KARMEL

(karmelitán • blahoslavený • památka 17. dubna)

Texty propria

Baptista se narodil v Mantově (odtud přízvisko „Mantuanus“) v Itálii 17. dubna roku 1447. Rodina jeho otce pocházela ze Španělska (odtud příjmení „Spagnoli“). Tatínek se usadil v Mantově, kde vstoupil roku 1437 do služeb rodu Gonzagů. V roce 1463 odešel tehdy šestnáctiletý Baptista do karmelitánského kláštera ve Ferraře a po roce zde složil své řeholní sliby. Ferrarský klášter patřil k nedávno vzniklé mantovské kongregaci (1); má se za to, že Baptistu formovali bratři, kteří stáli u jejího zrodu. Po vysvěcení na kněze pokračoval v dalším studiu, které završil roku 1475 doktorátem z teologie na universitě v Bologni.

Sám jsem si v mládí, v oné době, kdy bylo po celém světě tolik rozkolů, kladl otázku: Proč je mezi lidmi, i mezi křesťany, tolik sporů, tolik posuzování? Jednoho dne, přesně si na něj pamatuji, jsem v soumraku pozdního letního večera pozoroval tlumené světlo, když na krajinu padal stín. Tehdy jsem si řekl: Začni u sebe, rozhodni se, že nebudeš vynášet přísné soudy, snaž se spíš pochopit druhé než být pochopen, a nalezneš radost. Bylo mi asi šestnáct let. Toho dne jsem doufal, že toto mé rozhodnutí bude platit jednou provždy.

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Ve dnech 16. až 18. dubna proběhne kapitula Českomoravské generální delegatury Řádu bratří bl. Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří za předsednictví generálního převora Řádu, o. Míċeála O'Neilla, O.Carm.

Prosíme o modlitbu za průběh kapituly a zveme všechny ke společnému slavení Eucharistie, ve středu 17. dubna v 18 hodin v poutním kostele Panny Marie Karmelské.

Bratři karmelitáni

Důvěřovat v Boží milosrdenství znamená smířit se se svou hříšností – ne s hříchem – a přijmout ji jako svůj duchovní stav. Duše se může zneklidňovat pro svoji hříšnost domněle. Zdrojem jejího neklidu není často to, že je hříšná, nýbrž to, že svoji skutečnou hříšnost nepřijímá. Smířit se se svojí hříšností v Božím milosrdenství znamená otevřít zdroj Božího pokoje.

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky)

Moje milá sestřičko Růženko,

v těchto velikonočních dnech čteme stále o strachu, který měli učedníci Páně a ženy ze Zmrtvýchvstalého, protože v Něm viděli duchy. Duchové působí strach, Zmrtvýchvstalý vítězí nad strachem, protože pravý poměr k Němu je láska. A v lásce není strach, říká svatý Jan. Strach, trápení se kvůli minulosti jsou často jen zahalené formy egoismu, malé víry v milosrdenství Boží. Bůh je větší než moje srdce, mnohem větší než moje malost a slabost. Proto také si nemusím vykupovat Jeho milosrdenství speciálními činy a skutky. Důvěra, že On chce můj život a je mým Životem!
V poslední době toho bylo na mne moc. Byl jsem velmi vyčerpán. Ale síla Boží působí v lidské slabosti, říká svatý Pavel. Tuto Vám přeji z celého a bratrského srdce.

o. Vladimír

(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 26. dubna 2000)

Někdy je tomu tak, že se modlíme vlastně s málem. Jsme vnitřně jakoby oproštěni. Šťastný, kdo může Kristu říci: „Ježíši Kriste, neskrývám ti nic ze svého srdce, ty víš, že sotva dokážu vyjádřit svou touhu po spojení s tebou. Sám jsi zakusil lidský úděl. Ty víš, že někdy mě to jakoby táhne na všechny strany současně. Ale i když moje vnitřní já zakouší prázdnotu, zůstává ve mně stále žízeň pro tvé přítomnosti. A když se mi modlitba nedaří, jsi mou modlitbou ty sám.“

(bratr Roger /Robert Schütz; 1915–2005/)

Je bolestné být tak zadobře s těmi, kteří vraždí naše bratry. Bylo by lepší trpět s nimi než být pod ochranou jejich pronásledovatelů… Je to hanba pro Evropu. Jedním slovem mohla zabránit těm hrůzám a neudělala to. Je pravda, že svět velmi málo věděl o tom, co se tu událo. Turecká vláda si koupila tisk, dávala obrovské sumy některým novinám, aby uveřejňovaly pouze její zprávy… Přicházím vás zavolat na pomoc…

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici, v němž roku 1896 popisuje masakry Arménů)

Zmrtvýchvstání je třeba vidět v souvislosti s tělesností. Mnoho zásadních prvků katolické doktríny se týká lidského těla: dětské tělo v jeslích, eucharistie jako dar těla, zmrtvýchvstání Kristova těla, naše vlastní zmrtvýchvstání. Myslím, že naše nesnáze porozumět zmrtvýchvstání pramení z toho, že máme sklon dívat se na lidské tělo jako na pytel masa a kostí. Tělo je však něco víc. Umožňuje nám být s druhými. A zároveň nás omezuje. Kdybych byl ve vedlejší místnosti, nemohl bych být tady s vámi; když někdo zemře, nemůžu s ním mluvit.
Zmrtvýchvstání těla je tedy mnohem víc než jen oživení nějaké mrtvoly. Je to proměna způsobu, jak je nám Kristus přítomen, jsou tak překonány všechny hranice, které nám klade naše tělesnost. Na zmrtvýchvstání se můžeme dívat jako na proměnu Krista do stavu, v němž dochází k dokonalému sjednocení.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, úryvek z knižního rozhovoru Nazývám vás přáteli, 2000)

Věčný je Láska. To je první základní kámen mé víry.
Druhým základním kamenem mé víry je jistota, že jsem milován.
A třetím je jistota, že ona tajemná svoboda, kterou v sobě neseme, je nám dána výlučně z toho důvodu, aby nás učinila schopnými odpovědět láskou na Lásku.
Oslnivá krása svobody nespočívá v tom, že nás činí svobodnými od, ale že nás činí svobodnými pro. Pro to, abychom milovali a byli milováni. Ne, peklo, to nejsou ti druzí! Peklo, to je samota toho, který chtěl být absurdně soběstačný.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)

On je tak dobrotivý, že žádá, abychom přivolili jen tehdy, můžeme-li v určité chvíli svého života říci ano. A svým přátelům dopřává, že mu to ano – puzeni jakousi nepotlačitelnou silou – řeknou.
Jestliže se dnes snažím milovat, pak mi zítra dá vykonat s radostí to, co si přeje, abych zítra vykonal.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)