KARMEL

Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry – víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší. Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené. Pak už si s tím nedělám starosti. S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře. Udělal jsem s tím častou zkušenost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)

Ježíš je oběť, která v ohni utrpení v sobě sžíhá veškerou hříšníkovu opuštěnost Bohem, je proto obětí tělesně i duševně nejbolestnější. Jaké je postavení Marie vzhledem k této boholidské oběti? Maria neodvolává své ano, ale setrvává až do konce; nechá to dojít až do konce. Oč raději by Matka sama trpěla všechno to, co musí vytrpět Syn!
A když při mši svaté během kánonu církev neustále mluví o tom, že je přinášena oběť, že si Synovu oběť nejen připomínáme, ale že oběť přináší sama církev – kde jinde církev v pravdě realizovala, co ji stojí odevzdání Syna Otci, než tehdy, když v Marii přinesla Otci v oběť svého Syna? Hříšníci v církvi to nemohou plně pochopit. Ona, Nejsvětější, a pak nanejvýš hrstka těch, kdo byli protříbeni k nejryzejší lásce, mohou posoudit, jaký meč proniká srdcem církve, když obětuje Otci tohoto obětujícího se Beránka.

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Srdce miluje opravdu jen tenkrát, touží-li po tom, co miluje; nelze milovat a netoužit; miluje-li kříž, touží po kříži; miluje-li Spasitele, touží po něm tam, kde jest, a tak, jak jest. Kdo věří, musí jíti; kdo miluje, touží jíti. Láska si nemůže vybírati a nevybírá; neodkládá a spěchá. (…)
Pohled na Krista ukřižovaného není jen k lítosti, ale i k radosti. Vidíme na něm srdce zeširoka probodené, aby naše vlastní srdce mohlo se v něm skrýti; vidíme hřeby v rukou a nohou, jimiž se dal přibíti, aby pevněji byl spojen s křížem, ke kterému nás zve a na kterém nás přijímá. Tento kříž s tělem Ukřižovaného jest vystavován k líbání přesvatých pěti ran. Líbat smí jen láska.

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Drahá sestro Olympie,

nadměrný žal nad našimi vlastními chybami není ani neškodný ani nutný. Většinou nás zraňuje nebo dokonce i ničí. A je ještě horší a zcela nesmyslné ničit se truchlením nad chybami druhých. Hlavně to znamená podávat ruku ďáblu a škodit své duši.

(Jan Zlatoústý /349–407/, dopis z vyhnanství, roku 404)

Některé duchovní směry trvají na tom, že je třeba se zbavit touhy, čímž se člověk osvobodí od bolesti. My ale věříme, že Bůh miluje radost člověka, že všechno stvořil, „abychom to mohli užívat“ (1 Tim 6,17). Nechme se unášet radostí z jeho něhy, když nás vyzývá: „Synu, máš-li něco, dopřej si. Nezbavuj se přítomného dobra“ (Sir 14,11.14).

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 149; 2016)

Bohu cestou do práce nebo během odpočinku řekněte, že ho milujete. Ale bez křečovitosti a vnitřního napětí; naopak, s radostí nad tím, že se cítíte být jeho dítětem, neboť jím jste. A vše ostatní, co patří ke každodennímu zaneprázdnění, se udělá tak trochu samo od sebe, jakoby nádavkem – a o nic méně dobře, když to Vaším prostřednictvím dělá Bůh. A často mu říkejte děkuji!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Ano, nekonečná dobroto mého Boha, vidím, kdo jsi ty a kdo jsem já; a v tom poznání, že jsi tak úchvatně jiný, potěšení andělů, chtěla bych se celá strávit v lásce k tobě. Ach, jak to snášíš, když ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu, Pane, dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní tvému!

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)

Kvůli „pravidelnosti“ modliteb se netrapte, jednejte tak, jak to okolnosti vyžadují. Existuje cosi, co Vám nikdy nikdo nevezme: je to Vaše touha patřit Bohu, patřit Mu stále víc.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Pán se jako nový Adam nechce zapojit do společenství lidí bez spolupůsobnosti nové Evy. Teprve tím, že se činí závislým na ženě, úplně ukazuje, jak bezvýhradně vzal na sebe zákony lidstva. Člověk, který by nepocházel ze ženy, který by nebyl na ženě závislý, který by nevděčil ženě, jež je jeho matkou, nejen za svou tělesnou existenci, ale i za svou výchovu, za své základní názory, by nebyl člověkem mezi lidmi. Tak je Pánova Matka vtažena do dění, jímž je Zjevení. Stává se svým způsobem pramenem, ze kterého vychází Vykupitel, a tím i vykoupení. Tím, že si Syn zvolil Matku, vložil do ní celou svou lásku k lidem, aby se mu jí dostalo zase od ní. Dává jí, aby byla plodným pramenem, ze kterého sám vzniká, kterému stále daruje svou milost, jakou jí dal na začátku, milost, která je křesťanská tím, že nejen sama dává, ale když ji někdo obdrží, může ji znovu darovat dál.
Na každé sebeodevzdání člověka Pánu odpovídá Pán plodností, na níž má jeho Matka podíl. Zvolil si jednu Matku, aby měl všechny lidi za bratry. Ale když Matka předává své mateřství dál, stávají se Ježíšovi bratři sami matkami. Matčino „ano“, které žije dál, umožnilo splnění Synova výroku: že všichni, kdo řekli „ano“ a plní vůli Otce, stanou se nejen bratry a sestrami, ale i matkami Pána.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Služebnice Pána; překlad Marta Pavlíková a Terezie Brichtová)

V Eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která má sklon se projevovat hmatatelným způsobem, dosahuje úžasného vyjádření, když se sám Bůh, jenž se stal člověkem, dává za pokrm svému stvoření. Na vrcholu tajemství Vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom se s ním mohli setkat v našem vlastním světě. V Eucharistii je plnost již uskutečněna a je životním centrem vesmíru, překypujícím centrem lásky a nevyčerpatelného života. V jednotě s vtěleným Synem přítomným v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky: Ano, kosmickým! Protože i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, Eucharistie se vždy v jistém smyslu slaví na oltáři světa. Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou, se vrací k němu v radostném a plném klanění. V eucharistickém chlebu je stvoření nasměrováno ke zbožštění, ke svaté svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.

(papež František, Encyklika Laudato si´, odst. 236; 2015)