Doporučujeme
Náhle jsem si uvědomil, jak jsme já a moji přátelé zasmušilí, melancholičtí a smutní. Měli jsme sice dostatek jídla, vhodné přístřeší a nadmíru zdravotní péče a vzdělání, ale žili jsme s radostí? Proč jsme pořád tak vážní, rezolutní a zaneprázdnění každým dalším úkolem, tak rozčarovaní z každého drobného neúspěchu, tak znepokojení, když si nás okolí nevšímá, tak hněviví, když jsme odmítnuti a tak hluboce zarmoucení, když se život nevyvíjí tak, jak jsme plánovali?
Mnozí mírotvůrci ztratili pod přívalem obrovských nebezpečí naší doby veškerou radost a stali se proroky zkázy. Pokud někdo oznamuje konec světa ponuře a doufá, že pak lidi přiměje k mírové práci, není mírotvůrcem. Mír a radost jsou jako bratr a sestra, patří nerozlučně k sobě. Nevzpomínám si, že bych někdy v životě prožíval okamžiky pokoje, jež by zároveň nebyly naplněny velkou radostí. Evangelium pokoje je i evangeliem radosti. Úsilí o mír je prací radostnou.
Radost evangelia je nicméně radostí, jež se zrodila na kříži. Není to sterilní štěstí vítězných oslav, ale niterná radost skrývající se uprostřed zápasu. Je to radost vědomí, že zlo a smrt nad námi nemají konečnou moc, radost zakotvená v Ježíšových slovech „ve světě budete mít soužení, ale radujte se, já jsem přemohl svět“.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)
Je pravda, že když se modlíme růženec, často ani nemyslíme na Boha. Můžeme pokračovat celé hodiny, aniž bychom vůbec na něco mysleli. Jsme prostě tady, modlíme se. Třeba je to tak dobře. Když se modlíme růženec, slavíme, že Pán je opravdu s námi a my jsme v jeho přítomnosti. A když jsme s někým, tak o něm nepotřebujeme přemýšlet. Jak napsal Simon Tugwell OP /*1943/: „Nepřemýšlím o svém příteli, když je tady vedle mě, jsem příliš zaměstnán tím, že se těším z jeho přítomnosti. Teprve když je pryč, začnu o něm přemýšlet. Myšlení na Boha příliš snadno vede k tomu, že s ním začneme zacházet tak, jako by byl pryč. Ale on pryč není.“
Tak se při růženci nesnažíme přemýšlet o Bohu. Místo toho se radujeme z andělových slov určených každému z nás – „Pán s tebou“. Donekonečna opakujeme stále tatáž slova, s nekonečnou překypující vitalitou Božích dětí, které vychutnávají tu radostnou zprávu.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Promluva v Lurdách, říjen 1998)
Když se lidé dovolávají požehnání, neměla by být jako předpoklad pro jeho udělení stanovena vyčerpávající morální analýza. Neměla by se od nich vyžadovat nějaká předcházející morální dokonalost. Je to Bůh, kdo žehná. Na prvních stránkách Bible jde o neustálé opakování požehnání. Bůh žehná, ale žehnají i lidé, a brzy se ukáže, že požehnání má zvláštní sílu, která provází po celý život ty, kdo je přijímají, a disponuje srdce člověka k tomu, aby se nechalo Bohem proměnit. Pro Boha jsme tedy důležitější než všechny hříchy, které můžeme spáchat, protože On je otec, On je matka, On je čistá láska, On nás požehnal navždy. A nikdy nám nepřestane žehnat.
K tomuto postoji plnému důvěry nás vybízí sama liturgie církve, a to i uprostřed našich hříchů, nedostatku zásluh, uprostřed slabostí a zmatků, jak o tom svědčí krásná vstupní modlitba převzatá z Římského misálu: „Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit“ (27. neděle v mezidobí). Skutečně, jak často mohou lidé prostřednictvím prostého požehnání pastýře, které si v tomto gestu nečiní nárok cokoli trestat nebo uznávat, zakusit Otcovu blízkost „více, než si zasluhují a žádají“.
Toto je kořen křesťanské mírnosti, schopnost cítit se požehnaným a schopnost žehnat. Tento svět potřebuje žehnání a my můžeme požehnání dávat i požehnání přijímat. Otec nás miluje a jediné, co nám zbývá, je radost z toho, že mu žehnáme, radost z toho, že mu děkujeme a že se od něj učíme, jak žehnat.
(Dikasterium pro nauku víry, deklarace Fiducia supplicans O pastoračním významu požehnání, odst. 25.27.34.45; 2023)
V říjnu pojedeš do Vydří.
V zářivém podzimním tom dni
popros Panenku Marii:
Zahub tu stvůru hydří,
dřív než nás pohltí.
Nedej nám zahynouti.
Bělostná perletí lastury
na hrdlo stoupni nestvůry
a zašlápni ji do temnot,
zabij už nestvůru!
Veselá pak se bříška not
natřásat budou na kůru,
radostně jejich nožičky
poskakovat po varhanách.
Ach, Panno Karmelská,
rozdrť v prach
kreaturu hydří.
Modli se v Kostelním Vydří.
Popros, ať svatá Panna
Leviatana zmaří.
(Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně; verše z valdického vězení)
Svatý František nám ve své věrnosti Písmu nabízí, abychom považovali přírodu za krásnou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a předává nám něco ze svojí krásy a dobroty. Proto požadoval, aby se v konventu vždycky část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny, aby ti, kdo je obdivují, mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy. Svět je něčím víc než problémem, který je třeba vyřešit; je radostným tajemstvím, které kontemplujeme s plesáním a chválou.
Mnohé snahy o řešení krize životního prostředí bohužel často narážejí nejenom na odpor mocných, ale také na nezájem ostatních. Postoje, které i mezi věřícími překážejí řešením, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. (…) Cílem není hromadit informace nebo sytit zvědavost, nýbrž bolestně si uvědomit a odvážit se proměnit v osobní utrpení to, co se děje ve světě, a tak poznat, jak může přispět každý z nás.
(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 11.14.19; 2015)
Papež vyhlásil na sedmého října Den modliteb a půstu za mír!
Více ZDE>>>
Ne všechny vzpomínky jsou dobré. Některým je třeba čelit s odvahou. Velkou modlitbou, která bere do náruče naše nejbolestivější vzpomínky, je Eucharistie (…)
Při Eucharistii si nepřipomínáme jen Ježíšův dar jeho těla a krve, ale také selhání učedníků, Petrovo zapření. V Eucharistii si odvažujeme připomenout, kdo jsme a co jsme udělali, abychom mohli minulost nechat za sebou, žít teď a dívat se dopředu. Můžeme vzpomínat a být svobodní, protože to nejsou jen naše soukromé příběhy, které máme nést sami, ale jsou to malé příběhy v jednom velkém, všeobjímajícím příběhu velkých věcí, které pro nás udělal Pán. Petr se mohl odvážit připomínat si své selhání, protože to není nějaký soukromý příběh o hanbě, ale je to událost v dobré zprávě, kterou přináší evangelium. Všechny tyto vzpomínky, ty, kterým se neodvažujeme čelit, a ty, které nás drží v zajetí, mohou být při obětování položeny na oltář a tam ponechány, abychom na konci Eucharistie mohli svobodně vyjít ven.
(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Být živí v Bohu)
K modlitbě i zamyšlení nabízíme kompletní pracovní překlad modliteb papeže Františka, které dne 1. října 2024 – při kající liturgii v předvečer synody – přednesli kardinálové Oswald Gracias, Michael Czerny, Seán Patrick O'Malley, Kevin Joseph Farrell, Cristóbal López Romero, Víctor Manuel Fernández a Christoph Schönborn.
Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.
(Pius XI. /1857–1939/)
„C’est la confiance et rien que la confiance qui doit nous conduire à l’Amour“: „Důvěra a nic než důvěra nás má přivést k Lásce.“ Tato velmi silná slova svaté Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře říkají vše, vystihují genialitu její spirituality a stačila by jako odůvodnění toho, že byla prohlášena za učitelku církve. Jen důvěra, „nic než důvěra“, neexistuje žádná jiná cesta, kterou bychom mohli být přivedeni k Lásce, která nás obdarovává vším. Důvěrou se v našem životě rozlévá pramen milosti, evangelium se v nás stává tělem a mění nás ve žlaby, jimiž proudí milosrdenství k našim bratřím a sestrám.
(papež František, apoštolská exhortace C’est la confiance, odst. 1–2; 2023)
Texty propria
Marie Františka Terezie Martinová se narodila 2. ledna 1873 v Alenҫonu ve Francii. Jejími rodiči byli Louis Martin a Zélie Guérinová. Po smrti matky, paní Zélie, se 28. srpna 1877 rodina přestěhovala do Lisieux. Koncem roku 1879 přijala Terezie poprvé svátost smíření. K prvnímu svatému přijímání, které se uskutečnilo 8. května 1884, ji připravily sestry kláštera benediktinek v Lisieux. O několik týdnů později, 14. června téhož roku, přijala svátost biřmování.