Doporučujeme
Chci, aby ses zamyslela nad tímto tvrzením: „Jsme zodpovědní za to, jak na nás působí druzí lidé.“ Ten druhý není zodpovědný za to, jak na mě působí (může být zodpovědný za spoustu jiných věcí, ale ne za to, jak působí zrovna na mě). Je to tvoje volba, když dovolíš druhým, aby tě ovlivňovali jenom tím, že jsou kvůli něčemu naštvaní (zvlášť když to s tebou nemá nic společného). Máš na výběr. Můžeš se rozhodnout, že se jimi nenecháš ovlivňovat. V jistém smyslu, jsi-li skleslá kvůli něčí špatné náladě nebo kvůli čemukoli jinému, „dovolila jsi mu“, aby tě takto ovlivnil. Není to otázka temperamentu, nýbrž tvé svobodné volby.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Ať je příkaz jeho lásky pociťován u kořenů mé existence. A pak ať pochopím, že nedávám souhlas k tomu, abych existoval, ale že existuji, abych dával souhlas. (…)
Plná plodnost duchovního života totiž začíná ve vděčnosti za život, v souhlasu s tím, že žijeme.
(Thomas Merton /1915–1968/, Žádný člověk není ostrov, 14.7)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 29. ledna)
Texty propria
Eleonora Girlani se narodila roku 1460 ve šlechtické rodině v severoitalském městě Trino, v provincii Vercelli. Jako dívka navštěvovala školu benediktinek a sama se chtěla stát benediktinskou mniškou. Když se však již vypravila na cestu do konventu, její kůň se vzepřel a neodvezl ji tam. Tuto událost interpretovala jako znamení a spolu s dvěma svými sestrami, Marií a Františkou (Scholastikou), v roce 1477 jako sedmnáctiletá vstoupila do karmelitánského kláštera v Parmě (1). Zde přijala řeholní jméno Archanděla. Brzy po profesi (1478) ji komunita zvolila převorkou (2). Po založení kláštera v Mantově v roce 1492 se stala převorkou tam a tento úřad zastávala až do své smrti (3).
Dnes slaví své 420. narozeniny ctihodná matka Marie Elekta od Ježíše, zakladatelka pražského Karmelu sv. Josefa. Popřát jí můžete zde:
Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“. Citací svatého Augustina poznamenal, že na předpisech, které církev přidala později, je třeba trvat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“. Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je velmi aktuální. Mělo by být jedním z kritérií, které je třeba zohledňovat při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, jež umožní oslovit opravdu všechny.
(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, odst. 43; 2013)
Dnes uplynulo 80 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi… Nabízíme text Abrahama Heschela, rabína a profesora židovské etiky a mystiky. Narodil se roku 1907 v Polsku ve významné chasidské rodině, vyrůstal na Ukrajině. Po studiích v Německu byl krátce před vypuknutím války deportován do Polska, odkud se mu podařilo těsně před německo-sovětskou okupací uniknout do Ameriky.
Jaká by měla být naše odpověď na Osvětim? Měl by tento národ, povolaný být svědkem Boha milosrdenství a soucitu, vytrvat ve svém svědectví a držet se Jobových slov: „I kdyby mě zabil, budu v něj důvěřovat“ (Job 13,15), nebo by se měl tento lid řídit radou Jobovy ženy: „Proklej Boha a zemři!“ (Job 2,9) a ponořit se do anonymity stovek národů po celém světě a jednou provždy zmizet? Víra našeho lidu v Boha v této historické chvíli neochabla. V tomto dějinném okamžiku byl Izák skutečně obětován, jeho krev byla prolita. Všichni jsme zemřeli v Osvětimi, ale naše víra přežila. Věděli jsme, že zavrhnout Boha by znamenalo pokračovat v holocaustu.
(rabín Abraham Joshua Heschel /1907–1972/)
P.S.: Chystám pojednání proti soukromé mši a studuji 1. Kor. kap. 13 a některé další pasáže, kde lze najít učení o ospravedlnění. Moje Katka jezdí, kočíruje, osívá svá pole, nakupuje dobytek, vyvádí ho na pastvu, vaří pivo a srdečně Tě zdraví. Krom toho všeho se vsadila o 50 zlatých, že do Velikonoc přečte celou Bibli. Myslí to vážně. Už začala Pátou Mojžíšovu.
(Martin Luther /1483–1546/, postskriptum z dopisu Justu Jonasovi, 28. října 1535)
Naše slabost hraje svou úlohu v tajemství obrácení a proměny, díky níž se stáváme novými lidmi. Svatý Pavel byl tímto tajemstvím natolik proměněn, že se nakonec ze svých slabostí radoval, ba dokonce se jimi chlubil. Naučil se žít pouze ze zářivé Kristovy milosti, jakkoli to znamenalo balancovat na hraně své slabosti a všelikých zkoušek. Můžeme si z toho vzít lekci: veškeré naše slabosti, nedostatky a negativní povahové rysy, které vykazujeme, jsou ve skutečnosti problematické jen na čistě přirozené úrovni – „necítíme se“ s nimi dobře. Na duchovní úrovni se však mohou stát zdrojem velké síly, jenž nám umožní mít účast na Kristově životě a spoléhat se víc na jeho sílu než na svou vlastní. Nemůžeme se stát silnými, dokud nepoznáme vlastní slabost, přičemž poznat ji znamená zakusit ji, projít si jí.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Hříchem církve není rozdělení, k němuž došlo v minulosti, ale selhání, k němuž dochází v přítomnosti. Je to trvání rozdělení řekněme ze 16. století, rozdělení, které – ačkoli pramenilo z důležitých argumentů velkých a dobrých lidí zaujatých pro pravdu evangelia – se teď stalo hašteřením malých, nedobrých lidí starajících se především o postavení vlastních skupin.
I v dnešní církvi dochází k důležitým polemikám. Když tedy přemýšlíme o jednotě křesťanů, potřebujeme nejen odhodlání uzdravovat zranění z minulosti, ale i varování ohledně nových zranění v budoucnosti. Pokud máme podporovat jednotu církve teď i v budoucnosti, musíme dát do pořádku irelevantní rozdělení z minulosti. Ne tak, že je budeme ignorovat nebo na ně zapomínat, ale že se vrátíme zpátky k reformaci – ne snad proto, abychom opakovali staré disputace, ale abychom v lásce znovu dosáhli oné vášně pro pravdu evangelia, kterou měli lidé na obou stranách. Neboť tato vášeň nás teď může dovést nikoli k opětovnému rozdělení, ale k jednomu Otci, skrze Syna, ve svatém Duchu lásky.
(Herbert McCabe OP /1926–2001/, Bůh, Kristus a my)
Mám strach z onoho církevního vlastenectví, jež se vyskytuje v katolických kruzích. Chápu vlastenectví jako cit přisuzovaný určité pozemské vlasti. Mám z něho strach, protože se bojím, že se jím nakazím. Ne proto, že by církev dle mého mínění nebyla takového citu hodna, ale proto, že v sobě nechci žádný cit toho druhu mít. Slovo „chtít“ tu není to pravé. Vím, s jistotou cítím, že veškerý cit toho druhu, ať má jakýkoli předmět, je pro mne zhoubný.
Někteří svatí schvalovali křížové výpravy, inkvizici. Nedokážu to posuzovat jinak, než že se mýlili. Nedokážu se zříct světla svědomí. Pokud mám za to, že v jednom bodě vidím jasněji než oni, já, jež stojím tak daleko pod nimi, pak musím přiznat, že v tomto bodě byli zaslepeni čímsi velmi mocným. Tím čímsi je církev jakožto společenská entita.
(Simone Weilová /1909–1943/, dopis J. M. Perrinovi OP, snad leden 1942)
Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml, že Tereziina nauka ‚malé cesty‘ se nápadně podobá základním tezím reformace a že obsahuje odvážnou a jistou odpověď církve na protestantskou spiritualitu. Odmítnutí starozákonní mentality ospravedlnění na základě skutků; zboření veškeré vlastní dokonalosti, aby bylo vytvořeno místo pro Boží dokonalost v člověku; … to vše jsou linie, které spojují Terezii a reformátory.
(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, Therese von Lisieux: Geschichte einer Sendung, 1950)