KARMEL

Na závěr generální audience na Svatopetrském náměstí František požádal věřící různých vyznání a náboženství, aby se připojili k iniciativě „Minuta za mír“ Mezinárodní katolické akce (Azione Cattolica Internazionale), která ve čtvrtek 8. června ve 13 hodin navrhuje zastavit se a prosit o mír na pěti kontinentech a zejména na Ukrajině.

CELÝ ČLÁNEK

 Celé lidstvo ať se chvěje,
celá země ať se třese
a nebe ať jásá,
když je na oltáři v ruce kněze
přítomný Kristus, živý Syn Boží.
Ó závratná výše a úžasná vznešenost!
Ó vznešená pokora! Ó pokorná vznešenost,
když se Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn,
ponížil do té míry, že se pro naši spásu skryl
v podobě malého chleba!
Pohleďte, bratři, na pokoru Boha
a před ním si vylévejte svá srdce;
pokorně se skloňte, a on vás povýší.
Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe,
aby vás celé přijal, když se vám celý podává.

(František z Assisi /1182–1226/, úryvek z listu generální kapitule)

Jsem opravdu daleko od svatosti, už jen tohle je důkazem: místo toho, abych se ze své vyprahlosti radovala, bych ji měla přičítat své malé horlivosti a věrnosti; mělo by mě trápit, že (už sedm let) spím při vnitřní modlitbě a při díkůčinění, ale já se tím věru netrápím… myslím, že se malé děti líbí svým rodičům, když spí, stejně jako když jsou vzhůru, myslím na to, že při operacích lékaři své pacienty uspí. A konečně myslím, že „Hospodin ví z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“.

(Terezie od Dítěte Ježíše, rkp. A, 75v–76r)

Co se mě týče, říkal jsem Ti, v jakém rozpoložení se vracím na frontu: jsem si nyní jasněji vědom toho, že mým úkolem po zbytek života bude rozvíjet v sobě – lidsky, věrně, neústupně – onen typ mystiky, který člověka vede k tomu, aby vášnivě pátral po Bohu v srdci každé substance a každého činu (a zároveň se tuto mystiku snažit co nejvíce zprostředkovat ostatním). Nikdy jsem nevnímal tak zřetelně jako nyní, že jedině Bůh sám, ne nějaké osobní snahy, nám může otevřít oči pro toto světlo a uchovat je pro nás…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 19. března 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

On! … On je zde! Co na tom, že se kolem nás všechno hroutí a nezůstává žádná lidská opora, na niž by se dalo spoléhat! On je tu! Co na tom, že prožíváme nejkrutější bolesti duše a srdce, když on je tu! On je vždy stejný, všemohoucí. Je sama dobrota, mírnost, milosrdenství… On je láska.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1940)

Chceš vědět, co se děje v nitru Trojice?
Povím ti to.
Otec se usmívá a rodí Syna.
Syn Otci úsměv opětuje a rodí Ducha.
Celá Trojice se usmívá a rodí nás.

(Mistr Eckhart)

Ty budeš dřív unaven milostmi, než ona jejich rozdáváním.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae)

Vstoupil jsem na Karmel pouze kvůli Boží lásce. Udělal jsem to jedině pro Něj. Ať budu zatracen nebo spasen, chci dál žít a konat všechno čistě pro lásku Boží. Ať se nakonec stane cokoli, mým ziskem bude to, že jsem jednal, jak nejlépe jsem mohl, abych Ho miloval až do posledního dne svého života.

(Vavřinec od Vzkříšení /1614–1691/)

Maria, drahocenný poklade ubohých! Hříchem jsme ztratili nejvyššího Krále, urazili jsme anděly, i sami sobě jsme obtížní, a vůbec nevíme, co si máme počít. To jediné zbývá ubožákům, abychom pozvedli oči srdce i těla k tobě, hledali radu, prosili o pomoc. (…) Ty víš, kolikrát jsem pozdvihl s hořkou myslí, s rozbouřeným srdcem a uslzenou tváří oči k tobě, nejlaskavější Panno, a s tvou pomocí vyvázl ze všech nebezpečí. Ať se radují jiní ze své nevinnosti, jiní ať se veselí nad množstvím svých zásluh, (…) pokud jde o mne: nadějí a útěchou mého života jsi, Matko, Ty.

(Jindřich Suso OP /1295–1366/, O věčné moudrosti)

Beurey-sur-Saulx, 25. června 1916

Drahá Marg,

už dva dny táboříme v jedné rozkošné, ačkoli částečně vypálené (v r. 1914) vesnici v okolí Bar-le Duc. Večer se chodím projít podél říčky s hladkými, ale mohutnými vodami, která protéká, tichá a silná, mezi lesy a vysokou trávou na lukách. Jsou tu syrově zlaté západy slunce nad ještě syrovější zelení. Venkov voní, jako když jsem byl malý. Po Verdunu je to skutečně odpočinek. Chybí tu jediná věc – ta hlavní: někdo, s kým bych si mohl otevřeně pohovořit a oddechnout si tak od mnoha věcí. V tomto ohledu jsem odkázán – dá-li se to říci – na našeho Pána a na korespondenty, jako jsi Ty.

Slíbil jsem Ti nějaké podrobnosti o svém životě ve Verdunu (1). Vlastně mám velmi málo co říci, neboť náš pobyt tam byl obyčejný. Náš pluk zaujímal privilegovanou pozici mezi kótou 304 a Avocourtským lesem, kde nedošlo k žádnému útoku. Jedinkrát nás bombardovali velkým kalibrem; naštěstí však beze škod. Skoro celý čas jsem strávil v temném úkrytu vyhloubeném na Avocourtské planině. Vycházel jsem, jen abych obešel první linie nebo zázemí v Esnes. Seshora byl úchvatný a okouzlující pohled (dohlédl jsem od Argonne až k Vaux), ale jak smutný! Hřebeny, kde bojujeme, jsou úplně rozstřílené a jakoby prašivé: podobají se vypáleným břehům mezi sytě zeleným zákruty Meusy, obklopenými lesy. Dál již nad tou hrůzou převládá malebnost. Širá zvlněná krajina, částečně zapuštěná ve vysokých lesích, v níž se křižují zásobovací cesty a probíhají nesčetné tajemné telefonní dráty, má v sobě zvláštní podmanivý ráz. Všude jsou patrné „stopy války“. Válka tuto zemi naprosto překryla.

Vesnice v blízkosti frontové linie jsou jako hnízda děl, k nimž se člověk přiblíží jen s chvěním. Zmínil jsem Esnes, kde je centrum polních nemocnic tohoto sektoru (2): dělové střely sem dopadají téměř nepřetržitě, tříští trosky na kousky a velmi často rozdrtí někoho živého. Představ si, že jsem z výšky sledoval ostrou palbu na cíl, ostřelování našich zdravotnických vozů, rážemi 77 a 105. Protože úniková cesta byla na jednom místě pro Němce viditelná, každé vozidlo, které se objevilo, se octlo pod palbou a sprškou střel, na cestě tam i zpátky. Po dvou hodinách této hry nakonec trefili do černého (naštěstí jsme byli schopni většinu raněných zachránit). V končinách, kde jsme se nacházeli, tkvělo nebezpečí, kromě ostřelování, v množství malých granátů, které v podstatě po celou dobu namátkou dopadaly na řídce rozmístěné špatné příkopy, propojující zákopy s týlem. Nakonec už jsme téměř nevěnovali pozornost hvízdání velkých či malých granátů – pokud některý z nich nedoletěl příliš blízko.

Zkrátka, nepodstoupil jsem žádné zvlášť vážné nebezpečí, ale možná že kvůli fyzické či morální indispozici mě tento pobyt ve Verdunu (jehož nelituji) velice unavil. V takovém případě se má člověk naučit říkat spolu se svatý Pavlem: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ Není přece špatné cítit, jak ztrácíme půdu pod nohama: tím upřímněji se chytíme ruky našeho Pána. Tento pátek se budu snažit přiblížit co nejvíc (společně s Tebou, to se rozumí) Srdci našeho Pána. Mám velkou potřebu v Něm opět smočit svou duši, abych měl více víry, více oddanosti, více laskavosti. (…)

Sbohem. Ještě Ti odtud napíšu.

Pierre

(1) Bitva u Verdunu se protáhla na dlouhých deset měsíců roku 1916; počet padlých překročil 300 000 vojáků, dalších zhruba 500 000 zůstalo těžce zraněných či nezvěstných.

(2) Teilhard de Chardin jako kněz nesměl bojovat, ale celé čtyři roky se účastnil 1. světové války jako nosič raněných.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 25. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)