Doporučujeme
(OCD • svatá • nezávazná památka 13. července)
Texty propria
Narodila se 13. července 1900 v Santiagu de Chile. Při křtu dostala jméno Juana Enriqueta Josefina od Nejsvětějšího Srdce Fernández Solar. Kdo ji znali blíže, říkali jí Juanita a pod tímto jménem ji zná nejvíce lidí i dnes. Vyrůstala obklopena svou rodinou: rodiči Miguelem Fernándezem a Lucií Solar, třemi bratry a dvěma sestrami, dědečkem z matčiny strany, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi. Její rodina patřila k těm zámožnějším a křesťanská víra se zde žila věrně a opravdově.
Základní vzdělání získala Juanita ve škole Francouzských sester Nejsvětějšího Srdce. Dá se říci, že její krátký, avšak intenzivní život se rozvinul především v prostředí rodiny a školy (1). Když jí bylo čtrnáct let, rozhodla se pod vlivem Božího vnuknutí, že zasvětí svůj život Bohu jako řeholnice řádu bosých karmelitek. Její touha se naplnila 7. května 1919, kdy vstoupila do maličkého kláštera Ducha svatého v Los Andes, asi 90 km severně od Santiaga. Obláčka se konala 14. října téhož roku a Juana začala noviciát se svým novým jménem Terezie od Ježíše. Dlouho předem věděla, že zemře mladá, neboť jí to Pán zjevil. Měsíc před svou smrtí to sdělila svému zpovědníkovi.
Přijala to v pokoji a s důvěrou. Byla si jistá, že její mise – pomáhat lidem Boha znát a milovat – bude pokračovat i na věčnosti. Po mnoha vnitřních zkouškách a nepopsatelném tělesném utrpení způsobeném prudkým záchvatem tyfu, který nakonec ukončil její krátký život, opustila tento svět navečer 12. dubna 1920. Pět dní předtím – právě pro nebezpečí smrti – složila předčasně své řeholní sliby. Za tři měsíce by měla dvacáté narozeniny a do ukončení řádného kanonického noviciátu jí chybělo šest měsíců.
Juanita »procitla« k duchovnímu životu už jako dítě. Sama říkala, že Bůh ji přitahoval už ve věku šesti let a vedl ji k tomu, aby veškerou kapacitu své lásky směřovala k němu. „Bylo to krátce po zemětřesení v roce 1906, kdy si Ježíš začal nárokovat mé srdce pro sebe", napsala ve svém deníku (2). Její schopnost lásku dávat a lásku přijímat byla enormní a pojila se u ní s mimořádnou inteligencí. Bůh jí »dovolil« zakoušet svou přítomnost. Tímto poznáním ji očistil a prostřednictvím zkušenosti kříže ji učinil »svým vlastnictvím«. Čím více ho znala, tím více ho milovala a v lásce se k němu připoutala naprosto a bezvýhradně. Jednou jí bylo dáno poznat, že láska se osvědčuje spíše skutky než slovy, proto se snažila vše ve svém životě dělat z lásky. Juanita velmi dobře pochopila, že aby člověk patřil Bohu, musí umřít sám sobě ve všem, co se Bohu protiví.
Její přirozené sklony byly zcela opačné než požadavky evangelia. Byla pyšná, sebestředná, tvrdohlavá, se všemi chybami, které jsou s těmito dispozicemi spojené. Nicméně rozhodla se jít proti proudu a důsledně vedla boj proti každému podnětu, který nevycházel z lásky.
V desíti letech se stala novým člověkem. To, co této proměně bezprostředně předcházelo, byla příprava na první svaté přijímání (3). Když pochopila, že k ní chce přijít a v ní přebývat sám Bůh, dala se tím horlivěji do práce, aby získala ctnosti, které ji učiní méně nehodnou takové milosti. V nejkratší možné době se jí podařilo – s pomocí Boží milosti – dokonale proměnit svůj charakter.
S přispěním hojné Boží milosti a s velkodušností, s níž miluje mladá dívka, se oddala modlitbě a životu podle evangelia. Během několika let dospěla k vysokému stupni sjednocení s Bohem. Kristus byl jejím jediným vzorem, ideálem a cílem. Milovala ho a učila se kvůli němu v každém okamžiku zapomínat na sebe. Snoubenecká láska prostupovala celou její bytost a ona netoužila po ničem jiném, než se plně sjednotit s tím, který okouzlil její srdce. V patnácti letech proto učinila slib panenství na devět dní a po jejich uplynutí jej vždy znovu a znovu obnovovala.
Život v klášteře od 7. května 1919 byl pro Juanitu poslední fází výstupu k dosažení svatosti. Stačilo pouhých jedenáct měsíců, aby se završil proces jejího připodobnění Kristu. V karmelitánském způsobu života nalezla mladá novicka dokonalý prostředek k předání vnitřního bohatství, které jí bylo svěřeno pro církev. Tímto bohatstvím byl vnitřní život důvěrného přátelství a sjednocení s Bohem, pro který se narodila.
Terezie od Ježíše z Los Andes byla blahořečena papežem Janem Pavlem II. v Santiagu de Chile 3. dubna 1987 a týž papež ji v Římě, 21. března 1993, svatořečil. Její tělo je uloženo ve svatyni na poutním místě Auco-Rinconada v Los Andes.
Svatá Terezie od Ježíše z Los Andes je první světicí chilského původu, je první neevropskou svatořečenou bosou karmelitkou a je čtvrtou kanonizovanou Terezií na Karmelu – vedle sv. Terezie z Avily, sv. Terezie Markéty Redi a sv. Terezie z Lisieux. Její památka se v karmelitánském řádu slaví 13. července.
(1) V internátní škole strávila Juanita dlouhých deset let (1907–17). Navštívit rodinu směly dívky jen jednou za měsíc na necelé dva dny …
(2) K zemětřesení, při kterém zahynulo asi 20 000 lidí, došlo v Chile 16. května 1906.
Deník, spolu s dochovanými dopisy, je základním pramenem k poznání jejího života.
(3) Ke svátosti smíření přistoupila pod vedením sester poprvé v sedmi letech, ke svatému přijímání – po roční přípravě – v deseti (11. září 1910).
(Podle St. Teresa of Jesus 'de Los Andes'... zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm., redakčně upraveno)
Karmelitánský lekcionář
První čtení: 2 Kor 10,17–11,2
Žalm: 45(44),11–12.14–15.16–17 Odp.: srov. Mt 25,6
Evangelium: Mt 25,1–13