KARMEL

Výraz „všemohoucí“, který jako v rytmu bubnu zaznívá v liturgii, se v evangeliu vůbec nevyskytuje, nikdy nezazní z Ježíšových úst jako Boží vlastnost. Ježíš není vyprávěním o Boží všemohoucnosti, ale o jeho něžnosti. Bůh je láska a nemůže všecko. Může jen to, co může láska.
On nemá moc chirurga, který zasáhne a odstraní zlo. Ani nemá moc vojska, které zničí nepřátele. On má moc semene, moc milujícího, moc matky sedící u nemocného dítěte, která ho nemůže uzdravit, ale je mu nablízku a nevzdaluje se od něj, je tu od srdce k srdci, síla, jistota, přítomnost, která neopouští.
Nikoli Bůh vše-mohoucí ve smyslu jazyka politiky nebo našich lidských mýtů, který zničí nepřátele (ostatně temnota je tu stále a zlo je tu spolu s dobrem), ale Bůh vše-milující, který může jen to, co může láska.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Smiluj se nad nimi, Pane,
a buď jim milostiv,
ať nikdo z nich nezůstane
vzdálen tvých svěžích niv.

Jsi Láska, proto se slituj,
Ty, který důvod znáš,
proč někdy přeslechli Tvůj
tichý a zvoucí hlas.

Jsou to tvé děti, Pane!
Procházels pro ně svět
a všechny zatoulané
na srdci nosil zpět.

Přiviň je k srdci znova!
To jedno dopřej mi:
pro klečící má slova
mé mrtvé obejmi.

(Anděla Janoušková /1921–1999/, Modlitby)

Je těžké přijmout vlastní nedostatečnost; býváme kvůli ní rozmrzelí, někdy i zoufalí. Domníváme se, že ke svatosti dojdeme, až překonáme svou slabost, a proto chceme, aby Bůh projevil svou lásku k nám tím, že nás od slabosti uchrání, čímž nám umožní svatost.
Vidíme však, že Bůh tak nejedná: stačí se zamyslet nad životy svatých… Svatost nenajdeme na opačné straně od našich nedostatků, zkoušek a pokušení: nachází se uprostřed nich. Je na nás, abychom se to učili chápat, abychom se učili svou slabost přijímat a setrvávat v ní, ovšem s vírou a důvěrou, v naprosté odevzdanosti Pánu. Tehdy se otevíráme Boží milosti a moci. Ovšem ne že bychom měli milovat pocit slabosti sám o sobě, to vůbec ne: milujeme ho jen proto, že umožňuje, aby Bůh mohl působit v naší duši.
Bůh je nadmíru spokojený s tvým úsilím a pozvedá tě k sobě, posvěcuje tě. A pokud má člověk tuhle sladkou důvěru a jistotu, pak není důvod ztrácet odvahu.

(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)

Ve svém vroucím přání přitáhnout duše cele k sobě až k úplnému sjednocení, používá Pán ještě jiného postupu: neustále vnuká těm, kdo dospěli k božskému sjednocení, aby se pro jiné dožadovali téže přízně. Čím blíže jsou duše Bohu, tím víc jsou přitažlivou silou pro jiné, a tím víc v nich vyvolávají horlivou snahu dosáhnout nebe útokem. Už z této skutečnosti můžeme předvídat neviditelný svět, který se později ukáže našemu unešenému zraku a v jehož lůně budeme rozjímat tajemnou skutečnost nadpřirozené filiace, nejen ve smyslu, jak je všeobecně chápána, ale v hlubším smyslu, kdy můžeme říci, že světci se rodí ze světců na základě nevýslovného plození ex Deo.

(Cécile Bruyère /1845–1909/, abatyše od sv. Cecílie v Solesmes, Duchovní život a modlitba)

Mám chuť sepnout ruce a říct: Děti, jsem tak šťastná a vděčná, život je tak krásný a smysluplný. Ano, krásný a smysluplný, přestože stojím u lože svého mrtvého přítele, který umřel příliš záhy, a přestože mohu být každým okamžikem deportována do neznámých končin. Můj Bože, za všechno jsem ti tak vděčná.

(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 16. září 1942)

Petrovy klíče jsou klíči od království, které Ježíš nepopisuje jako sejf nebo pancéřovanou místnost, ale jinými obrazy: malé zrnko, drahocenná perla, skrytý poklad, trocha kvasu – je to něco vzácného a cenného, ale zároveň malého a nenápadného. K jeho dosažení není třeba operovat mechanismy a bezpečnostními zámky, ale pěstovat trpělivost, pozornost, stálost, pokoru, službu. Poslání, které Ježíš svěřuje Petrovi, tedy nespočívá v tom, aby zamykal dveře domu a umožnil přístup jen několika vybraným hostům, ale aby ve věrnosti Ježíšovu evangeliu pomohl všem najít cestu dovnitř. Mohou vstoupit všichni, všichni, všichni.

(papež František, promluva při Anděl Páně, 29. června 2024)

Nechápu, bratře, že můžete, jak se zdá, pochybovat o svém okamžitém vstupu do nebe, kdyby vás nevěřící připravili o život. Vím, že musí být člověk hodně čistý, aby se mohl objevit před dokonale svatým Bohem. Ale také vím, že Pán je nekonečně spravedlivý, a tato spravedlnost, která leká tolik duší, je důvodem mé radosti a mé důvěry. Být spravedlivý neznamená jen přísně trestat viníky. Je to také uznání poctivých úmyslů a odměnění ctností. Doufám právě tak v Boží spravedlnost jako v Boží milosrdenství. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, „je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý“. Vždyť zná naši křehkost, pamatuje, že jsme jen prach.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 226, otci Roullandovi, 9. května 1897)

Bůh mě nepřitahuje proto, že je všemohoucí, nesvádí mě tím, že je věčný nebo dokonalý, z těchto důvodů může být obdivován nebo si dokonce zaslouží poslušnost, ale nemůže být milován.
Bůh mě svádí tváří a příběhem Krista, člověka dobrého, krásného a blaženého života, svobodného jako nikdo jiný, milujícího tak, jak nikdo nikdy nemiloval.

(Ermes Ronchi /*1947/, Klíčové otázky evangelia, meditace pronesené při duchovních cvičeních pro papeže Františka a římskou kurii, 2016)

Ty, který spíš v mé hrudi, s tebou se nelze setkat ve slovech, ale ve vynoření života uvnitř života a moudrosti uvnitř moudrosti. Jsi nalezen ve společenství: Ty ve mně a já v Tobě a Ty v nich a oni ve mně: nevlastnění uvnitř nevlastnění, klid uvnitř klidu, prázdnota uvnitř prázdnoty, svoboda uvnitř svobody…

(Thomas Merton /1915–1968/, Jonášovo znamení, epilog)

Oltář almužny a milosrdenství je skvělejší než ten, který se tyčí v tomto kostele. Neprotestujte! Zdejší oltář je posvěcen obětí, která na něj sestupuje; oltář almužny je však posvěcen víc, protože je tvořen samotnou touto obětí. Tento zde je posvátný, protože, ač vyroben z kamene, je posvěcen dotykem těla Kristova; ale ten druhý je samotným tělem Kristovým. A je tedy zranitelnější než ten, před nímž stojíš, můj bratře. Takový oltář můžeš vidět všude, v uličkách i na náměstích, a v každou hodinu na něm můžeš obětovat. A jako kněz u oltáře vzývá Ducha, stejně tak i ty zvi Ducha svatého, jako pomazání vylévané v hojnosti.

(Jan Zlatoústý /349–407/, Homilie na Matouše, 82)