KARMEL

Ne všichni Ježíše Zmrtvýchvstalého viděli. Proč vlastně? Proč nepřišel vítězně za farizeji či za Pilátem, aby jim ukázal, že žije, a proč se zrovna oni neměli dotknout jeho ran?
Vidí jej pouze ten, komu se On chce zjevit. A On se zjevuje pouze tomu, koho může poslat. On se nezjevuje zvědavosti, ale lásce…

(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)

Mikuláš Hermann – pozdější bratr Vavřinec od Vzkříšení – se narodil v roce 1614. V mládí se nechal naverbovat do třicetileté války, podílel se na plenění a drancování, unikl šibenici. Kvůli zranění se vrátil domů, tělesně i duševně se ale zotavoval jen pomalu. V roce 1640 vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži. Zde se mu znovu a znovu vracely vzpomínky na jeho vojenský život, pronásledoval ho strach. Deset let strávil v obavách a nepokoji, aniž by zakusil úlevu v modlitbě nebo skrze soucit druhého člověka. Až později mu bylo dopřáno, aby své utrpení uchopil jako znamení své velké lásky k Bohu a přijal svou životní cestu.

Nermuťte se nad tím, co nazýváte křížem, jenž má původ ve vašem temperamentu. Pán Bůh má ve svém domě pro všechny temperamenty místa dost. Nemáme na nich co měnit, jsou takové, jaké jsou, ve svém omezení i ve svém bohatství. Hlavní je naplnit láskou onu nádobku, o níž Bůh od věčnosti rozhodl, že nám ji dá.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Všechno, co je ve mně dobré, způsobilo svaté přijímání, jemu vděčím za všechno. Cítím, že mě ten svatý oheň zcela proměnil. Ach, jak se raduji, že jsem Tvým příbytkem Pane, mé srdce je svatyní, ve které ustavičné přebýváš…

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1392)

Boží odpuštění napravuje nenapravitelné. Ne tím, že by způsobilo, aby to, co bylo zničeno, zničeno nebylo. Ale tím, že v srdcích, kde hřích poničil růže první lásky, jejich čistotu i svěžest, dává vykvést tmavým růžím – leckdy stejně krásným, někdy i krásnějším –, růžím druhé lásky s její lítostí, s jejími slzami, s její horoucností.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)

Od té doby, co je tu v domě jedna postulantka, musím často myslit na naše řeholní mládí, na podivuhodnou cestu k hoře Karmel. Každá ta cesta je pozoruhodně řízena. A dějiny duší na Karmelu jsou ještě podivuhodnější. Jsou ukryty hluboko v Božském Srdci. To, o čem se nám někdy zazdá, že tomu na své cestě nerozumíme, zůstává jen prchavým zábleskem toho, co je Božím tajemstvím až do chvíle, kdy se nám to samo zjeví. Naděje, že v budoucnu nám bude všechno objasněno, je mou radostí. Víra v tajemství dějin duší nás musí posilovat, i když by nám mohlo brát odvahu to, co vidíme na sobě a na jiných.
Dnes je svátek svatého Šimona Stocka. Ráno při mši svaté jsme mu zpívaly a potom ještě májovou píseň Flos Carmeli. V té je tolik příslibů!

(Terezie Benedikta od Kříže, dopis přítelkyni, 16. května 1941)

Od července 1890 pobýval svatý Charles de Foucauld v trapistickém klášteře v Akbesu (tehdy Sýrie, dnes Turecko). Zde byl svědkem počátků arménské genocidy, která vrcholila v letech 1915–18 a při níž Turci vyvraždili přibližně 1,5 milionu Arménů. Charles tehdy velmi trpěl pocitem, že jej chrání jeho národnost. Roku 1896 psal své sestřenici:

Záznam svatořečení bl. Tita Brandsmy, O.Carm., v neděli 15. 5. 2022 v 10 hodin s anglickým komentářem a překladem můžete zhlédnout

ZDE>>>

Sladký Ježíši, když Tě vidím,
ožívá ve mně veliká láska k Tobě.
Ty víš, Ježíši, jak Tě miluji
a že jsme nejlepšími přáteli.

To vyžaduje více odvahy k utrpení.
Ale každé utrpení je pro mne
jedinou cestou k Tvému království.

Pane, když na tvůj obraz hledím, zdá se,
že cítím objetí jak od přítele;
převzácný dar a dobro zajištěné
já nacházím tak ve své věrné lásce.

Tvá láska, vím to, přináší i bolest
a velké odvahy mi bude třeba,
však za tvou slávou jinak se jít nedá,
než strádání na úzké cestě unést.