KARMEL

Řeknu vám, jak to dělám, když přijde malá únava: dívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak se on vydal za mne, zdá se mi, že já nemohu pro něho dělat méně než to, že vynaložím velké úsilí, vyčerpám se, abych mu trochu vrátila to, co on mi dal!

(Alžběta od Trojice, dopis 156)

Když vidím některou sestru smutnou, vždycky si myslím, že odmítá Ježíši něco dát.
Radostnost je znakem štědré a umrtvené osoby. Osoby, která se tím, že zapomíná na všechny věci, dokonce i na sebe, snaží ve všem, co dělá pro duše, potěšit svého Boha. Radostnost je často plášť, který zakrývá život v oběti, život stálého spojení s Bohem, zápalu a velkodušnosti. Osoba, která tento dar radostnosti má, velice často dosahuje vysokého stupně dokonalosti. Vždyť Bůh miluje radostného dárce a přivine si k srdci řeholnici, kterou miluje.

(matka Tereza, instrukce sestrám, 31. března 1987; výklad Konstitucí)

Poslušnost je poslední, nejvyšší a nejdokonalejší stupeň lásky, na němž přestáváme sami existovat, kde se popíráme, kde umíráme, jako Ježíš zemřel na kříži…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis br. Jeronýmovi, 24. ledna 1897)

Bděte nad svými vnitřními hnutími, zvláště nad těmi, jež se týkají různých výsad. Kéž nás Bůh pro své utrpení zbaví toho, abychom lpěly na výrazech jako: „já jsem starší“, „já mám více let“, „já jsem pracovala víc“, „s tou se zachází lépe než se mnou“. Každý, kdo chce být dokonalý, musí se na hony vyhýbat výrazům jako: „měl jsem pravdu“, „ukřivdili mi“, „nezasloužil jsem si, aby se tak se mnou jednalo“.
Zapuďte takové myšlenky, sotvaže vás napadnou, neboť zabývat se jimi, či dokonce o nich mluvit, to je mor, příčina velkého zla. Vroucně proste Pána, aby vás vyléčil.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XII,4; XIII,1)

Když opomíjíme upřímné, prožité a promodlené přiznání si našich omezení, v podstatě bráníme milosti, aby v nás mohla účinně působit. Jestliže si nepřiznáme naši konkrétní a omezenou skutečnost, nemůžeme ani vidět reálné a možné kroky, které od nás Pán v každém okamžiku žádá poté, co nás přitáhl a uschopnil svým darem.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 50; 2018)

Ó, soucitný a láskyplný Pane mé duše! Říkáte také: „Pojďte ke mně všichni, kdo máte žízeň, a já vám dám napít“. Je tu velikánská potřeba vody… Vím už, můj Pane, podle Vaší dobroty, že ji poskytnete. Vy sám to slibujete. A Vaše slova nemohou zklamat.
Slitujte se nad těmi, kteří nemají slitování sami se sebou! Když už je jejich neštěstí drží v takovém stavu, že k Vám nechtějí přijít, přijďte, můj Bože, Vy k nim! Já Vás o to prosím jejich jménem, a vím, že jakmile si porozumí a vzpamatují se a začnou Vás okoušet, tito mrtví budou vzkříšeni.
Ó, živé prameny ran mého Boha, jak bohatě budete vždy vyvěrat k našemu ukojení žízně. A jak jistě bude procházet nástrahami tohoto ubohého života ten, kdo se bude snažit živit oním božským nápojem.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 9,1.2; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Dříve psaly duchovní knihy spíše o „hlavní chybě“, že tu je nutno poznat. Ale zapomínalo se, že zrovna tak a možná ještě více je nutné poznat hlavní dar, který nám Bůh dává, jeho milost, a tím z naší strany úkol, který od nás požaduje. Bůh nejedná jen jaksi všeobecně, nýbrž zcela přesně. Například je to vidět u Pána Ježíše, že přišel v přesně stanovený čas, narodil se určeným způsobem a svým životem splnil dokonale vůli Otcovu. U nás to není tak jasné, my tak jasně nepoznáváme, co s námi Pán Bůh zamýšlí, a musíme stále hledat a prosit v modlitbě…

(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)

Víme a nevíme, co činíme, když hřešíme. Víme, že konáme zlo, že v sobě pustošíme čistotu, že pácháme zradu na věrnosti, na svobodě, na velikosti. Neznáme však pozadí tohoto zla, to nenapravitelné, co s sebou nese, nevíme, jakou svobodu, jakou čistotu, jakou velikost v nás ničí. Jak snažně si budeme později přát, aby se taková věc bývala nikdy nestala!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Ach, Celino, jak je snadné líbit se Ježíši, uchvátit jeho srdce. Stačí jen milovat ho a neohlížet se na sebe, nezpytovat příliš své chyby… Tvá Terezie není v této chvíli na výšinách, ale Ježíš ji učí těžit ze všeho dobrého i špatného, co v sobě najde.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 142, Celině, 6. července 1893)

Sotva se někdo dotkne naší cti, nedokážeme to snést, zdá se nám, že si to nesmíme dát líbit a říkáme hned: „Nejsme svaté“. Bůh chraň, sestry, abychom po nějakém méně dokonalém skutku říkaly: „Nejsme andělé, nejsme svaté.“ I když opravdu nejsme takové, je dobré myslet, že s Boží pomocí a díky našemu úsilí se jimi můžeme stát. (…)
Chtěla bych, aby mezi vámi převládala tato svatá smělost, jež nám dává růst v pokoře a uvádí do Boží přízně; On pomáhá velkodušným a nikomu nestraní.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XVI,11-12)