KARMEL

Ten, kdo diskrétně miluje, se nesnaží příliš prosit o to, co mu chybí a po čem touží, nýbrž jen předloží svou potřebu, aby Milovaný udělal, co se hodí, jako když blahoslavená Panna řekla milovanému Synu na svatbě v Káni galilejské, aniž jej přímo prosila o víno, pouze slova: „Nemají víno.“

(Jan od Kříže, Duchovní píseň 2,8)

Dnes si – v rámci památky 27 ukrajinských novomučedníků – připomínáme i příběh blahoslaveného Teodora Romži. Teodor se narodil roku 1911 na Podkarpatské Rusi, která tehdy náležela k Rakousku-Uhersku, po jehož zániku se roku 1919 stala jedním ze samosprávných území Československa. Chlapec vyrostl v chudé rusínské rodině, byl devátým dítětem. Po absolvování gymnázia studoval teologii v Římě, vysvěcen byl roku 1936 pro byzantský obřad. V září 1939 přepadl Sovětský svaz východní Polsko a stal se tak nevítaným sousedem Podkarpatské Rusi. Teodor byl koncem roku 1939 jmenován spirituálem užhorodského semináře. V září roku 1944 přijal – jako třiatřicetiletý – biskupské svěcení. O měsíc později vstoupila Rudá armáda na území Podkarpatské Rusi, okamžitě začalo zatýkání a systematická deportace Rusínů na Sibiř a na Donbas, kde byli nasazeni při obnově válkou zničeného průmyslu (všechny průmyslové podniky na Ukrajině nechal Stalin srovnat se zemí; jím nařízené zničení největší přehrady na Dněpru si v roce 1941 vyžádalo životy desetitisíců ukrajinských civilistů).

Prosím vás, mějte mezi sebou vlídnou lásku, která se snaží kladně interpretovat úmysly, místo aby soudila negativně slova a skutky. Mějte mezi sebou lásku plnou dobrotivosti, která odpouští a shovívavě zahaluje nedostatky a nedokonalosti…, pokornou lásku, která když spatří třísku v oku své sestry, rychle přejde k trámu v oku vlastním.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/450)

GALERIE

Pane, tak často ti dávám to,
čeho mám dost.
Dovol, abych ti nyní nabídla všechno to,
co nemám,
co mi zůstalo doposud odepřeno,
po čem jsem dychtila v předtuše,
že je to nedostupné:
pokoj, odpočinek, bezpečí.

Bože, jenž působíš,
že vše prospívá těm, kteří tě milují,
dej, ať se tvá láska navždy zmocní našich srdcí,
aby touhy, které se v nás tvým působením zrodily,
žádné pokušení nedokázalo oslabit.
Amen.

(Cisterciácký misál, Orationes ad diversa; Ad postulandam charitatem)

Buď utvrzená ve víře, to znamená, konej jen pod velkým Božím světlem, nikdy na základě dojmů a obrazotvornosti. Věř, že tě miluje, že On sám ti chce pomoci v bojích, které musíš svádět. Věř v jeho lásku, jeho příliš velkou lásku. Syť svou duši velkými myšlenkami víry, které jí zjevují celé její bohatství a cíl, pro který ji Bůh stvořil! Budeš-li se živit těmito myšlenkami, tvá zbožnost nebude nervózní přepjatostí, ale bude pravdivá. Jak je krásná pravda, pravda lásky: „On si mě zamiloval, a sebe samého za mě vydal.“ Hle, mé malé dítě, co znamená být v pravdě!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 11)

Drahá Gwen, moje drahá neteři,

chci Ti dát těchto pár řádek na počátku Tvého čtrnáctidenního balení. Nuže – chystáš se balit, balit a vybalovat po čtrnáct dní. Na co bych chtěl, abys pokojně zaměřila svou mysl a srdce během tohoto osamělého a smutného úseku Tvé cesty, mé dítě?
Každý Tvůj jednotlivý čin, každý okamžik Tvého života je přímo spojen s Bohem, s jednou Velkou Přítomností. Samozřejmě, že existují také jisté okamžiky, jisté činy, které nás přivádějí k větší vnitřní blízkosti s Bohem – modlitba, ticho, svaté přijímání. A přece dokonce ani tyto úkony Tě nemohou tak blízce sjednotit s Bohem, jako to může udělat Tvé balení zavazadel, budeš-li je přijímat jako povinnost této chvíle.
Ani jediná duše v nebi, ani jediný anděl nebo archanděl Tě na tomto místě nemůže nahradit; protože to, co Bůh chce, co Bůh touží od Tebe přijmout, tam v rodině Herstových, v těchto dnech, kdy budeš balit, je prostě toto malé balení, konané malou dívkou v malém domě.
Rozumíš mi, moje milá? V tomto okamžiku je to balení, v jiném okamžiku tichá adorace v kostele; v dalším smutné a nechtěné stěhování; v dalším radost z lidské náklonnosti, kterou dáváš i přijímáš; v jiném okamžiku ostré, pronikavé utrpení duše a mysli, úplná a naprostá osamělost; ještě v jiném vnější akt zbožnosti; a v jiném okamžiku smrt samotná.
Všechny tyto události, každá ve svůj okamžik a na svém místě, se stanou nástrojem a prostředkem lásky, přeměny, růstu Tvé duše. Závisí to však na Bohu, jaké si vybere prostředky… Gwen se jimi prostě, pokorně, důvěřivě a v klidu nechá vést.

Tvůj milující starý strýček H.

(Friedrich von Hügel /1852–1925/, dopis neteři, 1. září 1919)

Když se modlitba stane častou, nemusíme se už ptát, zda je horlivá či nikoliv. Vytrvalost znamená horlivost a věrnost zachrání vše.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Možnosti a melodie)

Když na nás dolehne nějaká ztráta – a každý den nám něco odnímá! – tu si připomeňme, že Pán s námi zůstává. Ztrátami nás Bůh chce naučit, aby nám stačil jen on sám, aby nám musel dostačit.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 27. července 1945)