KARMEL

Dnes si připomínáme 60. výročí úmrtí irského spisovatele C. S. Lewise /29. 11. 1898 – 22. 11. 1963/. Nabízíme jednu kapitolku z jeho nestárnoucí knihy „Rady zkušeného ďábla“, která vyšla za 2. světové války (1942). Jednotlivé kapitoly mají podobu dopisů, v nichž zkušený pokušitel Zmarchrob instruuje svého synovce, začátečníka Tasemníka, jak přivést člověka (zde označovaného slovem pacient) k věčnému zavržení.

Můj drahý Tasemníku,

trochu jsi mě zklamal. Čekal jsem podrobné hlášení o Tvé práci, ale místo něho přišel jakýsi chvalozpěv. Píšeš, že „šílíš radostí“, protože lidé v Evropě začali zase jednu válku. Velice dobře chápu, co se Ti stalo. Nešílíš; jenom ses opil. Když čtu mezi řádky Tvého (velice nevyváženého) líčení pacientovy bezesné noci, dovedu si dobře představit, cos cítil. Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za všechnu námahu – muka a chaos lidské duše – a ono Ti stouplo do hlavy. Ale já Ti to nevyčítám, vždyť přece vím, jak jsi nezkušený. Zareagoval pacient na některé Tvé hrůzné obrazy budoucnosti? Přidals k nim pár působivých a sebelítostivých vzpomínek na šťastnou minulost? Chvěl se mu trochu žaludek? Zahráls mu přitom pěkně na své housle, že? No, to všechno je úplně v pořádku. Ale pamatuj si, Tasemníku: nejdříve povinnost, potom zábava. Kdybys nějakou neukázněností nakonec o svou kořist přišel, věčně bys žíznil po tom, cos právě okusil. Ale naopak: pokud si jeho duši zajistíš tím, že budeš užívat své medicíny pohotově, vytrvale a rozvážně, pak on bude Tvůj navždycky: živý pohár, plný zoufalství, hrůzy a úžasu až po okraj, a Ty ho budeš moci přiložit ke rtům, kdykoli se Ti zachce! Nenech se tedy žádným přechodným vzrušením odvést od svého skutečného poslání – nahlodat jeho víru a zabránit mu ve ctnostech. Ve svém příštím dopise mi podrobně popiš, jak pacient reaguje na válku, abychom mohli uvážit, zda je lepší z něho udělat hurá-vlastence nebo radikálního pacifistu. Možností je mnoho. Ale prozatím Tě musím varovat: od války si moc neslibuj.

Milovaná sestřičko, přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit, Ježíš nevložil do tvé duše tento sklon pro nic za nic. Neboj se milovat příliš svatou Pannu, nikdy ji nebudeš milovat dost, a Ježíš bude velmi rád, vždyť svatá Panna je jeho Matka.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 92, Marii Guérinové, 30. května 1889)

Prožívám zas týdny, kdy čtu málo bibli; nikdy dobře nevím, co si o tom mám myslet; necítím přitom provinění a také vím, že po nějaké době se na ni zase lačně vrhnu. Lze to chápat jako zcela „přirozený“ duchovní proces? Skoro si to myslím. (…) Nemáme být úzkostliví ani v tomto bodě, nýbrž spolehnout se na to, že magnet po několika výchylkách ukáže opět správný směr. Nemyslíš?

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 9. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)

Když mluvíme o chudých, snadno upadneme do řečnického stylu. Zrádné je také pokušení zastavit se u statistik a čísel. Avšak chudí jsou lidé, mají své tváře, příběhy, srdce a duše. Jsou to bratři a sestry se svými přednostmi a chybami, stejně jako všichni ostatní, a je důležité s každým z nich navázat osobní vztah. (…) Zájem o chudé tedy nekončí jen spěšným poskytnutím almužny, ale vyžaduje obnovení pravých mezilidských vztahů, které byly chudobou narušeny.

Virtuální realita přebírá vládu nad skutečným životem a stále snadněji dochází k záměně obou světů. Z chudých se stávají obrazy, které mohou člověka na pár okamžiků dojmout, ale když je potkáme živé na ulici, převládne rozmrzelost a opomíjení. Chvat, každodenní průvodce člověka jeho životem, mu brání zastavit se, pomoci a postarat se o druhé. Podobenství o milosrdném Samaritánovi není příběhem z minulosti, ale klade otázky týkající se přítomnosti každého z nás. Delegovat pomoc na druhé je snadné, nabídnout druhým peníze na dobročinnost je velkorysé gesto, ale angažovat se osobně je povoláním každého křesťana.

(papež František, Poselství k 7. Světovému dni chudých; odst. 8.4)

Svatý Otče, na jedné straně bráním sociální spravedlnost, lidská práva a lásku k chudým. Na druhé straně stále dbám na postavení církve. Je třeba zabránit tomu, abychom při obraně lidských práv nevběhli do náruče ideologiím, které ničí lidské city a hodnoty.

(Óscar Romero /1917–1980/, slova adresovaná Janu Pavlu II., krátce před mučednickou smrtí)

Nepřítomnost dějinné paměti je závažným nedostatkem naší společnosti. Je to nezralá mentalita, kterou lze charakterizovat slovy „to už je za námi“. Poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko je jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 193; 2016)

Lekáš se délky této zkoušky… Ale ona už je téměř u konce, a zatímco si naříkáš, plyne čas, který je tolik vzácný svými bolestmi i svými radostmi. To Ti chci dnes večer po ixté zopakovat s nadějí, že Ti to, dá-li Bůh, připomenu po ixté + první. Za to se často modlím a prosím usilovně Boha, aby nám umožnil spolupracovat na jeho království a pomohl nám oběma lépe ho milovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Pane, tvé dítě pochopilo tvé božské světlo, prosí tě za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 6r)

Mám tak vysoké mínění o nebi, že se někdy ptám sama sebe, jak to Bůh po mé smrti udělá, aby mě překvapil. Má naděje je tak velká a je mi takovým pramenem radosti, ne pocitem, ale spíše vírou, že mi bude třeba nějaké věci nade všechno pomyšlení, aby mě plně uspokojila. Než bych měla být zklamaná, raději bych si ponechala tuto věčnou naději.
Myslím si však: i když nebudu dosti překvapená, budu předstírat překvapení, abych udělala radost Bohu. Žádný strach, že bych mu dala najevo své zklamání; provedu to tak dobře, aby nic nezpozoroval. Ostatně vždycky se zařídím tak, abych byla šťastná. Aby se to podařilo, mám své malé praktiky, které znáte a které jsou spolehlivé. A pak, jen vidět, že dobrý Bůh je šťastný, to plně postačí k mému štěstí.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)

Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...

Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.

(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)