se Boha za ruku a konat jeho vůli, nikoli svoji. Znamená to vložit veškerou naději i obavy do jeho rukou a přestat si dělat starosti o vlastní budoucnost. Právě z takového postoje čerpá Boží dítě pokoj a radost. Přesto většina opravdově zbožných, a dokonce i statečných lidí ochotných přinášet oběti tento pokoj a radost postrádá… Znají sice podobenství o nebeském ptactvu a polních liliích, ale kdykoli se setkají s člověkem bez prostředků, bez stálého příjmu nebo pojištění, který si nedělá starosti o budoucnost, v úžasu nad tím kroutí hlavou.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Vánoční tajemství)

Bratře, nepočítejte s tím, že se stanete svědkem obecné obnovy – v křesťanstvu, mezi kněžími, v řeholních řádech –, která by byla jednohlasně vítána a s nadšením uváděna ve skutek. Složíte proto ruce do klína a budete nečinně čekat? Žijte svůj mnišský život i přes všeobecný úpadek. (…)

Vznešená paní,

jsem zcela neschopen vyjádřit, jak velkou starost mi působí Vaše úzkostné stavy. Obviňujete se z bezvýznamných maličkostí, jež si vymýšlíte Vy, ne Bůh. Zacházíte až tak daleko, že škodíte svému zdraví, měníte svůj vnitřní život v pustinu a odmítáte každou duchovní i hmotnou pomoc kvůli věcem tak nicotným, že by je nevymyslelo sedmileté dítě. Bůh se o takové drobnosti nezajímá.

Neumíš si ani představit, jak moc jsem se modlila za tebe a za tvé záležitosti, ať se všechno zařídí tak, jak je to nejlepší. Drahý tatínku, když trpíš, podívej se na svou bolestnou Matku s mrtvým Ježíšem v náručí. Srovnej svou bolest… Při pohledu na zakrvácené tělo svého Boha a slzy Panny Marie se uč trpět v pokoji, nauč se utěšovat Nejsvětější Pannu a plač nad svými hříchy…

(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)

VÍCE ZDE>>>

Kdyby nám papež z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností a děkovali za takovou přízeň a laskavost. Ježíš Kristus, nejvyšší velekněz, nám z nebe poslal část svého kříže: bolesti, které snášíme. Nesme jej pro jeho lásku, snášejme jej s trpělivostí a děkujme mu za tolik přízně.

(Ignác ze Santhià OFMCap. /1686–1770/)

Drahá sestro Olympie,

poslouchej, prosím, co Ti chci říci. Proč jsi tak ustaraná, smutná a znepokojená? Proto, že bouře, jež doléhá na církev, je silná a hrozivá a zahalila všechno do trvalé temnoty? Proto, že se blíží svému vrcholu? Proto, že nám každý den přináší hrůzu nahánějící ztroskotání, zatímco se celý svět kolem nás řítí v sutinách? (…)

Roku 1683 oblehli Turci Vídeň. Spojené evropské armády neměly šanci konkurovat dvoj- až trojnásobné početní převaze osmanského vojska. Svědectví o krutosti invaze se nám dochovalo v podání křižovníka Jana Františka Beckovského /1658–1725/, který obléhání Vídně popsal takto:

Jak dobrý je otec marnotratného syna! Ale Ty jsi tisíckrát laskavější než on! (…) Nejen žes marnotratného syna přijal s tak nevýslovnou dobrotou, bez trestání, bez výčitek, bez připomínání minulosti, ale přijal jsi jej s polibky, s nádhernou tunikou a synovským prstenem. A nejen že jsi jej takto přijal, ale sám jsi ho jako dobrý Otec hledal a sám jsi ho přivedl z dalekých krajů! A na jakou božskou hostinu, o mnoho lepší, než vystrojil otec marnotratného syna, jsi mě hned pozval!

(Charles de Foucauld /1858–1916/, L’Imitation du Bien-aimé)

Existuje stav spočinutí v Bohu, úplné přerušení veškeré intelektuální aktivity, kdy člověk nespřádá žádné plány, nečiní žádná rozhodnutí a poprvé doopravdy přestane jednat. Svou budoucnost prostě svěří do Boží vůle a „podřídí se osudu“. Já sama jsem tento stav do jisté míry zakusila. Přinesla mi ho životní zkušenost, při které jsem zcela vyčerpala své síly, vyschly všechny mé duchovní zdroje a ztratila jsem schopnost jednat. „Spočinutí v Bohu“ je ovšem naprosto odlišné od stavu netečnosti, jehož příčinou je nedostatek životní energie. Zatímco ten druhý stav je „klidem smrti“, ten první přináší pocit nepředstavitelného bezpečí… naplňuje mě životem do té míry, do jaké se mu sama odevzdávám…

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Psychische Kausalität, 1918–19)