KARMEL

Pane, tak často ti dávám to,
čeho mám dost.
Dovol, abych ti nyní nabídla všechno to,
co nemám,
co mi zůstalo doposud odepřeno,
po čem jsem dychtila v předtuše,
že je to nedostupné:
pokoj, odpočinek, bezpečí.

Když tedy teď vím, že to už bude patřit tobě,
že to u tebe zůstane dobře uschované
a stane se to tvým majetkem,
nebudu se už těchto věcí domáhat.
Nebudu se už starat o svůj neklid,
který se nesmyslně vrací.
V tobě je pokoj, tys jej přijal, též i ode mě.
Můžeš jej bez újmy zas nově rozdělit.
V tobě je bezpečí
– kdo by ho jinak měl? –,
ty ho můžeš rozdávat.

Buď chválen, vždyť v tobě nacházíme to, co hledáme,
a to, o čem jsme se domnívali,
že ti dobrovolně odevzdáváme,
bylo v tobě již od počátku.
A přesto ti děkujeme, že to od nás přijímáš.
Pane, nejenom, že si máš vzít to, co nemáme:
ponech si to.

Položit základy může jenom Pán.
Nám přenechává snad to,
abychom sesbírali pár klasů z jeho vzešlé setby.
To, co mu nabízíme, je to,
co už dávno předtím bylo jeho.

Živý oheň nepřestane hořet,
dokud všechno nepohltí a nepromění v popel.
O popel ale nikdo nestojí.
Může se rozptýlit po zemi, zbavený života,
skrytý, takový, jaký je, neúrodný.
Lze jej však ještě beze zbytku rozdupat,
aby sloužil úkolu, o němž neví vůbec nic.

Pane, obrať nás v popel
a rozpraš nás podle své vůle.
Kdybych ti snad ještě říkala, co chci,
neposlouchej to.
Věřím, a to i proti všemu zdání,
že jsem stále ještě tvoje,
a neznám žádnou vůli než tu tvou.
Amen.

(Adrienne von Speyr /1902–1967/, Bei Gott und bei den Menschen. Gebete. Překlad Robert Svatoň)