KARMEL

Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894–1967/ – a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).

Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).

Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem – a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.

 

Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)

Chci se stát obětí Ježíšova Srdce, chci se pro něj zcela obětovat, zříci se všeho, sebe sama a svých věcí! Říkáte mi, že jsem moc mladý a nevím, „co se mi v životě může přihodit…“ Ach, můj Ježíši! Chci ti nabídnout čerstvý květ, jaký je člověku líto utrhnout! Pak se chci položit na tvé Srdce a úplně tento květ pro tebe otrhat, kéž smím zemřít pro tebe samého! Ach, Ježíši! Jaká oběť by to byla, kdybych ti nabízel jen to, co ani nepotřebuji, z mého nadbytku?

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, dopis matce, 16. června 1920)

Myslím, že je nepřesné tvrdit, že lidé hledají v řeholním životě více bezpečí tím, že „omezují“ svou činnost; kdyby tomu věřili, byla by to skutečně škoda a jen málo ke cti Prozřetelnosti. Ne, usměrnit (zaměřit) neznamená omezit. Přijmi to jako princip a neúnavně okolo sebe opakuj toto: jedna z nejjistějších známek pravdivosti náboženství, obecně a zejména v duši, je pozorovat, do jaké míry vede k jednání, to znamená, v jaké míře se mu daří vyvést z hlubokých pramenů, které jsou v každém z nás, určité maximum energie a úsilí. Činnost a posvěcení jdou ruku v ruce a podpírají jedna druhou.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Neusilujte o bratrskou lásku a o pokoru. Usilujte o to být nádobou, do níž přijde přebývat Bůh: pak budou bratrská láska i pokora jedinými možnými postoji, jež zcela spontánně zaujmete. A i kdybyste tomu třebas desetkrát za den nedostála, vždy se ihned vzchopte v Ježíši, aniž byste se dopouštěla jakékoli násilnosti či byla netrpělivá vůči sobě samé.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Dnes si připomínáme 350. výročí narození Ludvíka Maria Grigniona z Montfortu /* 31. ledna 1673/. Jan Pavel II. si za své biskupské i papežské heslo zvolil Grignionovu krátkou zásvětnou modlitbu Totus tuus:

Jsem celý Tvůj a všechno mé je Tvé, můj milý Ježíši, skrze Marii, Tvou svatou Matku.

(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673–1716/)

Také na mne přicházejí slabosti, ale já se z toho raduji. Ani já nejsem vždycky nad pozemskými nicotnostmi; tak například mě vyvede z míry hloupost, kterou řeknu nebo udělám. Ale vzpamatuji se a řeknu si: Jaká bída! Jsem tedy ještě na tom pořád stejně jako dříve! Řeknu si to však s velkou mírností a beze smutku. Je to tak dobré cítit se malý a slabý!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, Poslední rozhovory, 5. července 1897)

Blahoslavení jsou ti, kdo jsou zapsáni v knize života. Ovšem jsi-li to i ty, má duše, proč jsi ještě smutná a proč mě znepokojuješ? Doufej v Boha, vždyť Mu i nyní ještě jednou vyznám své hříchy a dosvědčím projevy Jeho milosrdenství. Z toho všeho dohromady složím píseň chvály s ustavičnými vzdechy ke svému Spasiteli a svému Bohu.

(Terezie od Ježíše, Zvolání duše k Bohu, 17,6; pracovní překlad Vojtěcha Kohuta OCD)

Ptáš-li se tedy, kudy máš jít, chop se Krista, protože on je cesta.
Ptáš-li se však, kam jdeš, přimkni se ke Kristu, protože on je pravda, ke které toužíme dospět.
Ptáš-li se, kam se máš natrvalo dostat, přimkni se ke Kristu, protože on je život.

(Tomáš Akvinský /1225–1274/, Super Ioannem 14,2)

Usilujte především o to, abyste byly sjednocené srdcem i vůlí, jak to čteme o apoštolech a ostatních křesťanech prvotní Církve: „všichni měli jedno srdce“. Nebude jiného znamení, že se těšíme Pánově milosti, než vzájemná láska a jednota. Sám totiž říká: „Podle toho svět pozná, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ Vždyť kde je rozdílná vůle, tam je nevyhnutelně i nesvornost; a kde je nesvornost, bezpochyby nastane rozpad, jak říká Spasitel: „království v sobě rozdvojené padne“.

(Anděla Merici /1474–1540/, úryvky z Odkazu 10; 7-18)

Celino, bojím se, že jsem neřekla, co je třeba, snad si budeš myslet, že vždycky dělám to, co říkám, ach ne! Nejsem vždycky věrná, ale nikdy nemalomyslním, odevzdávám se Ježíšovi do náruče.

(Terezie od Dítěte Ježíše, korespondence, dopis z 18. 7. 1893)