Doporučujeme
Památka 12. července
Texty propria sester OCD
(použity s jejich laskavým svolením)
Ludvík a Zélie Martinovi měli devět dětí, z nichž čtyři zemřely v dětství. Zbývajících pět dcer vstoupilo do řehole; čtyři se staly bosými karmelitkami (jednou z nich je i svatá Terezie z Lisieux, pozdější učitelka církve), jedna vizitantkou. Svatořečeni byli v roce 2015 papežem Františkem.
„Manželé Martinovi čelili všemu pod Božím pohledem a v každé situaci, ve chvílích radostí i úzkostí, stavěli Ježíše Krista na první místo. Byli si stále jisti Pánovým velkým objetím a tím, že s jeho pomocí budou nakonec schopni udělat vše a překonat jakoukoliv těžkost“ (P. Sangalli OCD, postulátor procesu). „Dobrý Bůh mi dal otce a matku, kteří byli více hodni nebe než země“ (sv. Terezie od Dítěte Ježíše).
Jejich památku slavíme na Karmelu 12. července.
Dopis Zélie Martinové Celině Guérinové, 17. prosince 1876:
Má vroucně milovaná švagrová! Když na to myslím, jakou bolest Ti způsobím těmito řádky, tluče mi z toho srdce. Proto jsem nejprve váhala, zda Ti mám napsat úplnou pravdu. Cítím ale, že to musí být, píši proto, že potřebuji Tvou radu.
Konečně jsem se dostala k doktorovi X, který mě pečlivě vyšetřil a po chvilce ticha mi řekl: ,Víte, že nemoc, kterou máte, je velice vážná? Je to zhoubný nádor. Souhlasíte s operací?‘ Odpověděla jsem: ,Ne, protože jsem si jistá, že mi život nezachrání a naopak by mi ho ještě ukrátila.‘ A on pochopil, že jsem o tom pevně přesvědčená, takže řekl: ,Víte tolik, co já. Máte pravdu, operaci vám nemohu doporučit, protože výsledek by byl velmi nejistý.‘ Když jsem se ho ptala, zdali je vyhlídka alespoň jedno procento, dal mi vyhýbavou odpověď. Byla jsem lékaři vděčná za jeho upřímnost.
Nyní musím tedy své záležitosti rychle vyřídit, abych nepřivedla svou rodinu do rozpaků. Lékař mi pak napsal recept. Zeptala jsem se ho: ,K čemu to bude?‘ Podíval se na mě a řekl: ,K ničemu, ale nemocným to dělá dobře...‘
Doma jsem musela všechno oznámit a nyní toho lituji, neboť z toho byla na smrt vážná scéna. Všichni plakali, ubohá Leonie hlasitě vzlykala. Potom jsem jim vypočítala mnoho lidí s tou samou nemocí, kteří tu přesto ještě žili deset až patnáct let. Na oko jsem byla docela klidná, vykonávala jsem všechny práce, jako kdyby mi nic nebylo, ano, byla jsem veselejší, než kdy předtím. Tímhle způsobem jsem mohla své milé alespoň trochu uklidnit. Ovšem – odevzdávám se, jak jen mohu, do vůle Boží, ale ani v nejmenším jsem nemyslela na takovou zkoušku. Můj muž se nedá potěšit. Vzdal se docela svého oblíbeného sportu chytat ryby na udici a své rybářské náčiní odnesl na půdu. Také nechce chodit do společnosti svých přátel a je úplně zničený.
Prosím vás, netrapte se pro tuto věc, ale odevzdejte se i vy do vůle Boží. Kdyby mě Bůh považoval za užitečnou tady na zemi, jistě by u mě nedopustil tuhle nemoc, protože jsem ho tolik prosila, aby mě nebral z tohoto světa, dokud mě moje děti budou potřebovat. Marie je již velké děvče s vážným chápáním života a neoddává se žádným iluzím. Jsem přesvědčená, že jednou bude dobrou hospodyní, až já tu nebudu. Bude dělat vše, aby své sestry dobře vychovala a dávala jim dobrý příklad. I Pavlína je jemné děvče, ale Marie má větší zkušenost a má na sestry větší vliv. Celina dává naději, že bude zbožné dítě a také to slibuje. Zřídka kdy se vyskytne, aby dítě v jejím věku mělo takovou náklonnost ke zbožnosti. Co se týče Terezie, mohu to říci jediným slovem: je skutečně malým andělem. A Leonie? Tu může změnit jen Pán Bůh a jsem přesvědčena, že On to udělá. Všichni budou, milá švagrová, rádi, že Tě mají, když já tu nebudu. Budeš jim pomáhat radou i skutkem. A kdyby dívky měly to neštěstí, že by ztratily i otce, smím Tě potom poprosit, abys je vzala k sobě, že ano? Jaká je to pro mne útěcha, že mám tak dobré příbuzné, kteří nás mohou v případě nějakého neštěstí co nejlepším způsobem nahradit. Je mnoho ubohých matek, které jsou mnohem nešťastnější nežli já, protože nevědí, co bude z jejich dětí, když je musí zanechat v bídě a bez pomoci. V tomto ohledu se nemusím ničeho bát. Zkrátka, nevidím ty věci tak tragické, a to je jedna z největších milostí, jaké mi Bůh dal...
Ať se stane cokoli, využijme toho času, který nám zbývá, a zbytečně nemějme starosti. Stejně bude všechno vždycky tak, jak chce Bůh!“
Převzato z: www.bosekarmelitky.cz