Doporučujeme
Beurey-sur-Saulx, 25. června 1916
Drahá Marg,
už dva dny táboříme v jedné rozkošné, ačkoli částečně vypálené (v r. 1914) vesnici v okolí Bar-le Duc. Večer se chodím projít podél říčky s hladkými, ale mohutnými vodami, která protéká, tichá a silná, mezi lesy a vysokou trávou na lukách. Jsou tu syrově zlaté západy slunce nad ještě syrovější zelení. Venkov voní, jako když jsem byl malý. Po Verdunu je to skutečně odpočinek. Chybí tu jediná věc – ta hlavní: někdo, s kým bych si mohl otevřeně pohovořit a oddechnout si tak od mnoha věcí. V tomto ohledu jsem odkázán – dá-li se to říci – na našeho Pána a na korespondenty, jako jsi Ty.
Slíbil jsem Ti nějaké podrobnosti o svém životě ve Verdunu (1). Vlastně mám velmi málo co říci, neboť náš pobyt tam byl obyčejný. Náš pluk zaujímal privilegovanou pozici mezi kótou 304 a Avocourtským lesem, kde nedošlo k žádnému útoku. Jedinkrát nás bombardovali velkým kalibrem; naštěstí však beze škod. Skoro celý čas jsem strávil v temném úkrytu vyhloubeném na Avocourtské planině. Vycházel jsem, jen abych obešel první linie nebo zázemí v Esnes. Seshora byl úchvatný a okouzlující pohled (dohlédl jsem od Argonne až k Vaux), ale jak smutný! Hřebeny, kde bojujeme, jsou úplně rozstřílené a jakoby prašivé: podobají se vypáleným břehům mezi sytě zeleným zákruty Meusy, obklopenými lesy. Dál již nad tou hrůzou převládá malebnost. Širá zvlněná krajina, částečně zapuštěná ve vysokých lesích, v níž se křižují zásobovací cesty a probíhají nesčetné tajemné telefonní dráty, má v sobě zvláštní podmanivý ráz. Všude jsou patrné „stopy války“. Válka tuto zemi naprosto překryla.
Vesnice v blízkosti frontové linie jsou jako hnízda děl, k nimž se člověk přiblíží jen s chvěním. Zmínil jsem Esnes, kde je centrum polních nemocnic tohoto sektoru (2): dělové střely sem dopadají téměř nepřetržitě, tříští trosky na kousky a velmi často rozdrtí někoho živého. Představ si, že jsem z výšky sledoval ostrou palbu na cíl, ostřelování našich zdravotnických vozů, rážemi 77 a 105. Protože úniková cesta byla na jednom místě pro Němce viditelná, každé vozidlo, které se objevilo, se octlo pod palbou a sprškou střel, na cestě tam i zpátky. Po dvou hodinách této hry nakonec trefili do černého (naštěstí jsme byli schopni většinu raněných zachránit). V končinách, kde jsme se nacházeli, tkvělo nebezpečí, kromě ostřelování, v množství malých granátů, které v podstatě po celou dobu namátkou dopadaly na řídce rozmístěné špatné příkopy, propojující zákopy s týlem. Nakonec už jsme téměř nevěnovali pozornost hvízdání velkých či malých granátů – pokud některý z nich nedoletěl příliš blízko.
Zkrátka, nepodstoupil jsem žádné zvlášť vážné nebezpečí, ale možná že kvůli fyzické či morální indispozici mě tento pobyt ve Verdunu (jehož nelituji) velice unavil. V takovém případě se má člověk naučit říkat spolu se svatý Pavlem: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ Není přece špatné cítit, jak ztrácíme půdu pod nohama: tím upřímněji se chytíme ruky našeho Pána. Tento pátek se budu snažit přiblížit co nejvíc (společně s Tebou, to se rozumí) Srdci našeho Pána. Mám velkou potřebu v Něm opět smočit svou duši, abych měl více víry, více oddanosti, více laskavosti. (…)
Sbohem. Ještě Ti odtud napíšu.
Pierre
(1) Bitva u Verdunu se protáhla na dlouhých deset měsíců roku 1916; počet padlých překročil 300 000 vojáků, dalších zhruba 500 000 zůstalo těžce zraněných či nezvěstných.
(2) Teilhard de Chardin jako kněz nesměl bojovat, ale celé čtyři roky se účastnil 1. světové války jako nosič raněných.
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)
Prosme Pána o milost, abychom neváhali, až nás Duch pobídne učinit krok vpřed; prosme o apoštolskou odvahu předávat evangelium druhým a nečinit ze svého života muzeum vzpomínek. V každé situaci dovolme Duchu svatému, aby nám umožnil rozjímat o dějinách v perspektivě zmrtvýchvstalého Ježíše. Tak církev setřese únavu a půjde stále vpřed, vstříc Pánovým překvapením.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 139; 2018)
Když se dva něžně líbají, jeden druhému vdechují svůj dech. Je to jako vůně, jíž se cítí nádherně prostoupeni.
Pojmi, Pane, dech mé duše zcela do sebe. Neodvracej se od něj. Já jej vdechuji zcela tobě. A ty vdechni svůj dech zcela mně – vždyť voní úplně tebou –, ať se můj dech naplní tvou libou vůní.
(bl. Vilém ze Saint-Thierry /kolem 1080–1148/)
Je živ Duch Lásky, který ve mně žije a který mě uchvátil už před dlouhým časem.
Živoucí, zaplavující, ovládající přítomnost.
Právě On šíří Lásku a vytváří církev.
Mou svatostí bude to, že uvěřím v Něho, v Jeho přítomnost, a že se Mu vydám, aby mě ovládl.
(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, zápisky, 1952)
Nejsme povoláni, abychom v Tobě nalezli jen domov, nejsme povoláni, abychom se v Tobě jen ukryli; jsme povoláni, abychom byli ve Tvé lásce, abys nás daroval, abys nás vanutím i bouří vyslal do celého světa! Bože, jsme si toho vědomi a vyznáváme před Tebou, že jsme stejně jako staří Židé takovým jediným tvrdošíjným odporem vůči vanutí Tvého Ducha! Vzpíráme se tomuto Duchu, bráníme se tomuto Duchu, zuby nehty se bráníme vanutí Tvého Ducha!
Pane, musíš přijít s celou svou bouří, Pane, musíš přijít s veškerou svou mocí, Pane, musíš přijít s veškerou svou silou! Pane, kéž mezi námi konečně nastanou Letnice!
(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 19; v době 2. světové války)
Ano, to, co mi říkáte o oné nepochopitelné lásce, je pravda. Je pravda, že hned jakmile řekneme poprvé „ano“, on vše odpouští; v odpuštění jsou však skryté podzemní hlubiny a prohlubuje se zároveň s láskou. Dar odpuštění, jež z nás učiní takového svatého Pavla či někoho, jako byla hříšnice ze svatého Lukáše, nebere konce.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Bože, jak můžeme být hodni toho, že se stáváme Tvojí hrou? Jak jen se můžeš tolik ponížit, abys o nás takto usiloval? Jak jen můžeš svůj Majestát pokořit natolik, abys o nás usiloval tak, jako ubohý milující člověk usiluje o člověka? S veškerým půvabem, s veškerým kouzlem, s veškerým žárem, s veškerou mocí! Bože, kdo jsme my, že Tě smíme milovat!
Velice mě potěšil váš dopis; zaplať vám to náš Pán. Že jsem nepsal, nebyl nedostatek dobré vůle, poněvadž si opravdu přeji vaše velké dobro, nýbrž protože se mi zdálo, že hodně už toho je napsáno, aby se mohlo pracovat na tom, na čem záleží, a že to, co chybí, chybí-li něco, není psaní nebo mluvení, neboť toho obvykle spíše přebývá, nýbrž mlčení a konání. (…) Čeho máme nejvíc zapotřebí, je mlčet duchem i jazykem před tímto velkým Bohem, jehož řečí, kterou on slyší, je pouze mlčenlivá láska.
(Jan od Kříže, dopis bosým karmelitkám v Beasu, 22. listopadu 1587)
Uchovej si víru v lásku, ať se stane cokoli.
A pokud se ti zdá, že v tobě Bůh spí,
neztrácej naději: je to další dar,
který ti On připravuje, moje drahá sestřičko.
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, úryvek básně, překlad Jan Poříz OCD)
Když první společenství křesťanů lámalo chléb v poslušnosti Pánova příkazu, činilo to pod dohledem Marie, která doprovázela první kroky církve: „Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií“. Panna Maria „bdí“ nad gesty svého Syna, která svěřil apoštolům. Jako ve svém lůně chránila Slovo, které se stalo tělem, poté co přijala slova anděla Gabriela, stejně tak znovu chrání v lůně církve gesta, která vytvářejí tělo jejího Syna. Kněz, který na základě daru přijatého ve svátosti kněžství opakuje tato gesta, je chráněn v lůně Panny.
(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 58; červen 2022)
Neměj strach zamířit výš, nechat se milovat a osvobodit Bohem. Neměj strach dát se vést Duchem svatým. Svatost tě nečiní méně lidským, vždyť je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Jak říkal Leon Bloy, nakonec v životě „je smutné jen jedno jediné: že nejsme svatí“.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 34; 2018; exhortace zde cituje z Bloyova románu Chudá žena)