KARMEL

Bože, jak můžeme být hodni toho, že se stáváme Tvojí hrou? Jak jen se můžeš tolik ponížit, abys o nás takto usiloval? Jak jen můžeš svůj Majestát pokořit natolik, abys o nás usiloval tak, jako ubohý milující člověk usiluje o člověka? S veškerým půvabem, s veškerým kouzlem, s veškerým žárem, s veškerou mocí! Bože, kdo jsme my, že Tě smíme milovat!

Bože, Ty to musíš učinit sám, Ty musíš svou ruku položit na naše oči, aby se odvážily pohlédnout do Tvých očí. Ty musíš svou ruku položit na naše srdce, aby se odvážilo tlouci směrem k Tvému srdci. Ty musíš svou ruku položit na naše ruce, aby se odvážily Tě obejmout, Bože, prosíme Tě, vezmi si nás! Bože, prosíme Tě, přinuť nás! Bože, prosíme Tě, čiň si s námi, co chceš, i kdyby to vypadalo hloupě, ba úplně nejhloupěji a zdálo se, že s námi hraješ svoji hru, když přicházíme a jdeme, když prcháme a objímáme!

Bože, vezmi si nás, Bože, přinuť nás, Bože zahrň nás zcela do sebe, Bože, přinuť nás ke své lásce!

Bože, pokud bychom se mohli odvážit, pokud bychom se mohli odvážit říci: Bože, hrej si s námi tak, jak si hraješ rád!

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 23; v době 2. světové války)