KARMEL

Když na nás dolehne nějaká ztráta – a každý den nám něco odnímá! – tu si připomeňme, že Pán s námi zůstává. Ztrátami nás Bůh chce naučit, aby nám stačil jen on sám, aby nám musel dostačit.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 27. července 1945)

Podle mého mínění jsem všechny vaše dopisy dostal a procítil všechny vaše strasti, trampoty a osamělost, jež na mě právě svým mlčením vždycky tolik volají, že pero mi toho tolik nevyjádří. To všechno jsou bušení a rány na duši, aby více milovala… (…) Těm, kdo opravdu milují Boha, se on sám postará o jejich záležitosti, takže se o ně nemusejí starat.

(Jan od Kříže, dopis paní Juaně de Pedraza, 28. ledna 1589)

Ano, nemusíte moc číst. Někdy se potřebujeme utéci do mlčení i vzhledem k napsanému. Bůh je nevypověditelný; a my hladovíme po veškerém Jeho mlčení.
Promlouvejte s Ním v tajnosti. Odpoví Vám svým mlčením, jež předčí veškerá slova. Hovořte s ním o sobě, o těch, které milujete, o církvi, o světě. Znovu a znovu mu říkejte slova evangelia: „Pane Bože, pošli dělníky na svou vinici.“ A On to kvůli Vaší modlitbě udělá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Narozením Syna se Matka neocitá u konce své plodnosti. Naopak, právě tím získává schopnost rodit každého křesťana, který je Kristovým údem. Tělesné mateřství jí uděluje neomezené duchovní mateřství. Všude, kde se člověk přibližuje k jejímu Synu, kde někdo opravdu hledá – ať už víru, obrácení, povolání –, tam upravuje svým ženským způsobem cestu. Dělá to oním téměř nepostřehnutelným způsobem, který je jí vlastní a který je přece nejmocnější. Vytváří spojení mezi hříšníkem a svým Synem. Nestaví se mezi ně jako někdo třetí, kdo by mohl jakkoli zakrývat pohled na Syna. Naopak, odklízí z cesty všechno, co by mohlo tomuto pohledu bránit.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána)

Náš Bože, prosíme Tě, otevři naše srdce, otevři nám oči, otevři naše uši pro to, co pro nás připravuješ a co nemůžeme pochopit.
Bože, otevři nám srdce, otevři naše oči, otevři naše uši pro nekonečnou šíři, délku, velikost a hloubku Tvých slitování. Neboť Ty opravdu nejsi Bohem divokého soudu, Ty opravdu nejsi Bohem strašlivého hněvu, nýbrž jsi Bohem srdce.
Ty jsi Bohem srdce do té míry, že by ses sám chtěl stát srdcem, které je otevřené pro to, aby do sebe vpilo všechny proudy zármutku, všechny proudy utrpení, všechny proudy opuštěnosti. Ty jsi otevřené srdce, které touží po našem zármutku, po našem trápení, po naší bídě, aby je přijalo do sebe a přetvořilo, aby je žárem přeměnilo na Tvou velkou a očišťující lásku.
Bože Srdce, Bože Nejsvětějšího Srdce, Bože probodeného Srdce, Bože vykrváceného Srdce: Přijmi naše ubohá, slabá, selhávající a sténající srdce! Zahrň nás zcela do své lásky, zahrň nás zcela do svého domova, do svatého domova své lásky!
Dej, ať se co nejopravdověji uskuteční naše stará modlitba, naše staré zpěvy: Ježíši, v Tobě žiji, Ježíši v Tobě umírám, Ježíši, s Tebou jsem živ i mrtev.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 24; v době 2. světové války)

Předně, dobře děláš, že se trpělivě věnuješ drobným úsilím, skrytým a obyčejným. Nemůžeš poskytnout našemu Pánu lepší známku pokorné a prosící dobré vůle, než když se upneš ke svému „možnému málu“. Věř, že tak postupuješ krůček za krůčkem v tom nejdůležitějším bodě, v bezvýhradné odevzdanosti božské Vůli. Dokonce i samo pokoření, jež pro Tebe představuje myšlenka, že se Ti ještě nedaří pokročit v tom „podstatném“, musí být z Tvé strany předmětem úkonů velmi upřímného a velmi důvěrného klanění. Čím menší se budeš cítit, tím lépe se budeš klanět, protože budeš hovořit z větší hloubky srdce; a čím lépe se budeš klanět, tím víc vstoupí Bůh do Tvých nedokonalostí a použije Tě, i při Tvé nedokonalosti, aby šířil mnoho dobra.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 7. listopadu 1915)

Říci v židovsko-křesťanské tradici slovo „stvoření“ je více než říci „příroda“, protože stvoření souvisí s Božím plánem lásky, v němž má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který je analyzován, chápán a řízen. Avšak stvoření může být pochopeno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.
Každý tvor je objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Objektem jeho lásky je dokonce i prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti. I několik sekund její existence ji objímá svou něhou.

(papež František, encyklika Laudato si’, čl. 76–77; 2015)

Dnes si připomínáme památku 108 polských mučedníků 2. světové války, které roku 1999 blahořečil Jan Pavel II. Patří mezi ně nejen naši karmelitáni – Hilarius Januszewski O.Carm. nebo Alfons Mazurek OCD, ale také Marie Antonína Kratochvílová, patronka ostravsko-opavské diecéze.

Marie se narodila roku 1881 v Ostravě-Vítkovicích, dětství prožila v sirotčinci Chudých školských sester, do jejichž kongregace později sama vstoupila. Jako mladá učitelka vyučovala na různých školách kongregace, například v Karviné nebo ve Lvově. Od roku 1940 byla představenou komunity v ukrajinském Mikuličíně. Území bylo od roku 1939 okupováno Sovětským Svazem, místní polské obyvatelstvo bylo násilně deportováno na Sibiř. Sestra Marie Antonína organizovala pomoc pro deportované – odesílala za nimi balíky s oblečením a potravinami. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se oblast dostala pod kontrolu německé armády, které se taková solidarita s Poláky určenými k likvidaci příčila stejně jako okupantům sovětským. V červenci 1942 byla Marie Antonína spolu s dalšími šesti spolusestrami zatčena, uvězněna ve Stanislavi (dnešní Ivano-Frankivsk) a tři měsíce vyslýchána a mučena. Na pokraji smrti byla 26. září 1942 propuštěna, zemřela po pěti dnech, 2. října 1942.

ZDROJ

Ony chvíle, kdy se cítíme špatní a jsme celí popletení, mohou být chvílemi velké pokory před Bohem.
Správně vidíme, že sami o sobě nezmůžeme nic. A tehdy chápeme, že ho smíme prosit o vše. A že proto, abychom to učinili, on dopouští, že se vzhledem k sobě samým cítíme tak bezbranní, tak bezmocní.
V takových chvílích máme na dosah ruky lék. Stačí říci: „Pane Bože, vidíš přece, jak jsem neschopen nalézt v sobě něco opravdového a čistého. Tak jak to, že mě můžeš nadále milovat? Protože já vím, že mě pořád miluješ a že nemůžeš dělat nic jiného a že každý další den, kdy mohu jít ke svatému přijímání, je dalším znamením lásky, kterou ke mně chováš.“

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních údobí a náladové zvraty tak překážejí, že mnohdy duše nemůže dělat, co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Horší je, když se tehdy trvá na tom, aby se přemáhala, protože to pak onen zhoubný stav trvá déle. Je třeba rozvážnosti: vidí-li se, že to závisí na takových příčinách, pak je třeba nepřitěžovat ubohé duši, ale připustit, že jsme nemocní. Bude možná dobré změnit hodinu meditace a třeba i po několik dní. Prostě ať se udělá všechno, aby se lépe přežilo tohle vyhnanství.

(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,15)