KARMEL

Přijmi, Pane, všechnu mou svobodu. Přijmi mou paměť, můj rozum a všechnu mou vůli. Všechno, co mám a co mi patří, mám od tebe: všechno ti to odevzdávám, nalož s tím podle své vůle. Jenom o lásku k tobě tě prosím a o tvou milost, to mi stačí, nic jiného už nežádám.

(sv. Ignác z Loyoly, modlitba Suscipe Domine)

Nebojte se. Právě to, že si představujete, co bude zítra či pozítří, může působit zle. Chraňte se jít dál než od rána do večera a od večera do rána. Budete-li každou takovou cestu konat s Bohem, s Ježíšem, s tichou Pannou Marií, není možné, aby Vás oni nedovedli do přístavu, do skutečného Přístavu.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Naštěstí i tehdy, když je člověk zcela Martou, může zůstat jako Magdaléna neustále u svého Mistra a nazírat jej zcela láskyplným pohledem. A to je náš život na Karmelu, kde modlitba je naším hlavním, a zároveň ne jediným zaměstnáním; modlitba karmelitky nikdy neustává, ale máme také práce, vnější úkony. (…) Ó, jak je na Karmelu dobře, je to nejlepší země na světě a já mohu říci, že jsem tu šťastná jako ryba ve vodě.

(Alžběta od Trojice, dopis 108, strýci a tetě Rollandovým, 11. února 1902)

V nejhlubším nitru naší duše nacházíme základ, v němž má naše bytí své kořeny. Zde je náš domov, zde vstupujeme do Božího království, které nám bylo zaslíbeno a do něhož jsme byli pozváni, v němž nám Bůh už zde na zemi připravil místo. Musíme se klanět Bohu v nejhlubším nitru našeho ducha, mluvit s ním, sjednotit se s ním, ztratit se v něm a v něm opět ‚vyjít‘, abychom své bytí nově formovali a utvářeli zcela podle Boha, zcela v souladu s Božím obrazem, který do nás vložil. Přitom se musíme úplně odevzdat do Božích rukou, protože on, více než my sami, v nás může způsobit tuto obnovu.

(Titus Brandsma, Das Erbe der Propheten)

Co se mě týče, já mám prostě radost z toho, že nic nemám – dokonce ani skutečnost Boží přítomnosti. Žádná modlitba, žádná láska, žádná víra – nic než neustálá bolest z touhy po Bohu. Chci psát, ale nemám, co bych víc řekla, než Vás prosit, abyste se za mě modlil. Z celého srdce chci, aby to bylo právě tak, protože tak to chce On…

(Matka Tereza, dopis otci Neunerovi, 17. února 1962)

Je dobré, že Vaše adorace není výkon, nýbrž klanění. Bůh už zná naše bolesti a potřeby, proč mu stále lamentovat. Mnohem pozitivnější je stát před ním ve své chudobě a důvěřovat mu, tomuto milujícímu, který je láska, nejen má lásku. Buďte dítětem před otcem, který tvoří z nemožného možné, který Vám dává pevnou svobodu.

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 12. května 1998)

Někdy, když čtu jistá duchovní pojednání, v nichž je dokonalost ukazována za tisícerými překážkami, obklopená spoustou iluzí, můj ubohý rozoumek se brzy unaví, zavřu učenou knihu, která mi působí bolení hlavy a vysušuje mi srdce, a vezmu si Písmo svaté. Potom se mi všechno zdá jasné, jediné slovo odhalí mé duši nekonečné obzory, dokonalost mi připadá snadná. Vidím, že stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis Otci Roullandovi, 9. května 1897)

Velmi se mi líbí slova, která P. Lacordaire adresuje svaté Máří Magdaléně: „Koho hledáš? Už není co hledat, Marie, našla jsi Toho, kterého už neztratíš. Nemusíš se už ptát nikoho na zemi ani v nebi a Jeho ještě méně než ostatních, protože On je tvá duše a tvá duše je On. Odděl se na okamžik, nyní jste spojeni tam, kde už není prostor ani překážky, ani stíny, nic, co by bránilo sjednocení a jednotě. Jste jedno, jak si to On přál a jak jsi ty doufala: jedno, jako je Bůh ve svém Synu, v hlubině oné podstaty, v níž nyní přebýváš skrze milost a v níž jednoho dne budeš přebývat ve slávě.“

(P. Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire OP /1802–1861/, text citovaný Alžbětou od Trojice)

Ta studna rozkvétá kolem roubení, kde je voda.
A ta mast je vzácná tím, že tvé nohy smí osvěžit.
Nech mě napít se z tebe, dej sebe mé duši, nech ji pít,
vodou se staň, jež poselství tvých úst mi podá.

Vůně mé misky tvou vůní tak prostoupená je,
stává se vzpomínkou na tebe a připomíná mi
mast nardu, jež hýčká tvou pleť, a pije z ní
tvou sladkou hebkost, jež vše, čeho se dotkne, pomaže.

Voda a vůně tvá, ó Pane cesty, toužím,
pastýři, velký rolníku se srdcem vyčerpaným,
spatřit tě, dotýkat se tě, já celá osvícena jsem

na pastvinách tvých božských slov, když svítá den.
Jsem ženou hříšné lásky, ženou navoněnou…
Ty to víš, Pane, a přesto vše Ty mluvíš se mnou!

(Carmen Conde /1907–1996/, U nohou Ježíšových, překlad Josef Hrdlička)

Zítra je svátek svaté Máří Magdalény, o níž Věčná Pravda řekla: „Ona mnoho milovala.“ Je to svátek také pro mou duši, protože slavím výročí svého křtu… Prosím Vás, abyste mě zítra při mši svaté opravdu zasvětil Jemu, … abych nežila než pro lásku k Němu, se stále se zvětšující vášní až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh předurčil svou věčnou, neměnnou vůlí.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 204)