Doporučujeme
„Mám v srdci velikou bolest nad zhoršující se situací na východní Ukrajině...“
Prohlášení Jeho Blaženosti Svjatoslava, vrchního arcibiskupa Ukrajinské řeckokatolické církve, k začátku války na Ukrajině
Čeští a moravští biskupové jednoznačně odsuzují ruskou agresi na Ukrajinu a vyjadřují svou plnou podporu Ukrajině.
Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. (Mt 7,7)
Jsem Anastázie, J-L 35 (tj. absolventka evangelizační školy Jeunesse-Lumiere, ročník 35), Ukrajinka, a nacházím se v Kyjevě, v tuto dobu v centru ruského vojenského ataku. Uvědomuji si, že každá minuta může být poslední minutou mého pozemského života, proto klepu na dveře vašich srdcí, drahá rodino J-L. Nelidskost je děsivá: ruská armáda bombardovala sirotčinec ve městě Vorzel, mateřskou školu v městě Okhtyrka. Mnoho domů civilistů, například jeden stojící vedle jeslí v Kyjevě. Téměř nespíme a pokud se nám podaří usnout, budíme se za zvuku bomb a sirén a první naší starostí je zjistit, zda jsou ještě v tu chvíli naživu naši blízcí v jiných městech.
Prožíváme chvíle, kdy bychom my, děti církve, měli žít jako velcí světci: vždyť na nás leží odpovědnost za spásu současného světa.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Mé obavy toho rána byly jen neurčité, i když pocit vnitřní nepřipravenosti byl velmi reálný. Brzy však nabyly zcela konkrétní podoby. Krátce po příchodu Rudé armády začalo zatýkání, konfiskace majetku, nekonečné výslechy, hrozby a výhružky. Komunisté se snažili zmocnit každého, kdo podle nich mohl ohrozit je samotné nebo nový režim.
„Rudá armáda je tu. Město je obsazené. Sověti jsou zde.“ To byla zpráva, která se 17. října 1939 v panice šířila po celé polské vesničce Albertin. Právě jsem dosloužil mši svatou a snídal, když onoho památného rána přispěchali vyděšení farníci, aby mi to řekli.
Střezte se, dcery, oné pokory, jež vrhá duši do hlubokého neklidu nad velikostí vašich hříchů. (…) Někdy může být pocit vlastní ubohosti opravdovou pokorou, zatímco jindy velmi vážným pokušením. Já to zakusila a dobře to znám. Sebevětší ryzí pokora nikdy neuvádí ve zmatek, nezneklidňuje, nerozvrací, nýbrž zaplavuje duši pokojem, sladkostí a klidem. Nejenže nezneklidňuje a netísní duši, nýbrž ji rozšiřuje a dává jí větší schopnost sloužit Bohu, zatímco pokora, jež pochází od ďábla, uvádí ve zmatek, rozvrací pořádek, všechno zpřehází a je velmi trýznivá. Jste-li v tomto stavu, všemožně usilujte nemyslet na vlastní ubohost, zato úporně myslete na Boží milosrdenství, na lásku, jakou nás Pán zahrnuje a co pro nás vytrpěl.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XL,1–3)
Milý bratře!
Na prahu posvátné předvelikonoční doby vám zase jednou posílám srdečné bratrské pozdravení. Válka stahuje svůj osudný kruh kolem nás stále úžeji, proto se stále úžeji musíme sklánět pod ochranné všemohoucí ruce Otcovy a očekávat veškeré dobro pouze od něho. … Nikdy jsem tolik nevnímal krásu tohoto života, drsnou krásu spočívající v tom, že skrze vnější temnotu zahlíží člověk do pravého světa Ducha plného světla, do skutečného světa Božího, a může proto klidně kráčet dál až k Pánově hoře… Modleme se za sebe navzájem, aby nás všechny tyto zkoušky obohatily o pravá duchovní dobra.
(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, dopis spolubratru; Dachau, 28. ledna 1945)
Je možné, aby člověk začal milovat své nepřátele (Lk 6,27)? Kdyby to záviselo jen na nás, bylo by to nemožné. Pamatujme však, že když Pán o něco žádá, chce to dát. Nikdy nás Pán nežádá o něco, co by vám nedal už dříve. Když mi říká, abych miloval své nepřátele, chce mi k tomu dát schopnost. Bez této schopnosti bychom toho nebyli schopni, ale on vám říká: „Milujte svého nepřítele“ a dává vám schopnost milovat. Svatý Augustin se modlil takto, poslechněte si, jaká je to krásná modlitba: Pane, „dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš“ (Vyznání, X, 29.40), „dej mi, co žádáš, a žádej, co chceš“, ale to proto, že jsi mi to dal jako první. Co bychom měli žádat? Co nám Bůh rád dává? Sílu milovat, která není věcí, ale je to Duch svatý. Moc milovat je Duch svatý a s Ježíšovým Duchem můžeme na zlo odpovídat dobrem, můžeme milovat ty, kdo nám ubližují. To křesťané dělají. Jak smutné je, když lidé a národy, kteří se hrdě hlásí ke křesťanství, považují druhé za nepřátele a pomýšlejí na vzájemnou válku! Je to velmi smutné!
(z rozjímání papeže Františka při modlitbě Anděl Páně o sedmé neděli v mezidobí)
Když pochopíme, kolika věcí se nám nedostává, a když se místo toho, aby nás to odradilo, staneme žebráky, kteří mají stále větší důvěru v lásku Boží, když úpěnlivě prosíme, aby jeho království přišlo tak, jak chce on, pak je to znamením, že v sobě máme pravdu života a že ta pravda v nás roste.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)